Pankáče režim nezlomil
Svérázná punková kultura provokovala komunisty.
Jan Bohata
Kelímek piva, cigareta Start bez filtru, ležérně zasunutá v koutku úst, nápis Fuck with future na džísce opentlené „sichrajskami“a také batikované kalhoty, nejlépe podomácku obarvené z lékařských bílých.
Atributy správného pankáče konce osmdesátých let byly na hony vzdálené ideální představě o spořádaném socialistickém občanovi. Jenže s hroutícím se komunismem se dýchalo volněji i undergroundové hudbě včetně punku, který v soudružské atmosféře začal v Československu domácnět od začátku osmdesátých let. A popuzoval systém. Přes veškeré represe by se přitom dalo říct, že těsně před sametovou revolucí to punkem už vyloženě dunělo. Na punkové koncerty chodily tisíce lidí.
Vítr změny
„Změny, směřující k prohloubení demokracie na vysokých školách,“sliboval ústřední tisk po zasedání federální vlády. Psalo se zrovna 6. října 1989 a tehdejší média nabídla také zásadní informaci o tom, jak si komunistické politbyro představuje, kam se bude rozvíjet země s výhledem do roku 2005.
Ctitelé televizní zábavy si v „primetimu“na prvním ze dvou kanálů mohli dopřát optimisticky laděné hudebně-zábavní pásmo zvané Dárek pro vojáky. V momentě, když si usedlejší diváci pouštěli tento povedený kousek, pražský Žofín a jeho okolí ovládla punková vlna.
Punkové kapely se původně měly sejít ve vršovickém Edenu, odtud získala akce i své jméno. Punkeden v Praze 10 však z politických důvodů neprošel. „Akce se musela stěhovat. Pořadatel zajistil prostory na Žofíně, což bylo naprosto úžasné,“říká hudební publicista Petr Korál. Punk měl totiž u režimu řadu vroubků.
„Primitivní hudba, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo,“dštil marně síru oficiální tisk na pankáče. 6. října 1989 cestu na Punkeden navzdory všemu našlo okolo dvou tisíc nadšených diváků. „Punkeden jsem tehdy také navštívil a byl jsem naprosto nadšený tím, kolik čistě punkových kapel zde mohlo hrát. Bylo to poprvé, co se tak stalo a šlo o ohromný zážitek,“vzpomíná Petr Korál.
Akci odstartovala, podle pamětníků velmi rázně, formace SPS neboli Snížená pracovní schopnost, pražská kapela fungující v té době přibližně rok. Na pódiu vystoupila i Kritická Situace. „Představila zajímavou kombinaci hutného zvuku s variacemi sólové kytary,“uvedl tehdy hudební publicista Vojtěch Lindaur.
Severní Čechy v Praze reprezentovala teplická kapela Do Řady, vycházející z tradic punkrockové kapely V3S (Vojenský třínápravový speciál). Východní Čechy zastupovala neméně oblíbená sestava Na Šrot z Havlíčkova Brodu.
Vynikající ohlas mělo i vystoupení Plexisu, strakonického Telexu i dalšího zástupce z Teplic, kapely Šanov. „To už nebyl punk, ale hudba jako vyzařovací médium. Gigantický magnet, který nasměruje všechny částečky těla jedním směrem,“popsala jejich vystoupení kritika.
Na akci nechyběly ani Tři sestry, Modré tanky, Majklův strýček a další bandy, včetně reprezentantů stále ještě federálních bratislavských muzikantů. V české metropoli šlo přitom už o druhou velkou punkovou akci v krátkém časovém sledu.
Koncert s názvem Traktory jsou Zetory vyprodal pražskou Lucernou ve čtvrtek 21. září. Před nadšeným publikem tehdy vystoupil Visací zámek, Hudba Praha a Už jsme doma.
Punk byl hlavně o hudbě, ale nejen o ní. „Muzika, zajímavá, skočná, veselá, texty většinou úderné, vtipné, atmosféra výborná. Z prvních význačných punkových koncertů 80. let jsem ocenil Visací zámek. Výtečná byla i kapela Do řady či rebelové z SPS,“vysvětluje důvody přitažlivosti punku básník Michal Brzák, tvůrce punkové poezie. V šedavých 80. letech pestrá stvoření pankáčů a vůbec lidí z undergroundu komunistické papaláše štvala. „My jsme byli hrozně pyšní na to, že patříme k tomu, co toho komunistu dokáže rozčilit, ne-li dokonce úplně rozložit,“dodal Michal Brzák.
Rock a ideodiverze
Režim se na sklonku své éry s existencí rocku zdánlivě mírně smiřoval, na rozdíl od počátku 80. let. Tehdy proti jeho aktérům rozjel řadu likvidačních kampaní. Jednou z nejznámějších se stal neblaze proslulý článek „Nová vlna se starým obsahem“v partajním týdeníku Tribuna roku 1983. Rock se stal trojským koněm západní diverze, varovala Tribuna. „Záměr, který diverzní centrály sledují, je dvojí: jednak působit prostřednictvím tohoto hudebního braku přímo na naši mládež a za druhé pod hesly o nové světové hudební vlně vyprovokovat i u nás vznik skupin, které by produkovaly tuto všem estetickým a morálním normám odporující hudbu,“hřímala Tribuna v textu podepsaném autorem s pseudonymem Jan Krýzl.
Pankáči lekali čtenáře i leckde jinde, třeba na stránkách „magnetek“. Tedy sešitových detektivek vydávaných nakladatelstvím Magnet ministerstva vnitra. Například povídka Na dno barvitě líčí příběh hocha zvaného Pogo, pocházejícího z reakční rodiny. Jeho skluz po šikmé ploše na dno začíná punkem, poté výtržnostmi, posléze vykrádáním kasiček telefonních automatů a nakonec vraždou.
Na konci 80. let se k tomuto žánru mocipáni stavěli poněkud pragmatičtěji. „Představitelé svazácké organizace pochopili, že nejlepší ,prevencí‘ vzniku širokého subkulturního a undergroundového hnutí nejsou represe, ale naopak vytvoření prostoru, který dokáže část jeho ,adeptů‘ řízeně absorbovat,“uvedl historik Martin Valenta.