Byl jsem buldok
Rozhovor s bývalým slávistou Suchopárkem
Když mu bylo sedmnáct, snil o tom, že pomůže Kladnu k postupu ze třetí ligy. Talent měl, intuici a přehled taky, do míče kopal slušně. Jenže byl pomalý, bez zrychlení. Mazáci ho při tréninkových výbězích kopali do zadku, aby přidal: „Běž rychleji, s námi nemůžeš být vzadu. Tady nemáš místo!“
Jan Suchopárek nikdy nezrychlil, přesto jako kapitán dotáhl Slavii k historickému titulu, hrál 61 zápasů za národní tým, ochutnal semifinále Poháru UEFA, tři roky válel ve francouzské lize a málem se stal mistrem Evropy. Dnes trénuje reprezentanty do 18 let, a když před týdnem slavil padesátiny, ptal se sám sebe: „Jak se mi to povedlo?“
Jak?
Asi osud, to nebyla náhoda. Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že když se chováš slušně, vrátí se ti to.
Ale třeba Ligu mistrů jste si nikdy nezahrál, zatímco Slavia se na ni chystá. Už ve středu večer proti Dortmundu.
Rád se dívám na dobrý fotbal a Slavia ho hraje. Žádná vyčkávaná! I klukům v reprezentaci zdůrazňuju: Čím dřív získáte míč, tím víc jste nebezpeční. Je přece ohromný rozdíl, když útočíš 20 nebo 80 metrů.
Chápou to teenageři?
Vnímají to. Při srazech jim třeba dávám testy. Ne na známky, prostě je chci poznat. Pětadvacet otázek, které jsem si vymyslel. Jakou máš přezdívku? Co rád jíš? Jakou máš rodinu? Jedna z otázek zní: Kdo je podle tebe nejlepší hráč na světě?
Je to u Messiho a Ronalda půl na půl?
Přesně, ale s tím souvisí podotázka: A co vyhráli? Kluci vždycky jako první napíšou, kolikrát dostali Zlatý míč.
Špatně?
Úplně špatně. Oni přece vyhráli týmové trofeje. Ligu mistrů, ligy v Anglii, Španělsku, v Itálii. Proč jsou nejlepší na světě? Nikoli kvůli tomu, že střílejí nejvíc gólů, ale protože hrají za nejlepší týmy. Ty týmy nejsou komparz, Ronalda i Messiho pomohly stvořit.
Co ještě u kluků zkoušíte?
Napište sestavu národního týmu.
Tak triviální?
To byste nevěřil. Současná osmnáctka se trefí z osmdesáti procent, ta předchozí zhruba ze třetiny. Ti kluci mají úplně jiné zájmy. Hrají PlayStation a večer koukají na Ligu mistrů, které se možná nikdo z nich nedotkne.
Co s tím?
Chci jim doporučit, ať sledují lidi, na které si můžou sáhnout. Jako já měl vzory na Kladně, ať se oni dívají na reprezentanty. Ať sledují áčko, což by měl být jejich největší cíl.
Vyprávíte jim svůj příběh?
To by nepochopili. V osmnácti, hned po střední, jsem nastoupil do Poldovky. Každé ráno na šestou. V papírech jsem měl napsáno kalič. Testoval jsem vzorky, které se tepelně zpracovávaly. Kolikrát mě tavicí pec ožehla, měla 1 500 stupňů.
Pak vojna, že?
Na pláni u letohrádku Hvězda jsme nejdřív rozbalili vojenskou kuchyni, pak v blembácích a se samopaly běhali do imaginární soutěsky. Křičelo se: Hurááá! Po obědě se musely s lopatkami kutat díry v zemi, zemljanky. Kolem chodil důstojník a kontroloval, jestli nejsme vidět. Jako v Černých baronech. Na první mistrák za juniorku Dukly jsem vyrazil v maskáčích a kanadách, na hlavě brigadýrku.
Vojín Suchopárek v akci.
Poslal jsem našim koresponďák, aby přijeli do kasáren na moji přísahu. Rodiče se oblékli do gala, vyrazili z Kladna do Prahy a já nikde. Hrál jsem třetí ligu proti Bohemce.
Nevěřím.
Věřte, byla jiná doba. Na Tatře Smíchov se hrával zimní turnaj, na škváře. Nasněžilo, roztálo a zmrzlo a mazáci Dukly se postavili na zadní: Na ledě nehrajeme, ať jdou bažanti. Jezdili jsme jako magoři, uhráli s áčkem Bohemky remízu 2:2 a pak se mě trenér zeptal: Nechceš trénovat s áčkem?
Super.
Ale já chtěl pomoct Kladnu do druhé ligy! O tom jsem snil víc než o lize. Naštěstí mě potkal Milan Vdovjak, kdysi výborný útočník Sparty, a povídá: Ty blbče, o čem vůbec přemýšlíš?
Do Kladna se můžeš vrátit vždycky. Měl recht.
Dukla, Slavia, Štrasburk, TeBe Berlín, opět Slavia a po 22 letech návrat na Kladno. Mohl byste prožít podobnou kariéru dnes?
Ani omylem. Kondičně bych nestačil. Ve všech testech jsem byl podprůměrný. Měl jsem výborné periferní vidění, předvídavost, dobrou techniku, ale rychlost nebo obratnost? Štrasburk mě v roce 1996 koupil za 20 milionů a já měl při tréninku pomalejší start než brankáři. Když jsem náhodou vyhrál nějakou rychlostní soutěž, tleskal mi celý mančaft.
Ale trenéři si vás cenili.
