Žaloba jako politický boj
Ve čtvrtek následujícího týdne bude Poslanecká sněmovna posuzovat senátní návrh ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana. Ústavní právník Zdeněk Koudelka rozebírá jednotlivé body a argumenty této žaloby.
Žaloba na prezidenta republiky má být užita, když hlava státu hrubě poruší ústavu. Avšak podobná žaloba je v řadě zemí vyústěním politického boje parlamentní většiny s prezidentem. Svědčí o tom i dávný případ z USA. Roku 1868 byla podána jediná žaloba Sněmovny reprezentantů na prezidenta Andrewa Johnsona. Podstatou žaloby bylo údajné pohrdání Kongresem, neboť žádný skutek nebylo možné prezidentovi vytknout. Žaloba však neprošla v Senátu o jeden hlas, když prezidentův odpůrce Edmund Rosse odmítl zvednout ruku pro chápání žaloby jako pokračování politického boje.
Náš Senát chce též podat k Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta Miloše Zemana. Vyčítá mu různé skutky a chce jej zbavit funkce. Potřebuje k tomu však souhlas Poslanecké sněmovny. Jaké senátní argumenty pro podání žaloby budou poslanci posuzovat?
Rusnokova vláda
Senát vyčítá Zemanovi jmenování vlády Jiřího Rusnoka v červenci 2013. Měl prý jmenovat vládu Miroslavy Němcové (fakticky Nečasovu vládu bez Nečase). Původně podepsalo 101 poslanců podporu Němcové, ale tato většina se rozpadla, když ji opustili poslanci Karolína Peake, Jan Florián a Tomáš Úlehla. A jako by senátoři zapomněli, že důvodem pádu Nečasovy vlády byla akce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, která zničila důvěru ve vládu.
Poslanecká sněmovna nemá právo navrhovat předsedu vlády. Právo návrhu má předseda Sněmovny jen tehdy, když je prezident se svou vládou dvakrát neúspěšný, což nebyl tento případ. Rusnok nezískal důvěru Sněmovny o čtyři hlasy. Měl podporu politických sil, byť těsně nedostatečnou. Vše se nakonec vyřešilo novými volbami v říjnu 2013. Prezident byl oprávněn jmenovat Rusnoka premiérem a nebyl povinen jmenovat Němcovou.
Lánská schůzka
Senát vyčítá prezidentovi schůzku s představiteli sociální demokracie, kteří byli proti předsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi. Ve volbách v říjnu 2013 zaznamenala ČSSD nejhorší výsledek od roku 1996, proto Sobotkovi vyjádřilo nedůvěru předsednictvo sociální demokracie, podporu naopak získal na následném jednání ústředního výboru.
Již T. G. Masaryk budoval svou politickou skupinu Hradu a měl styky s elitou kulturní (Karel Čapek), podnikatelskou (Tomáš Baťa) či finanční (Jaroslav Preiss), která financovala Masarykovy aktivity skrze jeho prezidentský fond, ale měl také své stoupence ve významných stranách, s nimiž udržoval čilé kontakty. I Václav Havel byl politickým činitelem, což se projevilo jeho podporou vnitrostranické opozice v ODS proti Václavu Klausovi v roce 1997.
Prezident je ústavním i politickým činitelem. Může přijímat představitele různých stran a politických proudů. Že v okamžiku, kdy je předsedovi po nepříliš úspěšných volbách vyslovena nedůvěra předsednictvem strany, počká s jeho jmenováním premiérem na ověření síly jeho mandátu až po jednání ústředního výkonného výboru, je zcela v souladu s demokratickými principy. Projevení politické preference prezidenta není neústavní.
Sobotkova demise
Premiér Bohuslav Sobotka 2. května 2017 ohlásil demisi a za tři dny oznámil, že rezignovat nebude. Vysvětlil to tím, že prezident pojímá jeho demisi ne jako demisi celé vlády, ale jen jako demisi premiéra.
Od účinnosti ústavy roku 1993 u nás proběhlo 14 demisí vlád. Jen čtyři demise byly podány jako demise premiéra s tím, že je prezidenti akceptovali jako demisi celé vlády (Klaus 1997, Špidla 2004, Gross 2005, Nečas 2013), přičemž s tímto postojem byly srozuměny vládní strany. V deseti případech byly demise vlády podány usnesením celé vlády. Naše ústava nestanoví, že demise premiéra znamená demisi vlády. Ve státech, kde tomu tak je, to ústava výslovně uvádí (Slovensko, Německo, Slovinsko, Španělsko).
Autorem myšlenky, že u nás demise premiéra znamená demisi celé vlády, je ústavní právník Václav Pavlíček, ale i on ve své knize Ústavní právo a státověda uvádí také odlišné výklady. Akceptování demise premiéra jako demise celé vlády označil za exces ústavní soudce Jan Filip z brněnské právnické fakulty. V knize Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva uvádí: „Demise vlády je zásadním rozhodnutím celé vlády, které spadá pod čl. 76 Ústavy ČR a vláda se na něm musí usnést ve sboru… Názor, že vláda stojí a padá s osobou předsedy vlády, neodpovídá ani textu Ústavy ČR, ani naší parlamentní tradici. Proto též ve státech, kde tomu tak má být, je to výslovně zakotveno v ústavě.“
I v Československu došlo k výměně na postu premiéra, aniž došlo ke změně vlády. Je zde příklad demise Antonína Švehly z roku 1929, kdy byl pověřen funkcí premiéra stávající člen vlády František Udržal. Rovněž Milan Hodža v roce 1935 vystřídal premiéra Jana Malypetra, aniž se měnila vláda. Nejčastější střídání premiérů bylo v české vládě působící v letech 1986 až 1990, kdy se postupně vystřídali v rámci jedné vlády předsedové Josef Korčák, Ladislav Adamec, František Pitra a Petr Pithart.
