Derby! Ligový zápas podzimu
Sparta vs. Slavia už zítra. S talentem Adamem Hložkem, kterého by si Česko mělo hýčkat.
Minulý týden ho v tramvaji načapal revizor: „Lístek, prosím.“Adam Hložek, sedmnáctiletá fotbalová raketa, zčervenal. Po náročném tréninku na Letné si lístek zapomněl koupit a nenaťukal ani potřebný kód do telefonu, takže musel zaplatit pokutu. „Hned jsem ho zprdnul: Na cos myslel?“vypráví táta Zbyhněv, bývalý házenkář, jenž netradiční křestní jméno zdědil po polském knížeti z 12. století a hlavně po svém otci. A syn Adam? Ten je po tátovi ramenatý, dravý, má dělovou ránu a neuhýbá.
Těšíte se, až bude mít syn řidičák?
Uleví se nám hodně, protože fakticky jsme s manželkou jen taxikáři. S Adamem a jeho starším bráchou jsme najezdili statisíce kilometrů. Jen za fotbalem. Sedmnáct let nic jiného neděláme.
Ale nestěžujete si, ne?
To určitě ne, byla to naše volba, ale úplně se bojím ty kilometry spočítat. Když kluci přišli od nás z Ivančic do Sparty, zrovna rozkopali dé jedničku. Netušíte, kolikrát jsem tu rekonstrukci proklel.
Ale tuším.
Jezdím tu dálnici třikrát týdně. Tam a zpátky. Kdybych u Průhonic zavřel oči, do Brna dojedu poslepu a netrefím žádný výmol, protože je všechny znám nazpaměť. Pro kluky jsme to museli udělat, ale už se těším, až taxikaření skončí.
Adam už rok kope za áčko Sparty, patří k nejlepším, střílí góly, chtěla by ho půlka Evropy.
Jenže na začátku vám nikdo nezaručí, že to bude mít úspěch. Musíte se obětovat ze svého přesvědčení. Pokud někdo svému synovi říká, ať trénuje a uvidí se, jestli z toho něco bude, tak to téměř jistě nevyjde. To není cesta! Ani z talentovaného houslisty přece nevyroste virtuos, pokud od pěti šesti let necvičí každý den tři hodiny. Zvlášť evropské děti jsou zhýčkané, doma mají svůj virtuální svět, teplé jídlo a před každou sezonou dvoje nové kopačky. Výhodu vnímám u kluků, kteří nemají nic jiného než fotbal.
Váš Adam to ovšem zvládl, přestože nouzí nikdy netrpěl.
On je kluk, který miluje fotbal a vítězství. Chce vítězit v každém souboji, v každém zápase, na tréninku. Víte, kdekoli byl, střílel hromadu gólů. Vrstevníci mu nestačili. S áčkem Sparty začal trénovat, když chodil do devítky. Chápete to? Ale nemyslete si, že jsme ho nemuseli popostrkovat. Odbočím, můžu?
Jistě, povídejte.
Odmalička znám Alexe Krále, dnešního reprezentanta. Vyrůstal ve Zbrojovce Brno jako starší syn Daniel. Neměl talent od boha, ale úspěch si vydřel. Za svým cílem si šel až extrémně. Když jeho táta ve Zbrojovce oznámil, že Alexe dává do Slavie, řekli mu, že se zbláznil. To samé jsem slyšel já. Ano, jsme trochu blázni, ale děláme to pro děti. Dva baráky bych postavil za peníze, které jsem kvůli fotbalu projezdil.
Jak vás tak poslouchám, trenéři to s vámi asi neměli jednoduché.
Tak jsem se o všechno staral, až jsem byl otravný. Prožíval jsem zápasy až nekriticky: Nahrajte našemu klukovi! Proč ho nevidíte? Vadilo mi, že spoluhráči neumějí fotbal tak dobře jako on. Zpětně se stydím, jaký jsem byl poděs. Ale jakmile tomu nevěnujete všechno, nahoru se nedostanete, o tom jsem přesvědčený.
Jenže váš syn je extrém, přírodní úkaz, nejmladší střelec sparťanské historie. V červenci mu bylo sedmnáct a pomalu míří do reprezentace.
Vidíte, zrovna jsem o tom přemýšlel. Kdyby k tomu došlo, nebylo by to tak složité, jak to vypadá. Jen by se v národním týmu přizpůsobil vyšší kvalitě. Jasně, asi by nehrál, paběrkoval by, ale načuchnul by atmosféře nejlepších českých hráčů, což by ho nakoplo. Ale můžu se vám k něčemu přiznat? Mě až děsí, jak rychle to přišlo. Že udělal příliš velké kroky, po kterých zakopne.
Co vás ještě děsí?
Zranění. To je moje noční můra. Na druhou stranu si říkám: Klid, zranění patří k fotbalu a jsou od toho, aby se překonávala.
Mimochodem, kdo se ozval první: Sparta, nebo Slavia?
Oba kluby naráz, ale já jsem odmalička sparťan, což rozhodlo. Vzal jsem naše kluky na Spartu a bylo.
