Kronika zániku Evropy

Exkluzivně: ukázky z nové knihy Vlastimila Vondrušky

4. ukázka Rok 2023, listopad

Robert vešel do své kanceláře na ministerstvu vnitra. Od té doby, co ho přeložili do útvaru kontroly, sídlil v posledním patře, odkud byl oknem výhled jen do dvora úřadu. Dříve měl před okny zadní trakt prezidentského Elysejského paláce. Pustil počítač a začal pročítat došlou poštu.

Najednou uslyšel za dveřmi nezvyklý hluk a vzápětí vtrhl do jeho kanceláře muž s černou kuklou na hlavě a v ruce držel ruský kalašnikov. Útočník se rozhlédl a pak mu pohybem hlavně naznačil, aby vstal a šel s ním. Vyšli na chodbu a zamířili k výtahu. Tam už stál hlouček úředníků, kteří na patře pracovali. Střežili je tři teroristi se zbraněmi v rukách.

Nahnali je do výtahu a odvezli do přízemí. Tam čekali jejich pomocníci. Nešetrně zajatce z výtahu vyhnali a odvedli na nádvoří paláce. Na chodbě zahlédl Robert zastřelené policisty, kteří vchod do paláce chránili.

Na nádvoří se tísnila alespoň stovka zaměstnanců, všichni v perfektně padnoucích oblecích. Žena tu nebyla žádná. Z dálky se ozývalo houkání policejních sirén. K Elysejskému paláci se ze všech stran sjížděly posily.

„Pusťte mě,“začal křičet hystericky jeden z tajemníků, kterého právě vlekli z chodby k ostatním rukojmím.

Terorista v černé kukle ho udeřil pažbou do brady. Z tajemníkových úst vylétlo několik zubů a vytryskla krev. Vykřikl bolestí a zhroutil se na dlažbu. Terorista do něj kopl a nařídil mu, aby hned vstal. Ale tajemník se na zemi svíjel bolestí. Muž v černé kukle zvedl samopal, obrátil ho hlavní proti naříkajícímu muži a krátkou dávkou ho zastřelil. Úředník, který stál vedle Roberta, omdlel hrůzou.

Robert se ihned sehnul, vrazil mu dvě rázné facky, a když bledý kolega otevřel oči, sykl: „Hned vstaň nebo skončíš stejně.“

Zdálky se ozvala sílící střelba. Policejní složky zřejmě zahájily ofenzivu.

Z bočních dveří, které sloužily jako služební vchod, se vynořil asi tucet dalších teroristů. Všichni měli na hlavách kukly. Rozmístili se po obvodu nádvoří s připravenými zbraněmi. Pak se z bočního vchodu vynořili tři další muži. Ti kukly neměli. Jednoho z nich Robert hned poznal. Byl to Jean Kalidásí, který ho před třemi lety vystřídal ve funkci vedoucího oddělení vnitřní migrace. Podle obličejů znal i ty dva další. Pracovali rov- něž na ministerstvu, ale jejich jména si nepamatoval.

„Alláh je veliký!“vykřikl Jean Kalídásí.

„Alláh je veliký!“opakovali všichni jeho muži sborem. Většina přitom zvedla k nebi své zbraně. Měli ruské kalašnikovy, ale Robert zahlédl i izraelskou opakovací pušku, jíž se familiárně podle označení UZI říkalo uzina, a také pár škorpionů.

Střelba, která se k nim nesla z ulice přes střechy paláce, zesílila. Robert pochopil, že je nepřepadlo pár teroristů, tohle musela být velká a dobře vyzbrojená jednotka, která obsazený palác úspěšně hájila.

Jean Kalídásí se vydal v doprovodu svých dvou kolegů pomalým krokem podél řady shromážděných úředníků ministerstva vnitra. Toho, na kterého ukázal, odvlekli jeho pomocníci v kuklách ke zdi, která spojovala boční trakty. U zdi se ocitl i Anatol Maurice-Ventrée, s nímž Robert v útvaru vnitřní migrace začínal a s nímž si výtečně rozuměl.

