Pane Coubertine, vidíte to? Jak se hry narovnávají

Jana Daňka, sportovního reportéra MF DNES

Vytyčenou trať ignorovaly. Nic jim nezbývalo, když je unášel proud. Jednu nešťastnici z vody raději pořadatelé rovnou vylovili. Nejen Indka Yadavová, ale i nemalá část kanoistek vypadala v kvalifikaci na světovém šampionátu spíš jako vyděšené turistky při sjíždění jezů v Českém Krumlově. I ve finále se výrazně chybovalo, rozdíly byly markantní. „Dřív stačilo sjet do cíle a nedostat padesátku (penalizaci za neprojetí branky). Když teď neriskujete, nemáte na úspěch moc šancí,“říkala Tereza Fišerová. Její jméno si raději zapamatujte. Včera na mistrovství světa dojela šestá a za necelý rok by tahle jedenadvacetiletá slečna měla patřit do party, v níž je Lukáš Krpálek, Barbora Špotáková nebo Ondřej Synek.

Bude českou medailovou nadějí na hrách v Tokiu. V ženské kategorii C1, v níž ještě před osmi lety slavila světový titul Tereza Hošková, ačkoli při zlaté jízdě převrátila loď a udělala tzv. eskymáka. Teď tahle disciplína vyhlíží olympijskou premiéru.

Ne, není to rozmar kanoistické federace. Ta jen dodržuje zákony Mezinárodního olympijského výboru (MOV), který poslední dobou prosazuje rovnost mužů i žen. I proto se škrtla mužská deblkánoe a vymění ji kategorie, v níž donedávna obstála jakžtakž pouze hrstka nejzdatnějších dam. Stejnou svízel řešily i další sporty, třeba slalomářští kolegové z rychlostní kanoistiky, kde se zase program ořezal o kilometrový závod mužského čtyřkajaku. „Je to trochu škoda, protože náš sport má nějakou tradici,“pravil trojnásobný olympijský medailista Josef Dostál. „Zároveň ale chápu myšlenky olympismu. Ženy se musí emancipovat i ve sportu, který pro ně nebyl. Nicméně teď už asi je.“

Počty sportovců a sportovkyň se za rok v Tokiu (téměř) srovnají. Kdo by to na počátku 20. století řekl? Při oprašovaní olympijské ideje zakladatel Pierre de Coubertin na rozdíl od antických předchůdců dovolil ženám vstup do hlediště, ale o medaile je v Aténách před 123 lety soupeřit nenechal. Nicméně o čtyři roky později v Paříži už první sportovkyně hrály golf nebo tenis, postupně se jejich zástupy zvětšovaly. „A teď chceme hry pro mladé a genderově vyrovnané,“opakuje v prohlášeních MOV. „Také se tlačí, aby se zaváděly závody smíšených štafet nebo týmů,“líčí Alena Mašková z mezinárodní kanoistické federace ICF. Svazoví funkcionáři a trenéři remcají a mnohdy právem. Sportovci – třeba jako kajakář Dostál – zase mluví o borcení tradic.

Ale nezmůžou nic.

Účast pod pěti kruhy (a s ní souvisící finanční nebo marketingové benefity) je stále natolik lákavá představa, že se přizpůsobí. Musí. Proto se blíží tokijské hry plné nových technologií, ale i genderového pokroku. V Japonsku budou nově zápolit smíšené týmy v lukostřelbě, judu, stolním tenise nebo brokové střelbě. V bazénu přibude smíšená štafeta na 4x 100 metrů a na ovále, což si nyní čtvrtkaři a čtvrtkařky vyzkoušeli na šampionátu v Dauhá. A jen si vzpomeňte, kolik české radosti už přinesly kombinované biatlonové týmy s Koukalovou nebo Moravcem.

Zachytit olympijský proud se třeba pokoušeli i vodní slalomáři, když do společné kánoe usadili muže se ženou. „Ale spěje to do záhuby,“prohodila Fišerová, sama občasná deblířka. Disciplínu moc netrénuje. Národní federace smíšené deblkánoe příliš nepodporují, nevysílají je na mezinárodní závody, neboť nevidí olympijskou garanci. I proto tenhle experiment skončí neslavně a slalomáři se pokusí po Tokiu protlačit do programu her spíš kontaktní kajakkros. I tak se (ne)rodí budoucnost her. Co byste na to řekl, pane Coubertine?