Patriot u televize

Ještě před rokem mluvil o tom, jak se těší, že s reprezentací zabojuje o třetí Euro v řadě. A na jaře si stihl zahrát ve slavném Wembley, kde s Českem přetrpěl debakl 0:5 od Angličanů.

Až se ho zítra národní tým pokusí doma odčinit, Theodor Gebre Selassie už u toho na hřišti nebude.

Doma v Brémách s manželkou Leonou a syny Noem a Elim sedne k televizi a hlavně na začátku zápasu mu bude zvláštně.

„Ten pocit, který jsem míval při nástupu na hřiště a ve chvíli, kdy hrála hymna, je nenahraditelný a chybí mi,“přiznává obránce, kterému bude v prosinci třiatřicet. „Když jsem na nároďák poprvé koukal z obýváku, bylo mi těžko. Vzpomněl jsem si, jakou jsem v tom dresu cítil hrdost.“

Tak proč jste se reprezentace v květnu vzdal?

Nechtěl jsem dál pokoušet zdraví. Čtyři měsíce jsem hrál se zraněním. Nejdřív jedno koleno, pak druhé, poslední repre sraz už jsem šel přes bolest.

Takže jste ve Wembley věděl, že kvalifikaci hrajete naposledy?

Napadlo mě to. A při domácím přáteláku s Brazílií už jsem měl s kolenem fakt velký problém. Nechtěl jsem se vracet do Brém zničený, tak jsem došel k tomu, že je správná chvíle říct dost. I kvůli rodině: čas na hotelech a na cestách jsem chtěl trávit raději s dětmi a s manželkou.

Hodně jste to doma probírali?

Pochopitelně. Kdo má děti, ví, jak je těžké, když se ptají: Tati, ty už zase jedeš pryč? Kdy se vrátíš? Repre sraz je třeba deset dní, jste mimo domov opravdu dlouho a zmeškáte to, co je v životě opravdu důležité: chvíle, kdy vám děti rostou před očima.

Takže?

Musel jsem si položit otázku, jestli to takhle chci dál, nebo si už reprezentaci odepřu, ulevím tělu, budu mít víc času na rodinu a budu moct třeba o něco déle hrát na klubové úrovni.

Těžké rozhodování?

Ohromně těžké. Oblékat národní dres a slyšet hymnu, to pro mě byla velká čest. Něco, s čím jsem jako kluk nikdy nepočítal. Bylo to nedosažitelné, vzdálené. Kluk tmavé pleti nikdy předtím za Česko nehrál, tak jsem si říkal, že to prostě nejde. Ani to nebyl můj sen, bylo to prostě strašně daleko. Proto mi ten pocit, kdy jdeme na hřiště, tolik chybí.

Takže vám večer zase budou cukat nohy?

Budou, ale v zápase na to člověk tolik nemyslí. Chce odevzdat to nejlepší a neřeší, jestli hraje za klub, nebo za reprezentaci – aspoň já to tak mám. Zasáhne vás to při hymně. Pak už nedělám rozdíl, vždycky jsem tam chtěl nechat všechno, abych neměl výčitky, že jsem to tak nějak odkopal. Nemusí se vždycky všechno povést, ale musíte mít sám před sebou čisté svědomí.

Tím vás trenér Šilhavý zkoušel přemluvit? Že jste zodpovědný patriot a srdcař?

Ne, na tom to nestálo. Bavili jsme se o všem možném, ale už jsem nic nechtěl brát zpátky.

Navždycky vám zůstane status prvního hráče tmavé pleti v reprezentaci. Těší vás, že jste zbořil bariéru?

Nepřeceňuju to, ale určitě si toho vážím. V Česku to není tak normální věc jako třeba v Německu nebo jinde, je to tady trochu složitější. O to víc si toho cením.

Složitější v čem?

To víte, vyslechl jsem si pár narážek. Ale to i jiní kluci, u mě jen mají lidi extra munici. Ale zase to určitě nebyl nějaký extrém. Kdo dělá tenhle sport, tenhle byznys, i vůči takovým věcem musí být odolný.

Cítíte, že během osmi let, které jste v národním týmu odehrál, se vnímání lidí posunulo?

To byl jeden z důvodů, proč jsem uvažoval, že ještě zůstanu. Vždycky mě těšilo, když jsem si mohl říct: jo, když jsem v nároďáku, může to být pro dobro věci. Někteří přestanou řešit barvu pleti a dojde jim, že jsem Čech jako oni.

Vyslechl jste si toho víc jako kluk, nebo v dospělosti?

