Jan Schmidt, filmař v pozadí slavné generace
Je smutné, ale příznačné, že z posledního díla Jana Schmidta, osobitého, avšak nejméně známého příslušníka slavné filmařské generace československé nové vlny 60. let, zbylo jen nedokončené torzo. Před patnácti lety daroval záběry své vysněné Situace vlka Národnímu filmového archivu; včera ve věku 85 let Jan Schmidt zemřel.
„Ti ostatní“
Ačkoli byl uměleckým solitérem, podle dobové charakteristiky „věčným mužem v pozadí“, nejen ke slavnému pokolení jej vázaly blízké vztahy. Na náchodském gymnáziu byl spolužákem Miloše Formana, který ho posléze přizval k natáčení svého Amadea jako režiséra druhého štábu. Znal se s Josefem Škvoreckým, který o Schmidtovi psal v knize Všichni ti krásní mladí muži a ženy – pravda, v kapitole s názvem Ti ostatní. K profesi jej přivedl Vratislav Blažek a na FAMU se Schmidt ocitl v proslulém ročníku profesora Otakara Vávry, kam patřili ještě Věra Chytilová, Jiří Menzel či Evald Schorm; ostatně Vávrovi pak asistoval při natáčení Srpnové neděle.
Ale vůbec nejblíže měl tehdy Schmidt k Pavlu Juráčkovi, s nímž přivedl na svět díla Černobílá Sylva, Postava k podpírání a Konec srpna v hotelu Ozon. Když přijely ruské tanky, točil právě Kolonii Lanfieri, pro niž paradoxně vyjednal koprodukci se Sovětským svazem.
V roce 1970 dokončil povídkový Luk královny Dorotky – a přišla normalizace s dalším paradoxem. Neboť právě v úhoru 70. a 80. let natočil Schmidt své dva divácky nejúspěšnější projekty, jednak detektivku Smrt talentovaného ševce s Jiřím Kodetem v roli kapitána Exnera, jednak „českého Vinnetoua“, jak se přezdívalo trilogii z pravěku podle knih Eduarda Štorcha: Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu.
S rokem 1990 přišel jeden z vrcholů režisérovy tvorby, hořká komedie o dětství v 50. letech Vracenky, jenže co by se ještě před rokem zdálo statečným průlomem, v polistopadových dobách prošumělo. Následující pohádku Jak si zasloužit princeznu, v níž režisér svěřil menší roli spolužákovi Menzelovi, provázely spíše rozpaky.
Kanadské ztroskotání
A vytoužený dávný Juráčkův přepis povídky Jacka Londona, „zálesácký“projekt Situace vlka, do něhož chtěl původně obsadit Maxe von Sydowa a s nímž se roku 1994 stěhoval štáb z Krkonoš a Tater do Kanady a zpět, ztroskotal na produkci; i režisér F. A. Brabec se jej později pokoušel vzkřísit marně. Poslední Schmidtovou prací tak zůstal dobový seriál o kočovných hercích Stříbrná paruka z roku 2001.
Poté už prostor za kamerou opustil a objevoval se spíše před ní, povětšinou v dokumentech věnovaných proslulé filmařské generaci, ke které sám patřil. Scházel se také s přáteli z recesistického uměleckého spolku Paleta vlasti, jenže postupně jej omezily nemoci.
Po Chytilové, Formanovi, Juráčkovi, Juraji Herzovi či Janu Němcovi tak nová vlna 60. let ztratila další osobnost. Poslední rozloučení s Janem Schmidtem bude 3. října v krematoriu v Praze-Strašnicích.