Sobotka mohl ukončit spor o to, zda jeho demise bude demisí celé vlády, tím, že by navrhl vládě, aby podala demisi. Pokud se však premiér obával, že jeho vláda podat demisi nechce, a proto hledal cestu, jak ji obejít, nelze se divit prezidentovi, že nepovažoval Sobotkovu demisi za demisi celé vlády. Vláda rozhoduje ve sboru, a to včetně vlastní demise.
Druhá Babišova vláda
Senátoři vyčítají prezidentovi, že poté, co první vláda Andreje Babiše v lednu 2018 nezískala důvěru, jmenoval druhou až v červnu 2018. Zeman však pověřil Babiše sestavením druhé vlády hned v lednu 2018. Nikdo jiný neměl šanci vládu s většinou v Poslanecké sněmovně sestavit. Koaliční ČSSD odložila své rozhodnutí až po sjezdu a vnitrostranickém referendu o vstupu do vlády, jehož výsledky byly oznámeny v polovině června 2018. Prezident ústavu neporušil, protože odklad jmenování vlády byl způsoben schvalováním koalice v rámci jedné koaliční strany, nikoliv nečinností prezidenta.
Neministři Poche a Šmarda
Právo jmenovat ministry dává ústava prezidentovi, který tak činí na návrh premiéra, ale navrhovací právo není silnější než jmenovací. Prezident nemusí návrhu vyhovět. Hlava státu není podřízena předsedovi vlády a návrhy předsedy vlády prezidentovi republiky nejsou závazné příkazy. Ke jmenování je nutná shoda obou.
I Masaryk měl požadavky na osoby ministrů, třeba žádal, aby ministrem zahraničí byl vždy Edvard Beneš. A premiéři se mu podřídili. Po únorovém převratu odmítl 16. března 1948 Beneš Gottwaldův návrh, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Gottwald Benešovo odmítnutí akceptoval a navrhl Vladimíra Clementise, kterého už Beneš jmenoval. V říjnu 2005 Václav Klaus podmínil jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví jeho rezignací na post předsedy lékařské komory.
Odmítnutí prezidenta jmenovat ministra se děje i v zahraničí. Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem v listopadu 1993. V březnu 2018 slovenský prezident Andrej Kiska odmítl akceptovat návrh na jmenování vlády předložený Petrem Pellegrinim pro nesouhlas s nominací Jozefa Ráže ml. na ministra vnitra. Pellegrini navrhl jiné obsazení ministerstva. V květnu 2018 odmítl italský prezident Sergio Mattarella jmenovat odpůrce eura Paolo Savonu ministrem financí. Později bylo dosaženo kompromisu, kdy Savona získal jiné ministerstvo.
Nezávislost soudce Baxy
Senátoři vyčítají Zemanovi, že údajně neústavně působil na tehdejšího předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu. Situaci již projednával podvýbor Poslanecké sněmovny pro justici a ve věci bylo podáno i trestní oznámení. Nakonec bylo příslušnými orgány konstatováno, že k zásahům do soudcovské nezávislosti nedošlo.
I prezident má názor
Senátorům se nelíbí některé Zemanovy projevy o zahraniční politice. Naše ústava nedává prezidentovi ani jiným ústavním činitelům bobříka mlčení. Vystoupení prezidenta nepodléhají ani spolupodpisu předsedy vlády. I na projevy prezidenta Václava Havla někdy reagovali jiní politici nesouhlasně a chtěli mu vnutit přednášení jen stanovisek projednaných s vládou – např. na Havlovy úvahy o evropské ústavě a evropském senátu v jeho projevu v Evropském parlamentu 16. února 2000. Obdobně vznikl v roce 2005 konflikt o evropskou integraci mezi prezidentem Václavem Klausem a předsedou vlády Jiřím Paroubkem. Prezidenti jsou prostě významnými osobami a s tím je spojena názorová vyhraněnost. A svoboda různosti názorů je podstatou demokracie.
Závěr: zamítnout
Prezident republiky není strojem na podpisy. Dává-li ústava určité pravomoci prezidentovi, jsou to jeho pravomoci a ne pravomoci někoho jiného. Miloš Zeman prošel opakovaně testem voleb. Voliči mu dali důvěru ve volbách s větší účastí, než je u nás zvykem, zvláště ve srovnání s volbami senátorů. Vůli voličů nelze svévolně měnit. Řada kroků vyčítaných Zemanovi by mnohým senátorům jistě nevadila, kdyby tak činil Jiří Drahoš proti Andreji Babišovi.
Motivace senátorů k žalobě je evidentně politická, ovšem Ústavní soud nemá být dalším politickým ringem. Proto je správné, aby Poslanecká sněmovna jako demokratická pojistka se senátorským návrhem žaloby nesouhlasila.