Přiznejte: kolikrát už jste byli myšlenkami v zahraničí?
To nespočítám. Byl jsem si třeba prohlédnout akademii Manchesteru City, což byla nádhera. Kdyby pan Paska, Adamův manažer, nezasáhl celou váhou své osobnosti, už jsme tam. Fakt jsem z toho byl vyřízený, hlava v pejru. Adam měl patnáct a půl.
Dilema?
Životní. Adama chtěli do Ajaxu, do Bayernu Mnichov, do Arsenalu. Všude na nás tlačili, ať podepíšeme. Ale Manchester City? Rozumíte? Továrna na fotbal. Sparta je excelentní na české poměry, ale tohle byl úplně jiný svět.
Takže?
Z jedné strany jsme slyšeli: Dejte ho tam, neváhejte! Z druhé: Co tam bude dělat? Z pětadevadesáti procent tušíte, že by se jako teenager do áčka neprosadil, ale co když ano? Plus péče, návyky, strava, angličtina, osamostatnění se.
Stačil váš podpis, viďte?
Přesně tak. Manželka mi řekla: Necháme to na tobě, věříme ti. I letos v létě, kdy jsme prodlužovali na Spartě, byl na smlouvě můj podpis.
Z vašeho syna se po prvních výplatách stal milionář. Pochválil jste ho?
Ne, nebyl důvod. Jen mě překvapilo, co mi po první výplatě řekl: Všem vám na Vánoce udělám radost.
Nemáte strach, co s ním velké peníze udělají?
Snažíme se, aby se naučil finanční gramotnosti. Není možné, aby si koupil na záda batůžek za padesát tisíc. Proč? Že na to máš? Vždyť je to ptákovina. Peníze blbnou mozek. Znám příběhy fotbalistů, kteří si na otočku zaletí do Milána na kafe a na nákupy.
Proč by to neudělali, když si to můžou dovolit?
Protože mají druhý den trénink, tak by měli odpočívat, aby pro svou kariéru udělali to nejlepší. Adam si šetří na byt v Praze. Vysvětlujeme mu, že si sice může jít koupit tričko do butiku v Pařížské, ale musí zůstat normální kluk z Ivančic: Nikoho se nesnaž kopírovat! Naším největším úkolem teď je, aby zůstal nohama na zemi.
Není možné, aby si Adam koupil na záda batůžek za padesát tisíc.
Zbyhněv Hložek,
otec Adama
Už jste ho museli stáhnout ze vzduchu?
Nemyslím si. Peníze jsou fajn, ale když o víkendu nevyhrajete a budete pátí v lize, k čemu vám budou? Štěstí vám nepřinesou. Nechci Adamovi pochlebovat, ale znám ho hodně dobře a pevně věřím, že má srdce na správném místě. Jen prostě sedí v jedné kabině s Kangou, Kozákem, Dočkalem a nad nimi má kancelář Tomáš Rosický.
Zlatokopky od syna odháníte?
Asi to zní jako klišé, ale moc bychom si přáli, aby si co nejdřív našel slušnou holku. Musíme jen doufat, lásce neporučíte.
Mimochodem, vám se ze synovy slávy hlava nezamotá?
Já si myslím, že nám to ještě úplně nedochází. Výjimkou jsou chvíle, kdy po zápase vyleze ze šatny, lidi zbystří, holky zapiští a hned za ním letí, aby se vyfotily. To se pak na sebe s manželkou podíváme: Aha, tak je to realita! Nicméně pro mě je to pořád poďobaný puberťák, kterému když doma řeknu, aby si vyluxoval pokojíček, tak vezme vysavač a jde na to.
Co škola?
To je problém. Chodí na střední anglo-německou školu a my bychom si moc přáli, aby ji dokázal skloubit s fotbalem. Ale už první ročník musí opakovat. Nešlo to. Měl tolik povinností, že se ve škole skoro neukázal.
Maturitu vzdáte?
Určitě ne, ale uvědomujeme si, že mu to nemůžeme přikázat. Odmalička má tolik úkolů a povinností. Jede bez prázdnin, bez víkendů. Když spolužáci prvního července odjížděli k moři, Adam rovnou mazal na soustředění. Přesto chceme, aby se do školy zakousnul.
Ale co když v Praze dlouho nezůstane? Nebo jaký je vlastně plán rodiny Hložků?
Je to plán společný: naší rodiny, pana Pasky a Sparty. Musí v tom nastat soulad. Nemůžeme dělat, že kapitola Sparta nikdy neskončí. Možná už za rok nebo za dva se může stát něco velkého. Upřímně, za tím jdeme my, pan Paska i Sparta.
Až to přijde, zabalíte kufry a vyrazíte se synem do světa?
To bychom museli. Všichni. V Ivančicích naložíme naše psy, kočky, nádobí, obrazy a začneme žít jinde, aby si tam Adam mohl připadat jako doma. Možná vám přijde směšné, že jsme synovi pořád za zadkem, ale my to vnímáme jako naši povinnost. Aby mohl být úspěšný a dál jít za svým snem.
