Proč nám dělá tak dobře pomlouvat lidi kolem sebe

íření klepů o druhých lidech může v určité míře pomáhat v řízení vlastního života. Ukázaly to některé vědecké studie, které se zabývaly důvody úspěšnosti pomluv. Proto nám klevetění dělá tak dobře, píše italský deník Corriere della Sera.

V létě jsou zvláště oblíbené časopisy přinášející drby ze společnosti. Kdo by si je alespoň jednou nepřečetl ve chvílích oddychu, aby tak přestal myslet na vlastní problémy? Nebo alespoň nezabloudil pohledem na časopis, který si čte soused pod slunečníkem?

Zájem o klepy o druhých však není jen jednou z radostí sladkého nicnedělání v době dovolené, ale je to zvyk, který všichni pěstují po celý rok.

Bez ohledu na pohlaví: ženy mají proříznutý jazyk a rády klevetí, ale ani muži se vůbec nevzdávají pomlouvání. Ukázala to studie realizovaná psycholožkou Megan Robbinsovou z Kalifornské univerzity. Vědkyně chtěla objasnit, jak se chováme, když někoho drbeme.

Sledovala s pomocí elektronického zařízení asi 500 dobrovolníků, kteří byli ochotni připustit, aby poslouchala jejich konverzaci. Registrováno bylo deset procent každodenního klábosení účastníků, které pak vědci analyzovali. Jako pomluvu klasifikovali každý dialog, v němž se hovořilo o lidech, kteří nebyli přítomni. „Nechtěli jsme hodnotit z hlediska morálky to, co bylo řečeno, ale jen formulovat hlavní charakteristiku pomluvy, tedy toho, kdy mluvíme o někom, kdo není přítomen,“uvádí Robbinsová.

Proto Robbinsová také zkoumala typ diskusí, které byly vedeny při více než 4 000 konverzacích, jež mohly být identifikovány jako pomluva. Výsledek nebyl tak špatný: ve třech čtvrtinách případů šlo o neutrální dialog, kdy si lidé jen vyměňovali informace o jiných osobách.

Když však klevetění nabylo jiného obratu a přestalo být neutrální, sklouzlo častěji do zlomyslnosti.

Dialogy s negativními drby tvořily ve studii 15 procent všech konverzací, zatímco pouze devět procent hovorů týkajících se nepřítomných osob bylo pozitivních.

Výsledky studie ostatně svědčí o tom, že jsme všichni tak trochu klevetníci.

V průměru strávíme 14 procent času tím, že mluvíme o někom v jeho nepřítomnosti. Denně pak strávíme 52 minut tím, že komentujeme skutky druhých, klevetíme o nějaké celebritě nebo prostě říkáme něco, co se netýká přímo nás.

Autorka studie konstatuje, že to nejsou ženy, kdo nejvíce klevetí. „Ženy skutečně mluví více než muži, ale jen pokud jde o neutrální konverzaci. Pokud jde o pomlouvání, jsou na tom obě pohlaví stejně,“říká Robbinsová.

A v 91 procentech případů se pomluvy týkají přátel, příbuzných, kolegů či rodinných známých.

Tým nizozemských vědců při jiném výzkumu během sledování dobrovolníků zjistil, že naslouchání negativním historkám o druhých nám pomáhá adaptovat se v sociálním prostředí, v němž žijeme, odvrací případné hrozby a nakonec nás vede k tomu, abychom přemýšleli sami o sobě.

„Když nasloucháme pomluvám, srovnáváme se zároveň s osobou, která je předmětem pomluv. Podněcuje nás to uvažovat o našem místě v sociálním prostředí, počínaje úřadem a konče přáteli, ale také růst, zlepšovat se a vytvářet obranné strategie na bázi získaných informací. Tak se nám daří lépe žít,“uvedli vědci.

A pomluvy v zaměstnání, které zaměstnávají tolik lidí, nejsou nic jiného než manifestace moci.

Z toho plyne i rada. Jestliže věnujeme pozornost tomu, co bylo řečeno, a pochopíme, kdo tahá za nitky a kdo je zastřeně kritizován, může to být pro nás prostředek, jak se lépe orientovat v práci a dělat kariéru. (Corriere della Sera, ČTK)