Lidé se stanou digitálními sprejery
Jednou z osmnácti instalací letošního Signal Festivalu je The Wall od studia Oficina. Podle autorů navazuje na téma revoluce.
Martin Bajtler
PRAHA Až do neděle mohou lidé obdivovat osmnáct instalací v rámci sedmého ročníku Signal Festivalu. „Pro tvůrce je festival skvělou příležitostí ukázat svá díla lidem,“říkají Jan Netušil a Marek Cimbálník ze studia Oficina.
V centru Prahy máte instalaci nazvanou The Wall. Podle popisu z programu Signal Festivalu byla inspirací třeba Lennonova zeď, která byla v osmdesátých letech nositelem protestních nápisů a poezie. Můžete instalaci nějak přiblížit?
Jan Netušil
Máme tam umístěné takové elektrické louče na stojanech, se kterými lidé mohou malovat na stěnu. Plátno je široké devět metrů a vysoké čtyři metry a louče mají různé barvy, přičemž každá barva má trochu jinou funkci a vydává jiný zvuk. Barvy se míchají a nějak na sebe reagují. Takže lidé tvoří svůj vlastní obraz. Je to takové digitální sprejerství.
Jak vznikala myšlenka díla? J.N.
Ty světelné louče reprezentují zapalovač nebo nějakou světlici, jak to bývá během revolucí. Chtěli jsme dílo spojit s myšlenkou revoluce, která je tématem letošního festivalu, ale nelíbila se nám představa, že by lidé něco ničili. Vnímáme revoluci jako možnost vytvoření něčeho nového. Je to kreativní impulz. Pomocí loučí proto lidé kreslí obrazy.
Instalaci máte na festivalu poprvé. Jak dlouho se Signalem spolupracujete?
J.N.
V předešlých ročnících jsme dělali pro Signal Festival vizuální identitu. Nyní nás pořadatelé oslovili snad na základě pozitivní zkušenosti. Vždy jsme se snažili mít ve vizuálu nějaký přesah. Přemýšleli jsme třeba nad nějakou geolokační hrou, že by lidé chodili po stanovištích a plnili úkoly. Nebo by se mohli stát součástí vizuálu tím, že by ve speciálním editoru nějaké prvky plakátů a animací sami nakreslili. Nikdy ale nebyl prostor tyto nápady naplno využít. Takže nás letos organizátoři oslovili s tím, jestli nechceme udělat i vlastní instalaci, která by byla s vizuální podobou festivalu nějak propojená.
To propojení je patrné třeba v prvku dýmu. Ten je jak na plakátech a upoutávkách k festivalu, tak i v naší instalaci, kde doprovází namalované barevné čáry.
Marek Cimbálník Jak to funguje po technologické stránce?
J.N.
Před plátnem je připojená kamera a v loučích jsou barevné diody. Kamera rozpoznává barvy v obraze, takže kdybyste měl třeba telefon s dostatečně jasným displejem a nastavil si na něm zelenou barvu, tak by to kamera mohla také snímat. Ale ty diody jsou hodně jasné, takže parazitní světlo by tomu nemělo vadit. Když člověk kreslí třeba modrou diodou, tak kamera detekuje modrý objekt a přenáší ho do projekce jako modrou barevnou linku. Ke každé barvě pak program dodá trošku jiný efekt.
Jak dlouho trvá příprava takové instalace?
J.N.
Reálně na tom děláme asi dva měsíce. Instalaci jsme ale se Signal Festivalem řešili mnohem dříve.
Nebojíte se, že si lidé ty louče odnesou domů?
J.N.
Jsou tam přivázané. To byla podmínka Signal Festivalu. Ony jsou bez té projekce vlastně k ničemu. Je to takový obyčejný svítící balonek.
M.C. Signal Festival je jednou z nejnavštěvovanějích pražských akcí. Během předchozích šesti ročníků na něj přišlo více než dva a půl milionu lidí. V čem vy, jako umělci, vidíte kouzlo festivalu? M.C.
