Věděl, že umírá. Ale říkal: Nevzdávejte se!
Smutný příběh fotbalisty Fernanda Ricksena, kterého zabila zákeřná nemoc ALS.
Do poslední chvíle věřil. Věřil, že tu mrchu porazí. „Před šesti lety mi dávali osmnáct měsíců. Vidíte, a já žiju pořád,“vzkázal Fernando Ricksen v červnu, když se naposledy ukázal na veřejnosti.
Nehýbal se. Nemluvil. Během charitativního večírku v Glasgow seděl na invalidním vozíku a svá slova vymrkával do speciálního laptopu. Pak už jen ležel.
Ve středu přišla z hospice Svatého Ondřeje ve skotském Airdrie zpráva, která přijít musela: Fernando Jacob Hubert Hendrika Ricksen zemřel.
Milovaná manželka Veronika, kterou si našel při angažmá v Petrohradě, ho držela za ruku.
Stála při něm i ve chvíli, když se mu zhroutil svět. Lékaři mu v říjnu 2013 zjistili amyotrofickou laterální sklerózu, což je zabiják, na nějž neexistuje lék. Pravý obránce, který odehrál dvanáct zápasů za nizozemskou reprezentaci, zrovna končil kariéru a dopisoval kontroverzní autobiografii. Přiznal se v ní, jak hýřil, kolik utrácel, jak střídal ženy, že zkusil drogy. Několikrát ho chytili opilého za volantem, po flámu při reprezentačním srazu vykopl hotelové dveře, na tréninku se klidně porval. Často měl zatměno, léčil se ze závislosti na alkoholu.
„Fernando byl vždycky horká hlava. Ale taky to byl bojovník, který pro vítězství udělal cokoli,“vzpomínal Bobby Petta, protihráč ze Celtiku Glasgow. Ricksen hrával za konkurenční Rangers, získal dva skotské tituly a za rok 2005 ho zvolili nejlepším hráčem skotské ligy.
Na hřišti i v soukromí se choval divoce a když onemocněl, překvapilo, jak otevřeně a s jakou pokorou ke svému osudu přistupuje.
Dokud to šlo, chodil do televizních show vyprávět svůj příběh. Nechával nahlédnout do života zkroceného muže, který si ze všeho nejvíc přeje, aby mohl dcerku Isabellu každý den doprovázet do školky. Nešlo to. „Naše Bella rozumí tomu, že táta nemluví, že nemůže chodit, ale nevím, jestli si uvědomuje, že umírá,“řekla paní Veronika při loňském rozhovoru pro list Guardian.
ALS je krutá diagnóza, ze které není úniku. Ze siláků dělá trosky. Ničí buňky, krade sílu, pohyblivost, motoriku. Ricksenovi nejdříve začaly cukat ruce, pak zakopával, postupně nepohnul prsty, neudělal krok. Zatímco mozek fungoval do poslední chvíle, tělo chřadlo.
„Já to zvládnu. Jako první člověk na světě,“říkal Ricksen v televizním dokumentu, ve kterém ho manželka ještě dokázala pomalinku provést přes obývák: „Víte, co je nejhorší? Že musím lidi žádat o pomoc. Jsem závislý na ostatních a kvůli tomu jsem na tu nemoc naštvaný.“
Ani loni se nechtěl vzdát: „Vypadám hůř, než jak se ve skutečnosti cítím. Jsem plný energie.“
Přitom už nedokázal udržet hlavu a krmit ho museli do žíly.
Tolik toužil, aby se ještě mohl vrátit do domku u Valencie, kde byla rodina doma. Ale zdraví už mu to nedovolilo. „Nebojím se umírání, ale když se dusím, strach cítím.“
V červnu poslal do světa vzkaz: „Jsem realista a vidím, že moje hodiny dotikávají.“
Stačil založit nadaci, která pomáhá lidem s postižením ALS, a zároveň slíbil, že svou DNA daruje doktorům, aby se v laboratořích pokusili zjistit proč. Proč ta zákeřná nemoc vzniká? Proč nejde vyléčit? Amyotrofická laterální skleróza postihla také plzeňského obránce Mariána Čišovského či maséra fotbalové reprezentace Vladimíra Mikuláše.
„ Nevzdávejte se!“opakoval Ricksen ze svého lůžka.
Na hřišti se nevzdával nikdy. Proto v Rangers nosil kapitánskou pásku. Proto se Zenitem Petrohrad vyhrál Pohár UEFA v roce 2008. Proto mu před stadionem Fortuny Sittard stojí socha.
Ale tuhle překážku bohužel překonat nemohl.
Bylo mu třiačtyřicet.