Nechci být drzý, ale neplníte si tím i svoje vlastní sny?
Svým způsobem ano. Já byl házenkář, hrál jsem první ligu a snil o přestupu do Německa. Ano, trošku se v tom vidím. Ale teď si nehoním ego, nechci nikde vyčumovat a parazitovat na Adamově slávě. To je pouze jeho úspěch, jeho sláva.
Ale?
Ale zároveň vím, kolik jsme v tom všichni obětovali sil, času a peněz. Takže nevidím důvod, proč by z Adamova úspěchu neměla profitovat celá jeho rodina. Říkám vám to na rovinu. Ani Jaromír Jágr by to nedotáhl tak daleko, kdyby se pro něj rodiče neobětovali. Když se ho zeptáte, poví vám sám, co pro něj znamenala mámina teplá večeře. Proto jsme se nakonec rozhodli, že náš Adam v šestnácti do žádné akademie nepůjde.
Aby nezvlčel?
O to nejde. Ať klidně lumpačí, ale chybělo by mu obyčejné objetí, pohlazení, rodina. Chybělo by mu všechno to obyčejné, na co byl zvyklý. To mi nikdo nevymluví. Vstával by a snídal se všemi svými konkurenty, celý den by s nimi byl na hřišti, dal si s nimi společnou večeři a pak by na pokoji fňukal do polštáře.
Raději jste zvolili cestu podle Tomáše Rosického.
Nerad bych, aby to vyznělo, že to kopírujeme, ale inspirace je to veliká. Jirka Rosický, Tomášův starší brácha, musel nadějnou kariéru zabrzdit kvůli zraněným kolenům. Podobně jako náš Daniel. Pak se všichni Rosičtí přestěhovali s Tomášem do Dortmundu, aby měl naprosto domácí zázemí a dokonalý servis.
Vlastně to byl váš starší syn Daniel, kterého manažer Paska doporučil do Sparty, viďte?
Byl fakt dobrý. Střelec! Dokonce se mi doneslo, že by ho pomalu přeřadili do sparťanského áčka. V reprezentaci do 17 let nastřílel hattrick Lucembursku a najednou telefon: Dan zkolaboval na tréninku. Cože?! Doktoři měli podezření na mozkovou mrtvici, což se nepotvrdilo, ale v hlavě mu našli nezhoubný nádorek. Laicky řečeno: jednou za měsíc se Danovi na pět minut zamotá hlava, což na vrcholový sport není.
Problém se nedá vyoperovat?
Pokud se pustíte do kolena nebo do kotníku a něco se nepovede, můžete zkusit další spravovací operaci. Ale když je problém u centra řeči, jste daleko opatrnější. Ani Dan už nechce. Ozval se třeba pan Pelta, šéf Jablonce, že by Dana půl roku vyzkoušel, ale junior mi řekl: Kašlu na to! Nechci, aby se mi motala hlava a já o sobě nevěděl. To pak rychle pochopíte, že fotbal není pupek světa.
Ale vašemu mladšímu synovi může vyjít báječná kariéra. Kontrolujete mu účet?
Domluvili jsme se, že dostane padesát tisíc na měsíc. Peníze může utratit, za co chce. Nemusí skrblit, ale my víme, že to nerozfofruje.
Svět velkého fotbalu je nakažlivý.
No právě! Ne každý zůstane normální jako Patrik Berger, Petr Čech nebo Tomáš Rosický. Je lehké, aby se mladý kluk nechal pobláznit popularitou, obrovskými penězi a pomíjivou slávou. Adam naštěstí ví, co jsme museli udělat, abychom mu mohli věnovat všechno. Zatímco jsme s ním jezdili po zápasech, po turnajích, tak pomalu zkrachovala moje firma ZH Euro Expo, která dělala výstavy a veletrhy po celé Evropě. Naivně jsem si myslel, že zvládnu obojí, ale nešlo to. Firmu jsme prodali, naštěstí jsme postavili dvě výstavní haly a taky dům, který pronajímáme, takže nás finance netrápí.
Adama už vůbec ne. Hýčká se?
Třeba si zajde na sushi, to má rád. Ono je to snadné, když vezme kreditku, vybere zboží, platba pípne a hotovo. Bezstarostné hýčkání. Na rozdíl od vrstevníků, kteří musí v sedmnácti chodit po brigádách, aby ušetřili na nové boty.
Chápu.
To si jen myslíte. Je to specifický život. Zrovna ráno mu manželka psala: Co budeš dělat? Adam za chvíli naťukal: Jdu do práce! Na jednu stranu je to úsměvné, na druhou divné.
V sedmnácti jde do derby.
Cítíme to už týden dopředu. Kdo na vlastní kůži neprožíval žákovské derby mezi Spartou a Slavií, tak nepochopí. Nevraživost mezi rodiči byla taková, že by se klidně porvali. Z očí jim šlehaly blesky. Však mi manželka celý týden říkala: Já tam ani nepojedu, na to nemám nervy. Ale pojede, budeme fandit a doufat. Když Slavii porazíme, bude to pecka.