Byl jsem vítězný typ, pracant, buldok. Vždycky jsem jel nadoraz a totéž jsem žádal od ostatních. Nejde vám to? Máte limit? Nevadí, tak makejte! To mi zůstalo. I teď, když kopu za starou gardu nebo pralesní ligu za Družec, se klidně poštěkám.
Vzteklý jste byl vždy. Fanoušci Sparty posměšně skandovali: Psychopárek, Psychopárek, Jan, Jan.
Neznal jsem bratra. Byl jsem přísný na sebe i na všechny ostatní.
Co jste řekl rozhodčímu Draštíkovi, že vás v jarním derby 1995 vyloučil?
Něco mi ujelo. Měl jsem po souboji vyražený dech, sparťani běželi tři na jednoho, tak jsem se ozval.
Dostal jste červenou a sparťan Nedvěd v poslední minutě trefil výhru 1:0. Mohli jste mít titul, že?
Kdo ví, i tu Ligu mistrů jsem si mohl zahrát. Místo toho byly problémy. Při podzimní kvalifikaci na Maltě jsme se ztrapnili remízou 0:0 a já z penalty trefil tyčku. Penaltu jsem nedal ani v lize proti Hradci a do toho derby. Pan Károlyi, šéf disciplinárky, mi za červenou kartu vzal kapitánskou pásku.
A Slavia závěr sezony zkazila.
To mě štvalo. Hráli jsme nejlepší fotbal a já to pohnojil. Pamatuju, jak jsme hned po sezoně odjeli s rodinou k Veselí nad Lužnicí a ztratili se v lesích. Na záchod jsme chodili do kadibudky, vodu nosili v lavoru. Mladší dceři byl rok, já vstával po páté a chodil s kočárkem čistit si hlavu. Koukal jsem na srnky, ztrácel se v ranní mlze a vnímal ten klid. Při pohledu do kočárku mi došlo: Tohle je tvoje štěstí, buď v klidu a těš se na další sezonu!
Ta byla senzační. Titul pro Slavii, semifinále Poháru UEFA, navrch finále Eura. Vysvětlíte ve třech slovech, proč to tenkrát v Anglii vyšlo?
Parta, štěstí, kvalita.
Ačkoli slávisti měli na sparťany pifku?
V reprezentaci žádná nevraživost nebyla. Že jsme se porafali v derby? No a! Kdyby nám to v nároďáku neklapalo, finále ve Wembley nikdy nehrajeme. Byl to výjimečný tým, ve kterém se všichni hráči koukali kolem sebe. Jasně, taky jsme dělali kraviny, ale nikdo nejel na sebe.
Vracíte se někdy do té doby?
Občas se kouknu do tréninkových poznámek, které jsem si psal. Pro potvrzení, jestli fotbal, který po hráčích žádám, dělám správně. Na svazu se mi všichni posmívají, že jsem trdlo s notýskem, ale já co si nezapíšu, to zapomenu. Doma mám sešity a z autobiografií velkých trenérů si vypisuju věty, které mě zaujmou. Říkám si: Když to funguje u Guardioly nebo u Kloppa, mělo by to fungovat taky u mě.
Není na škodu opisovat?
Proč? Je to návod, který se hodí. Když si koupím skříň a budu ji skládat bez návodu, zabere mi to o tři hodiny víc a ještě budu vztekle házet šroubovákem, že mi to nejde.
Vy jste vůbec překonal sám sebe. I se všemi peripetiemi. Končil jste vykloubeným loktem, to jste hrál s Kladnem na Bohemce.
Rozplácnul jsem se při pokusu o nůžky. Zrovna nedávno mi to připomněl Petr Kouba: Támhle je ta díra po tobě, viď? Loket dodnes úplně nepropnu. Tři měsíce byl skrčený v sádře a pak jsem brečel jako slůně, když mi ho rovnali.
Co odchod ze Štrasburku?
Na konci dubna 1999 jsem měl odjet na sraz nároďáku. Ráno před odletem strašlivá bolest v žaludku, ledvinová kolika. Letenky se zrušily a poslali mě do špitálu. Věděl jsem, že mi ve Štrasburku končí tříletá smlouvu a čekal, že klub uplatní opci. Vůbec jsem nepochyboval.
A realita?
Když jsem ležel druhý den v nemocnici, přišel šéf Claude Le Roy: Můžu se s tebou dívat na fotbal? Chvíli seděl a pak povídá: Tak čau, můžeš si hledat nový klub, po sezoně končíš! Druhý den jsem vyčůral kamínek a začal si hledat nové angažmá.
Zakotvil jste v druholigovém Berlíně, což taky nedopadlo růžově.
Ale vydělal jsem dost peněz, abychom u nás v Družci postavili barák. V TeBe Berlín hráli super kluci. Rus Kirjakov, taky Uwe Rösler, který kopal čtyři roky za Manchester City. Trénoval nás Winfried Schäfer.
Ale mluvíme o vás.
Věřil jsem, že se podívám na Euro 2000, jenže na podzim se mi podlomila noha a rovnou mě vezli na operaci: přetržený křížový vaz, meniskus v háji. Bohužel jsem si nemohl uplatnit pojistku, protože doktoři zjistili, že vaz už byl prasklý. A do toho kluboví majitelé zmizeli. Chtěli druholigovou licenci garantovat v cenných papírech, což jim nedovolili. Klub spadl mezi amatéry a všichni hráči si mohli hledat nové angažmá.
I vy?
Kdo by chtěl třicetiletého stopera po operaci? Tak jsem šel na pracák.
To vážně?
A co jsem měl dělat? Dostal jsem lejstra v němčině, které jsem sotva rozuměl, a pak to vzdal. Sebrali jsme se a vrátili se domů. Ale to už moje kariéra pomalu končila.