Bláznův deník staví nadčasový most z Číny do Evropy
Radim Kopáč
O moderní čínské literatuře se u nás moc neví. A pokud ví, pak jde o knížky vesměs z jednoho zdroje. Tím je edice Xin, kterou profiluje sinoložka Zuzana Li pod hlavičkou pražského nakladatelství Verzone. Za sedm let tu vydali na dvacet knih, nejnověji Bláznův deník autora skrytého za pseudonymem Lu Sün (1881 – 1936). Kniha je důležitá hned z několika důvodů.
Trojkniha jako hold
Zaprvé, stejnojmennou povídkou Bláznův deník, datovanou dubnem 1918, se otvírá moderní čínská literatura. Jde o zlomový text: před ním se, s trochou nadsázky, psalo „staře“, po něm se začalo psát „nově“. Odkaz na slavné Gogolovy Bláznovy zápisky není v názvu náhodou: Lu Sün napsal text, který mohutně nasává vlivy tradičních evropských literatur, včetně té ruské; ať jde o svěží, živelný styl, ať jde o hovorový jazyk. A právě evropské vlivy daly čínské literatuře nový vývojový impulz. Navíc Lu Sün překládal Gogola do čínštiny.
Od Nerudy po Haška
Zadruhé, Bláznův deník je vlastně trojkniha. Skládá dohromady dvě sbírky povídek (Vřava, Tápání) a sbírku poetických výkresů a zasněných vzpomínek, nazvanou Polní tráva. Texty vznikaly v rozmezí let 1918 až 1926. A v češtině se poprvé objevily v první polovině padesátých let díky Jaroslavu Průškovi. Pokud je Lu Sün zakladatelem moderní čínské literatury, pak Průšek je zakladatel moderní české sinologie. Právě jemu vzdává edice Xin hold.
A zatřetí – což je nejdůležitější: kniha skvěle funguje i sto let po svém vzniku. Hlavně povídky. Pokud bychom hledali paralely k české literatuře, pak jsou k mání od Jana Nerudy po Jaroslava Haška. Na jedné straně realismus, častokrát sociálněkritického typu, záběry chudého čínského venkova, tragigroteskních figurek z okraje společnosti, které jako by z Povídek malostranských vypadly.
Lyricky i surově
Na straně druhé pak ryze moderní elán, vyprávění poháněné absurdní komikou, z níž Hašek vymodeloval svého Švejka. A nejen komikou, taky poetickými a filozofickými vsuvkami.
Lu Sün ve svých textech přirozeně míchá dějovost s „pomalejšími“pasážemi, ve kterých přemítá nad tokem času, neměnností věcí, dušemi v zásvětí nebo stvořitelem všeho. Jednou lyricky, měkce, snivě, jindy syrově až surově. Ostatně titulní povídka má za téma kanibalismus.
Bláznův deník je vlastně kniha-most. Spojuje jak starou a novou Čínu, tak Čínu s Evropou, potažmo s dnešním Českem. A nejen jazykem a stylem – hlavně „základní lidskou situací“, v níž se autorovi hrdinové častokrát nalézají.
Člověk a hvězda
Bolesti a strasti jsou stejné všude na světě. Lu Sünovi šlo především o člověka. Politika nemá v jeho psaní místo. Ostatně s literaturou začal na pobídku druhých. Neměl ambice být hvězdou.
A možná proto se jí už za svého života stal. Jak už bylo řečeno úvodem, je to důležitá kniha.
Bláznův deník Lu Sün