Já měl super dětství, štěstí na kamarády. Člověk vnímá, že má jinou barvu kůže, ale nikdy to pro mě nebyl extrémní problém. Na fotbale toho pak člověk slyší víc, jsou tam soupeřovi fanoušci... Musíte si prostě zvyknout a nijak se nepídit po tom, co o vás kdo říká. Občas samozřejmě i tak něco zaslechnete, tomu se neubráníte.

I v Německu?

Ne, tady se mi to nestalo ani jednou. A ani v Česku to nebylo pravidlo. Ale kdybych něco hledal na sociálních sítích, v diskusích, asi bych se o sobě něco dočetl.

Možná ne, mám pocit, že čeští fanoušci vás berou.

Tím líp, třeba se fakt už povedlo s tím pohnout. To je fajn.

Navázat na vás může Davie Selke, váš bývalý spoluhráč z Brém, který má stejně jako vy českou maminku a otce z Etiopie.

Myslím, že by ho to lákalo, aspoň mi to tak přišlo, když jsme se o tom kdysi bavili. Ale... Bylo by to pro něj taky složité.

Asi víc než pro vás.

Souhlasím. Davie rozumí česky, ale asi by se musel rozmluvit, není to úplně ono. Rozdíl je v tom, že se narodil v Německu, žil tam celý život, možná si tuhle stránku věci ani neuvědomuje. Zatímco v Česku by byl výjimka, tady je normální, že za reprezentaci hrají kluci, kteří mají původ jinde – on za německé výběry hraje asi od sedmnácti.

Vy jste byl v těch českých od dvaceti. Jste patriot?

Jasně. Lidi se občas diví, že když se mi v Německu líbí, že tu nechci zůstat napořád. Zkusím to vysvětlit: člověk se tu sice cítí doma, ale není to domov v pravém slova smyslu. Jsem rád, když vyrazím do Česka na Vánoce, v letní pauze, když můžu vyjet za rodinou. Ta mi chybí. A dětem zase chybí dědové a babičky. To nenahradíte.

Udělalo z vás Německo jiného člověka?

Nevím, jestli je to Německem, ale nejsem stejný, jako když jsem sem v pětadvaceti přicházel. Tolik let v zahraničí mě ve všem posunulo dál. Jako člověka i fotbalistu.

Přitom jste chtěl původně ve dvaceti končit kariéru, nepletu se?

Jo, bylo to tak. Tehdy ve Slavii pan Jarolím vytvářel na mladé hráče takový psychický tlak, že pro kluka, který zrovna přišel do Slavie z druholigové Jihlavy a měl teprve rok profismlouvu, to byl extrémní skok.

V čem?

Jen si to představte: Byl jsem zvyklý na život na Vysočině, u rodičů doma, do Prahy jsem se dostal maximálně na výlet. Najednou jsem tam žil sám, Slavia hrála o titul, v Lize mistrů... Diametrálně odlišné světy. Nebyl jsem na to připravený, ani na to, jak byl trenér Jarolím náročný. V tu chvíli mi to vzalo veškerou radost z fotbalu. A opravdu jsem uvažoval, že skončím.

Ale?

Ve finále mi to pomohlo. Byla to obrovská škola, lekce do života, i když pekelně náročná. Pomohlo mi, že jsem šel do Liberce, protože ve Slavii se opravdu tehdy nedalo vydržet. Těžko říct, jestli bych tam seknul s fotbalem, ale opravdu to pro mě nebylo příjemné.

Když jste se pak s koučem Jarolímem po letech potkali v reprezentaci, asi bylo o čem mluvit.

Pochopitelně. A bylo to velmi zajímavé! (smích) Takový životní paradox, kruh se uzavřel, cirka po deseti letech jsme se potkali v nároďáku. Bylo zvláštní vidět, co život umí přinést za příběhy. Ale vyříkali jsme si to a všechno bylo naprosto v pořádku.

Co jste si řekli?

Já jemu, že jsem za to rád a že to pro moji kariéru bylo nakonec jen dobře. Uvědomil jsem si, že nepůjde všechno samo. Když jsem přišel do Brém, taky to nebylo snadné, ale už jsem věděl, že to dokážu ustát. Jen odolní přežijí a prosadí se – to je moje motto.

Proto jste v Brémách už přes sedm let?

Werder je na německé poměry rodinný klub. Dá na vazby, místní s týmem žijí, nemají tu nic jiného. Všechno je Werder, na každém kroku vidíte klubový znak nebo vlajky v oknech. Házená, ping-pong, atletika, gymnastika... Všechny sporty na vysoké úrovni tady spadají pod Werder.

A fanoušci jsou ohleduplní: proti Lipsku vám i po porážce 0:3 zatleskali.