Jsme hlavně rádi, že tady ten festival vůbec je. Toho, co se v Praze děje, je totiž vlastně docela málo. A v tomto směru je Praha tak trochu provinční město. Rozhodně více než jiná, i menší města v západní Evropě, která mají různé umělecké festivaly, festivaly technologií a podobně. Signal by tedy hodně chyběl, kdyby nebyl. Praha by měla mít i nějaký současný život a tím mám na mysli nejen ten v galeriích, ale i ve veřejném prostoru, aby mohla oslovit širokou veřejnost. Zkrátka aby umělci měli možnost vystavovat.
Velký zájem lidí tedy vidíte jako odraz toho, že po podobných akcích je poptávka?
M.C.
Já si myslím, že poptávka je velká a bude velká i do budoucna. Takže jen více takových festivalů.
Je to i skvělý prostor pro tvůrce k tomu, aby se mohli realizovat. Mají v tu chvíli skvělé zázemí a skvělou příležitost vytvořit a prezentovat něco, co by jinak sami asi nemohli.
Především je hrozně důležité, že se festival koná venku. Druhá věc je, že naráz může vystavovat více umělců, což se jinak moc neděje.
J.N. M.C.
Instalaci The Wall máte v Parku Lannova. Bylo místo předem dané, nebo se vybíralo až na základě instalace?
M.C. Museli jsme si vymyslet, co chceme dělat, a podle toho se vybíralo místo. Mohli jsme si vybrat nejprve místo a pak tam dělat třeba videomapping, ale to se nám moc nechtělo. Nechtěli jsme budovat ani nic prostorově náročného. Spíše jsme se chtěli věnovat obsahu.
Co vaše studio dělá, když se zrovna nevěnuje Signal Festivalu? M.C.
Ono se to poměrně těžko definuje.
Dá se ale říci, že Oficina je motion designové studio. Jsme tedy designéři pohyblivého obrazu. Což je animace, video, instalace, art direkce. A teď postupně přecházíme k interaktivnímu obsahu na výstavy nebo na web. Příkladem může být třeba Centrum architektury a městského plánování (CAMP), pro které jsme dělali dvě interaktivní instalace. Jednou z nich byla výstava Pře(d)stav si Prahu!, kde se lidé mohli vžít do plánovačů města.
Je to směr, kterým se teď ubíráme,
J.N. M.C.
abychom nedělali jen animace. Interaktivita je pro nás zajímavý posun. Třeba ještě před sedmi lety jsme dělali vyloženě vizuální identity a video pro televize. Dnes se věnujeme více platformám.
Je podle vás takováto forma výstav, jakou zvolil třeba právě CAMP, budoucností podobných institucí?
J.N.
Když je něco hravé, tak je to dobrý způsob, jak přitáhnout pozornost lidí, kteří by to jinak opomenuli. Přizve je to k tomu, aby začali nad tématem více uvažovat. Ale určitě to není vhodné pro každou výstavu. Každá věc má ideální formu. Třeba u té výstavy v CAMPu to bylo vhodné proto, že klasickým způsobem by bylo téma pro lidi nečitelné.
Pro nás je to také dobrá příležitost zvednout zadky od počítačů a dělat něco v reálném prostoru.
M.C. Kam si myslíte, že se bude dále posouvat Signal Festival? M.C.
Na to je jednoduchá odpověď. Je vidět celkem zřetelný odklon od videomappingu k instalacím.
Letos se to hodně změnilo, obsah festivalu je mnohem bohatší a uvidíme, co se chystá do budoucna. Ale pro tvůrce je to určitě lepší, že nejsou vázáni jen videomappingem.
J.N.
Já si myslím, že když Signal vznikl, byl mapping módní záležitost, která zaznamenala velký boom. Dnes to trochu oslabuje. Nemyslím si ale, že videomapping zmizí. Ani bych si to nepřál. Jen už to není takový trend a těch možností je více.
M.C. Město nyní připravuje novoroční videomapping, který má nahradit tradiční ohňostroj. Jak se na tento krok díváte?
M.C.
To je asi otázka spíš pro Pražany než pro nás. Těžko říct. Nám se videomapping už asi trochu zajedl. Ale to se dá říct i o ohňostroji. Takže je to možná takhle lepší. Je také otázka, jak se ten videomapping pojme. Třeba náš první videomapping byl interaktivní. Pokud bude mapping něco víc než jen iluze obrazu v architektuře, což je trochu zastaralé, může to být vždy zajímavé.