Sedmdesátileté hledání Číny

Čínská lidová republika si zítra, 1. října, připomíná 70. výročí svého založení. Bude to jistě demonstrace síly. Ale také příležitost ke zvážení dlouhodobé koncepce vztahů s Čínou.

Čína se vyvíjí nezvykle rychle a dramaticky roste střední třída.

Vposledních týdnech proběhly v českém parlamentu minimálně dvě debaty na téma česko-čínských vztahů, další pak na akademické půdě. Debata se vede i v médiích. Vnímám začátek posunu v myslích politiků a dalších názorových lídrů: buďme ve vztahu k Číně sebevědomí, definujme naše zájmy s touto velmocí konstruktivně, dbejme na vlastní bezpečnost, bez podlézání a napadání.

Jako příklad za všechny vezměme výrok někdejšího zpravodaje ČT v Číně Tomáše Etzlera. Ten, jakkoliv je k Číně ze své zkušenosti kritický, uvedl nedávno velmi nosnou tezi: „Jet do Číny s tím, že podmínkou hovorů budou lidská práva, je blbost. A jet tam s tím, že nebudou, že se nebude zmiňovat Tibet, Tchaj-wan nebo Jihočínské moře, to je taky špatně. My bychom měli mít dlouhodobou zahraniční politiku vůči Číně, kterou nemáme, která se mění s každou vládou.“Na tom se začíná shodovat stále více účastníků veřejné debaty a je to znakem rostoucí vyspělosti.

Sinoložka Ivana Bakešová na serveru Sinoskop upozornila v minulém týdnu na historické paralely naší diplomacie u zrodu Čínské lidové republiky. Paralely silnější, než si myslíme. Zmiňuji to proto, abychom si v této debatě uvědomili, že naše pozice k lidové Číně se cyklicky opakuje od samého počátku, tedy od konce 40. let. Sami tak nejsme schopni po celých sedmdesát let vzájemných vztahů udržet jeden kurz, naopak střídáme nálady nekritického nadšení s naprostou odmítavostí.

Z extrému do extrému

Počátky našich vztahů s ČLR jsou z doby nejprve plíživého a následně zcela bezskrupulózního diktátu komunistů, stojí však za zmínku, že jsme až do posledních chvil udržovali korektní oficiální vztahy také s kuomintangským vedením Čínské republiky v Nankingu. A to i v době, kdy už jej většina diplomatických misí z celého světa hodila přes palubu.

V obtížném hledání postoje k současné Číně nejsme sami. EU svou pozici tvoří sice pomalu, ale relativně pragmaticky. Je si vědoma svého postavení nejvýznamnějšího obchodního partnera a stále ještě nejbohatšího půlmiliardového trhu. USA jdou cestou poplatnou zkušenostem svého současného prezidenta.

Podíváme-li se ale do Evropy, jejíž jsme součástí, musíme vzpomenout právě zesnulého francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Do úřadu nastoupil v roce 1995 a o pár let později se zasadil o výrazný přerod francouzsko-čínských vztahů. Do značné míry tak určil dnešní linii vztahů obou zemí. Pamatuji si jej jako jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního západního státníka, jenž zpochybnil tezi o budoucí přeměně čínské společnosti na demokracii západního střihu, která z podstaty čínské kultury, tradic a historie zřejmě nikdy nenastane.

Ostatně v Asii bychom takový „západní model státu“hledali jen velmi těžko.

Dálněvýchodní společnost upřednostňuje zájem většiny před zájmem jednotlivce, silný a stabilní paternalistický stát s poslušným občanem je jí alfou a omegou. Nám v Evropě trvalo dlouhá staletí vytvořit principy společnosti založené na svobodě jednotlivce, ten proces vlastně stále ještě trvá. Dnes jej navíc ještě zpětně zpochybňují skupiny, které se hlásí jen o svá práva a ostentativně přitom opomíjejí párovou dvojici práva, totiž jejich povinnosti.

Mandát Nebes

Čína se vyvíjí nezvykle rychle a dramaticky roste střední třída, početně daleko nad půl miliardu obyvatel. To s sebou nese dvě základní dynamiky. Výhledově i tu lidskoprávní, neboť s nároky zcestovalé střední třídy může růst i požadavek dodržování základních lidských práv. Ale stěžejní je tu rozměr ekonomický. Čínská oligarchie má fakticky právo vládnout, jen když prospívá lidu celé země, konfuciánství tomu říká odedávna „Mandát Nebes“.

A Mandát Nebes má nynější pátá generace kolektivní komunistické vlády určitě pro dnešní okamžik, když je roční růst HDP ještě 6 %. Pokud však HDP klesne na nulu nebo do minusu, bude vláda bohatnoucí střední třídě těžko vysvětlovat, že si má utáhnout opasky. Případné retro příběhy o vnějších či vnitřních nepřátelích mohou nedůvěru jen zpomalit, ale ne zastavit, už to není jako před padesáti lety.

Výhody pro obě strany

V posledních letech se v Evropě přetřásá příchod čínských investic. Jenže i zmiňovaný Jacques Chirac svého času pochopil, že pokud má mít vztah s Čínou nějaký smysl, musí být oboustranně výhodný. V jeho době to znamenalo mimořádné kontrakty pro francouzské koncerny. Postupem času se ukázalo, že jedinou perspektivní cestou je otevření čínského trhu v obecné rovině. Aby nebyl pouze pro velké, ale i pro menší nebo nejmenší podnikatele.

Jestliže dnes čínský prezident Si Ťin-pching na investičních fórech propaguje globalizaci a varuje před ochranářstvím, musí mu být Evropa schopna důsledně vysvětlit, že s otevřením trhu má začít u sebe. Ale jen proto nepohlížejme na lidovou Čínu, při jejích 70. narozeninách, jako na nehratelnou demoverzi, nýbrž jako na globálního hráče, se kterým si musíme ještě ujasnit pravidla, ale hlavně se s ním naučit hrát.