Patnáct hodin čekání, deky a grog

„Tím, že jsme si vzali ty stříbrnozlaté termofólie, tak se to nechá vydržet. Ale konečky prstů už necítím,“popisuje žena. Do Prahy vyrazila s pěti kamarádkami dost dopředu. Z Trutnova vyjížděly už v devět večer, zanesly květiny a svíčky na Bertramku a pak s batohy, rybářskými stoličkami a krosnou plnou oblečení zamířily do centra.

Do druhé hodiny noční přišlo k Národnímu divadlu, okolo kterého vedl koridor k paláci Žofín, zhruba sto lidí. Do ranní páté pak další zhruba padesátka. „Když to teď vidím, stačilo by mi bývalo jet vlakem ve čtyři a na šestou tu být. Stál bych dvě hodiny do otevření a následně tak hodinu, než by se na mě dostala řada. Ušetřil bych dalších devět, které tu trávím už teď. Ale člověk chtěl mít jistotu, že se na něj dostane řada,“vypočítává Jan Stejskal, Gottův fanoušek, který přijel z Pardubic.

„Ale zase bychom se nepoznali,“odpoví mu vedle stojící muž, který přijel z Valašských Klobouků a posune mu rum, který celý večer popíjí. Aby se zahřál.

Lidé stojí poklidně ve frontě, nikdo nepředbíhá, občas někdo odsune zábrany a odejde k nedaleké hospůdce, která zavírá ve tři. Jiné restaurace už jsou zavřené, nepochopily, jaká je v pěti stupních venku cena kávy, grogu nebo svařáku. „Tady měl být stánek. Ten by vyrejžoval peněz,“zapřemýšlí postarší paní.

Pražáci spí

Z dáli zní z davu písně Karla Gotta, které kdosi pouští přes internet. „Karel žije!“vykřikne muž v červené péřové bundě s oroseným pivem v ruce. Nikdo už ho tu ale moc nevnímá – co chvíli tu křičí na kamarády, se kterými přijel, co chvíli zpívá Gottovu píseň. Přesněji sloku, dvě nebo refrén dokola. „Jsou tu samí lidé z dálky, Pražáci ještě spí,“ vysvětluje televiznímu štábu plzeňským přízvukem. Fanoušek, který přišel jako vůbec první – Karol Svoreň – se jen ušklíbne. Je z pražských Letňan a na trojnožce sedí před bránou do Žofína už od tří odpoledne. Tedy více jak patnáct hodin. „Dá se to, docela to utíká a poklonit se Mistrovi je povinnost,“prohodí. „Ten pocit, že budete první, kdo vstoupí dovnitř, vám nikdo nevezme a fakt vám to závidím,“řekne mu žena, která jej vůbec nezná, ale poznala ho podle toho, že byl už ve všech zpravodajských relacích.

Začíná být pořádná zima. Hodiny stání na místě jsou znát a chlad od vody také. „Stojí nám to za to, jiného takového zpěváka Češi nemají a mít už nebudou,“dodá jedna z žen a vyráží s kamarádkou do nedalekého fast foodu na snídani. „Místo nám podržíte, že?“ujišťuje se, než odejde.

Před osmou hodinou se fronta svižně pohne až ke dveřím Žofína a přesně v osm hodin vcházejí první lidé. Za minutu se jich v sále vystřídá čtyřicet, většina se zdrží deset vteřin. Organizátoři vše urychlují, aby se dostalo na co nejvíce lidí.

Tím, že jsme si vzali ty stříbrnozlaté termofólie, tak se to nechá vydržet.

Ale konečky prstů už necítím.