Ruské odcházení k Číně
Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger v 70. letech prosadil spolupráci s Čínou jako nástroj k zadržování SSSR. Teď jsme naopak svědky sbližování Číny s Ruskem. Proti USA a Západu vůbec.
Západ odchází ze scény na divadle světa. Lépe řečeno na ní zůstává, leč ztratil rozhodující roli. Siločar k tomu vedlo přehršel a některé z nich si západní aktéři vytvořili sami. To jsme si mohli naposledy připomenout s nekrology za Jacquesa Chiraka, který byl jako prezident Francie (i spolu se sousedním Německem) moc malý pán na to, aby zabránil nesmyslnému vpádu do Iráku. Úderu z roku 2003, po němž následovala destabilizace Blízkého východu. Z ní maximálně těžil Írán, jehož nynější hospodářské zatlačování nemá opět pozitivní význam. Jen dále očividně zhoršuje bezpečnostní poměry, notabene vrchovatě rozhádává západní země.
A tím rovněž posiluje konkurenční zájmy Ruska s Čínou. Mocností, jež už v 90. letech podepsaly deklaraci o strategické spolupráci v 21. století, kde se praví: „Vnější svět se nachází v procesu hlubokých změn. Rozvíjí se tendence k mnohopolárnímu světu.“Což mimochodem francouzským velvyslancům nedávno potvrdil Chirakův následovník v úřadu Emmanuel Macron. Podotkl, že končí hegemonie našeho regionu, ČLR se „posunula do první řady“a s Moskvou je nutno zrevidovat napjaté vztahy. Ve vlastním zájmu.
Ústup okcidentu ze slávy zvolna pochopil kdekdo, stejně jako anachroničnost jeho mnohaletého přístupu k ostatním. Tím spíš, že někdy až hysterické pokusy o zvrat nezvratného geopolitického procesu ho nakonec svou nepromyšleností dál urychlily. Navíc podtrhly výběrovost hodnotových soudů, jimiž se Západ v konkurenčním boji rád zaštiťuje.
A nejde jen o lživě zdůvodněné svržení bývalého přítele Západu Saddáma Husajna. Vždyť kolik prostoru věnují média středního proudu (oprávněné) kritice nedemokratických jevů v Rusku, kdežto podstatně problematičtější poměry Turecka bývají přehlíženy. Anebo když jsou přece kritizovány, tak mírně a zdvořile. V tomhle ohledu byl navíc, ať nechodíme pořád do ciziny, rovněž nesmírně výmluvný projev premiéra Babiše na půdě OSN. Přímo z něj prýštilo vědomí slabosti vůči tomuto spojenci v NATO.
Jelcin–Putin, bílá–černá
Selektivní ideologická normativnost spolu s arogancí vítězů studené války způsobila hodně malérů, jejichž následky se nyní dostavují. Koneckonců Chirakův projev proti ilegálnímu napadení Bagdádu obsahoval velkopanský vztah ke středovýchodním adeptům EU, kteří se postupně začali stavět vůči nafoukanému poručníkování zakladatelských zemí. Ovšem vyvstaly i daleko horší potíže. Po nich se podstatně významnější aktéři od Západu odvrátili, aby se změnili v konkurenta, ba nepřítele. V soupeře, co hledá partnery i na opačné světové straně – na východ od domnělého ráje.
Ano, jde zejména o Ruskou federaci. Když po rozpadu SSSR ovládly největší nástupnickou zemi politicko-ekonomické mafie, reálně hrozila dezintegrace státnosti a Západ z toho všeho všestranně profitoval, ztratila místní západnická orientace hodně atraktivity. Přitom zpočátku existovala, což se už poněkud nezmiňuje, silná touha úzce sladit ruské zájmy se zájmy vítězů globálního konfliktu. Stejně jako si dnes dost Rusů uvědomuje svérázný rozpor v zahraničním posuzování svých čelných vůdců. Totiž že alkoholická troska Boris Jelcin, ztělesnění porážky a potupy, neztratil explicitní podporu „vzorných demokratů“ani po ozbrojeném rozehnání
Zatímco Západ po anexi Krymu vyhlašoval Moskvě sankce, ruský obchod s Čínou významně rostl.
řádně zvoleného parlamentu. Kdežto relativně (!) úspěšná vláda Vladimira Putina má bezmála stalinský nátisk. Stala se dokonce propagandistickým ztělesněním návratu studené války. Neřkuli „říše zla“.
Hodně věcí se proto – na obou stranách – uskutečnilo v jakési režii řízených vzpomínek na bipolární systém. Otázkou je, není-li na pokus o reformu vztahů s Kremlem, na skutečný restart, už drobátko pozdě. Se „společným evropským domem“přišel již Michail Gorbačov, nicméně jeho idealistická představa dopadla také péčí Západu, jak dopadla. Dnes mezi Západem a Východem stojí řada křivd, věrolomností, rozbrojů či zástupných válek. Aktuální opatrné nastolování témat nové architektury důvěry a bezpečnosti starého kontinentu tak bohužel přichází skoro s křížkem po funuse.
Místo ke strategickému partnerství s Kremlem již do značné míry zabrala asertivní Čína. U ní Gorbačov s procesem usmiřování uspěl a vztahy obou obrů se nadále rozvíjely. Nástupnická Moskva je navíc na Dálném východě chápána coby prvek stabilizující, nikoliv rozkladný, jak je tomu leckdy na opačné straně Eurasie. Nepředkládá se tím tvrzení, že by mezi Ruskem a Čínou nepůsobily hodně problematické momenty, nicméně zjevně převažuje, řekněme, pocit nutnosti společného postupu. Promítá se do rozsáhlého zbrojního obchodu, společného vývoje technologií (před pár dny přišla zpráva o kooperativním projektu satelitního internetu) a do přímé vojenské spolupráce. A ne dosti na tom. Zatímco Západ po obsazení Krymu vyhlašoval vůči Ruské federaci ekonomické sankce, její hospodářská výměna s jižním sousedem významně rostla.
Při diverzifikaci ruské zahraniční spolupráce, již akcelerovala též krize roku 2008, si důležitou úlohu drží i dvě nepřehlédnutelné mezinárodní platformy namířené víceméně proti Západu. Jedná se o BRICS a Šanghajskou organizaci pro spolupráci (ŠOS). Obě také nepochybně přispívají k obavě, že Rus odchází k Číně. Pokud by to byla pravda, znamenalo by tohle křehké spojenectví přepólování starého Kissingerova plánu. Washington kdysi získal Peking proti Moskvě, Peking by teď získal Moskvu proti Washingtonu. A vůči Západu vůbec.