Turecko zaútočilo na Kurdy
Nová fronta v Sýrii: kurdský David nemá proti Goliášovi šanci. Ale invaze rozehrála daleko víc.
Kurdové nemají proti Turkům šanci, i když jsme na Blízkém východě, kde svého času David dostal Goliáše.
Ale proti síle a možnostem druhé největší armády NATO by Kurdům nepomohl ani supermoderní prak, i když něco takového vlastně mají k dispozici. Nemají však tanky, obrněné vozy a letadla. Kurdové sice mají bojové zkušenosti, jméno (a také 11 000 padlých) z několika let bojů proti Islámskému státu, ale tohle je něco zcela jiného.
Mohou se postavit na odpor, ale v tom případě budou převálcováni, protože se svou výzbrojí jsou schopni vést pouze boje partyzánského typu.
Kurdové mají čerstvé vavříny těch, kdo na zemi porazili Islámský stát, ale zpočátku to také nijak slavné nebylo. Měli pověst statečných a zkušených bojovníků, dlouho však byli jen stateční. A nečekaně dlouho se museli učit. Bez západních letadel, která džihádisty drtila shora, satelitů a raket, by vše trvalo mnohem déle.
Ale když Islámský stát tak dlouho vzdoroval jim, mohli by oni stejně tak vzdorovat Turkům? Nabízí se to, ale je to jen iluze. Islámský stát se bránil na obrovském území, bylo to podobné, jako když se Britové honili s Afrikakorpsem v poušti. Kurdové by měli bránit nudli země širokou ani ne čtyřicet kilometrů a dlouhou skoro pět set kilometrů. Pro Turky je mnohem snazší je mačkat, když nemají prostor, kde by mohli kličkovat jako Islámský stát.
Kromě toho Turecko má armádu moderního typu s nejlepšími technologiemi včetně pohledů z nebe a obrovskou palebnou silou. Džihádisté i Kurdové jsou gerilové vojsko.
Kdykoliv proti nim Turci v posledních letech vyrazili, snadno je válcovali. Také oni nejsou zelenáči, protože invazí do válčící Sýrie podnikli několik a jsou ostříleni i v bojích ve městech s bojovníky tureckých Kurdů. Navíc i oni mají s sebou kulkami silně ošlehané syrské bojovníky – milice, které si záměrně u svých hranic pěstují.
Výjimkou, kdy se Turkům v Sýrii nedařilo, jsou boje s Kurdy o malou oblast kolem syrského města Afrín hned u hranic. Loni jim tam nečekaně trvalo dva měsíce, než zvítězili. Ale je tady zásadní rozdíl. Kolem Afrínu jsou kopce a údolí, což nahrávalo Kurdům. Naopak pás kolem hranic, kam teď Turci vtrhli, je převážně plochý – to je ideální terén pro turecké tanky a transportéry.
Neznamená to však, že syrští Kurdové nejsou schopni tureckého Goliáše bolestivě kousat. Podle všeho dostali před lety od USA protitankové řízené střely Javelin. To je jejich prak. Javelin je skvělá raketa odpalovaná z ramene, která je schopná zasáhnout tank vzdálený víc než čtyři kilometry. U nás je používají například speciální síly z Prostějova.
Ale několik řízených střel druhou největší armádu NATO nezastaví. Turci to vědí. I Kurdové to vědí a mají tak jen dvě možnosti: buď bojovat a nechat se zabít, nebo vyklidit pásmo, které Turci chtějí. Musí se rozhodnout, co je z dlouhodobého hlediska rozumnější.
Idlíb a další karty
Je ale otázka, jak si vlastně invazi představují Turci. Není v jejich zájmu zdlouhavě válčit s Kurdy a pomalu je válcovat. Potřebují, aby to bylo jako řez nožem. Turecko si nestojí ekonomicky úplně dobře, nepotřebuje další velké náklady a protahované bitvy.
Nemůže ani podceňovat prezidenta Trumpa. Ten mu dal sice volnou ruku, ale aby si po těžké kritice z vlastních řad naleštil obraz, přeřadil na zpátečku a řekl, že pokud Turci „překročí meze“, ekonomicky je zničí. Zní to nabubřele, ale Erdogan ví, co tím myslí: loni v létě Trump zveřejnil jeden tweet a turecká lira padala po nose. Také teď po jeho výhrůžce ztrácela hodnotu.
Turecko podniká invazi na sever Sýrie proto, aby dostalo od svých hranic milice syrských Kurdů YPG, o nichž tvrdí, že spolupracují s tureckou Stranou kurdských pracujících, kterou Turecko považuje za teroristy.
Protože hodilo všechny Kurdy do jednoho pytle, jde po YPG, přestože to byl spojenec Ameriky. Je to divoký propletenec, ale jsme na Blízkém východě. Pro Kurdy je nejhorší, že Turecko chce do obsazeného „bezpečného pásma“přesídlit až dva miliony syrských Arabů, kteří nyní v Turecku žijí jako uprchlíci a Turci jich začínají míst dost – početně i mentálně. Tvrdí, že v pásmu zřídí jakási vzorová sídliště. Tím by se tam zcela změnila demografická situace, vznikly by naráz jakési Sudety.
Turecko je nyní v pohodlné pozici. Amerika mu uvolnila ruce, Evropskou unii má v hrsti, protože Evropané se bojí, aby k nim nevypustilo další várku uprchlíků. Všichni budou protestovat jen vlažně.
Protestovat bude i Damašek. Taky vlažně, hraje mu to do karet. Turecko sice vstoupilo na jeho území, ale když bude sever arabizován, oslabí to Kurdy s jejich velmi pochopitelnou touhou po autonomii, nebo dokonce vlastním státu.
Návrat uprchlíků z Turecka navíc bude pro Damašek cosi jako razítko, že v Sýrii už je klid.
A je tady ještě možnost, že když Turci budou mít „bezpečné pásmo“, mohou se tam potichu přemístit i džihádisté z Idlíbu, z nichž některé sami Turci „pasou“. Je to důležité: Idlíb je poslední místo, které je v Sýrii ještě třeba vyčistit. Závěrečný akt syrské války by tedy proběhl tak, že by se Idlíb sám „vyfoukl“bez nutnosti poslední zteče vojsky Bašára Asada.
Ale to jsou jen spekulace, vzpomínky na budoucnost, protože turecká invaze teprve začala. Válečné plány přestávají platit prvním výstřelem: jak to všechno skutečně dopadne, nevědí sami Turci ani Kurdové.