Všichni vědí, v jaké jsme situaci, kolik máme zraněných. A když vidí, že tam necháme všechno, ocení nás, i když se nevyhraje.

Je to i tím, že se v Brémách žije v pohodovém rytmu? Působí trochu jako hippie město.

Jo, jsou čtvrti, které tak vypadají. Brémy jsou rozlehlé, není to tak všude, ale celkově je tu přístup k životu pozitivní, uvolněný. A otevřenější. Město je multikulturní, nezažil jsem, že by někdo nezapadl.

Vy jste zapadl dokonale. Už jste v klubu ikonou?

Pořád tady máme Claudia Pizarra, to je legenda. Ale je fakt, že čím déle tu jsem, tím víc si mě lidi váží. Poznávají mě, řeknou si o fotku, ale nikdy to není nepříjemné.

Přesto se chcete vracet do Česka?

Je to v plánu. Uvidíme, jestli ještě jako fotbalista, v jakém budu stavu.

Nebál byste se návratu? V Česku asi nikde po vysoké porážce potlesk neuslyšíte.

Vím... Těžko říct. Pokud to nastane, bude asi těžké se přeorientovat na to, že existuje jen černá a bílá. Vyhraje se? Super. Prohraje se? Všechno úplně špatně. Vím, co ve Werderu mám a jaké mám štěstí, že tu můžu být. V zimě se s vedením pobavíme, jestli tu budu ještě rok a pak se uvidí, nebo už to budu v létě směřovat do Česka.

Tam, kde jste doma, ale kde vás fanoušci moc neznají. Držíte si soukromí.

Je to pro mě důležitá věc. Nemusím všechno hlásit do světa nebo sdílet se všemi okolo. Nejsem extravagantní fotbalista a nesnáším, když si to o mně někdo myslí. Je to klasické klišé, které se na nás fotbalisty lepí. Je těžké to lidem vymlouvat, ale já je chápu, protože jsem taky hodně takových fotbalistů potkal. Každopádně mám rád svůj klid.

Proto se třeba moc neví, že jste švagři s hokejistou Pavlem Zachou. Co se probírá na rodinných setkáních?

Dřív sport, teď už hlavně děti. V létě jsme byli spolu na dovolené, bylo to moc fajn. Pavel je super kluk a mrzí mě, jaký má mediální obraz v Česku, nechápu proč. Charakterově je bezvadný, hokeji dává úplně všechno, přál bych lidem vidět, jak na sobě dře. Jsem šťastný za něj, že podepsal v New Jersey novou smlouvu.

Vaše sestra Anna zase Česko reprezentovala v házené.

Teď už v nároďáku není, před dvěma lety se stala maminkou. Ale už zase hraje ligu za Veselí na Moravě. A ještě u toho stihla vystudovat vysokou školu.

I na vás doma tlačili, že?

No jasně. Táta doktor, mamka učitelka, umíte si to představit. Máma byla nešťastná, když jsem vysokou po půl roce zabalil. V Olomouci jsem dělal fakultu tělesné kultury, hrál jsem v Jihlavě, přestoupil do Slavie, to už nešlo. I když...

Ano?

Šlo by, kdybych opravdu chtěl. Máma to kousala velmi těžko a dlouho: až do chvíle, kdy jsem odcházel do Brém. I teď mi občas říká, že bych se mohl víc rozvíjet, že bych mohl ještě studovat po kariéře, ale už mě do toho netlačí.

A vy už víte, co po kariéře bude? Ne že by se to blížilo...

Ale blíží, já to vím. Byl bych rád, kdybych mohl dělat něco, co mě baví, co mě bude naplňovat. Rád bych pomáhal lidem, kteří to budou potřebovat, být součástí charitativních projektů, něčeho, co mi bude dávat smysl. Už teď se o to zajímám. Táta je z Etiopie, i po téhle lince bych jednou mohl jít.

Vyrazíte tam?

Podíval jsem se tam jen jako dvouletý, takže se těším, až tam budu moct rodiče konečně zase vzít. Táta tam nebyl od doby, co se narodila sestra, to už je třicet let. Pořád tam má rodinu, opustil ji, aby mohl být s námi v Evropě.

Na velkou cestu bude asi čas až po kariéře. Umíte si představit, že jí natáhnete do čtyřiceti, jako spoluhráč Pizarro?

Ne! Vzhledem k rodině to pro mě nepřichází v úvahu. Chci vidět kluky růst a pak si je užít, ne končit v době, kdy bude tělo v rozkladu. Claudio hraje na jiné pozici, jiným stylem, nepodstupuje tolik soubojů a hlavně měl děti ve dvaceti letech, takže už jsou odrostlé. Já si je chci pořádně užít.