Když trojice došla k Robertovi, ukázal na něj jeden z velitelů a štěkl na pomocníka, aby toho nevěřícího psa odvedl ke zdi.

„Počkej, bratře,“řekl měkce Jean Kalídásí. „Pokud jsem si všiml, tento muž má islám v úctě, je to tak, pane Roberte?“

„Copak jsem nepomáhal stoupencům pravé víry v Palestině, Sýrii, Turecku i Libyi?“odpověděl uctivě Robert. Věděl, že hraje o svůj život.

„Dokaž to,“sykl třetí z mužů, kteří rozdělovali rukojmí a rozhodovali o jejich životě a smrti.

Robert se nejprve obrátil směrem, kde podle jeho představy ležela Mekka, a pak pronesl arabsky jednu z modliteb k Alláhovi, kterou se v Palestině naučil.

Trojice mužů mlčky přikývla a pokračovala v obchůzce. O pět minut později teroristé čtyřicet rukojmích zastřelili. Zbytku spoutali ruce za zády, prohledali je a zabavili jim mobily. Pak je seřadili do dvojstupu a vyrazili s nimi přes zahradu na ulici, ven z paláce.

Náměstí Beauvau bylo neprodyšně uzavřeno policejními automobily a vojenskými vozidly. Za nimi se s připravenými zbraněmi krčilo několik stovek policistů a vojenských ostřelovačů. Teroristi vyvedli zajaté úředníky do postranní ulice

Rue Miromesnil. Rukojmí se museli postavit do řady těsně vedle sebe, takže svými těly celou ulici přehradili jako živá barikáda. Teroristi za nimi zaklekli a mezi jejich těly prostrčili hlavně svých zbraní. Bylo ticho, které rušily jen vzdálené sirény a rozhořčené výkřiky novinářů, kteří stáli poblíž prezidentského paláce, a policejní kordon jim bránil přiblížit se, aby si mohli pro své noviny pořídit exkluzivní snímky.

Richard si všiml, že oba jeho sousedé těžce dýchají, na čelech mají pot a jsou těsně před srdečním kolapsem. Ani je neznal jmény, ministerstvo bylo obrovským úřadem se spoustou podřízených útvarů. Překvapilo ho, že on sám není skoro vůbec nervózní. Něco podobného přece už zažil, když ho zajali syrští povstalci. Nebo když na kasárna, v nichž pracoval, zaútočili sunnité a střely mu svištěly těsně kolem hlavy. Tehdy unikl smrti jen zázrakem. A pokud by si později v Libyi nedával pozor, skončil by s kulkou z Bombatiny pistole v zádech. Každý měl svůj osud napsaný kdesi ve hvězdách. Pokud mu bylo souzeno zemřít, pak se nedalo nic dělat. Ale jakýmsi šestým smyslem cítil, že tady jeho pozemská pouť ještě nekončí.

Kronika zániku Evropy (1984–2054)

Jedinečný román vypráví o osudech rodiny Wagnerů, která prožívá postupný úpadek evropské civilizace. Román je rozdělen na dvě části. První část nazvaná „Jak to celé začalo“popisuje léta 1984 - 2019 a vychází z reálného vývoje Čech a Evropy. Druhá část „Jak by to mohlo skončit“modeluje formou literární vize jeden z možných vývojů společnosti po roce 2020. Zakladatel rodu Adam Wagner, sociolog a odborník na Orwellovo dílo, předvídá rozpad moderní společnosti, a proto s členy rodiny a přáteli budují chráněné sídlo, za jehož hradbami se hodlají bránit, až dojde k sociálnímu rozvratu, hospodářské krizi a násilnostem. Jenže záhy jsou vtaženi do válečných konfliktů, které rozdělí Evropu.

Autor prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že utopie je utopií, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.