Rozhovor: Nechme lesy, ať hoří
Požárů na Sibiři a v Amazonii se příroda bát nemusí, člověk ano. Tvrdí to kybernetik Pavel Vlk, který popisuje systémové vazby v české krajině.
Když padne les – kvůli vichřici, požáru, či kůrovcové kalamitě – bývá to smutný pohled. Člověka deprimují holé kmeny trčící k obloze, šedá barva místo zelené. „Katastrofa to ale je jen z pohledu nás lidí. I mrtvé stromy jsou plné života. Místo depresí se můžeme chodit dívat, jak roste nový les od přípravných dřevin po finální. I takhle totiž vypadá les, jenom na to nejsme zvyklí,“říká kybernetik Pavel Vlk, který se na les dokáže dívat z trochu jiné perspektivy.
Vy tedy kůrovcovou kalamitu asi nevnímáte tak tragicky.
To, co se děje s uměle vysázenými smrkovými porosty, je snaha přírody vrátit se do přirozeného stavu. Lidé se mohou snažit smrky znovu vysazovat, ale k ničemu to nepovede. Pokud nehospodaříme v souladu s přirozenou skladbou lesa, tak budeme s přírodou neustále bojovat. Tento boj lidstvo nemůže vyhrát.
A ten kůrovec?
K přemnožení hmyzu historicky dochází pravidelně. Ať už je to dnes lýkožrout, nebo v minulosti bekyně mniška v Brdech. Prokazatelně se to děje i v přirozených porostech vlivem změny životních podmínek. Díky vnějším faktorům dostane některý z tvorů krátkodobou výhodu v systému a samozřejmě ji využije. Má dost zdrojů a začne se množit. Stejně jako to nyní děláme my lidé. V přirozeném systému je ale přiměřené množství zpětných samoregulačních vazeb. Jenže my lidé neustále omezujeme jejich počet. Například tím, když snižujeme rozmanitost porostů a celé krajiny. Původní středoevropský les není ten smrkový, ale většinou smíšený. A právě tady nám může přispěchat na pomoc kybernetika.
Jak?
Před třiceti lety jsem vystudoval na ČVUT oblast řízení systémů a předávání informací. Je to věda tom, jak fungují veliké celky, kdy jsou stabilní a kdy se rozpadají. Teď se věnuji lesnictví a v posledním roce jsem s radostí našel oblast, kde se oba obory protínají. Kybernetiku dnes vnímáme jako technický obor. Původní kybernetika je ale přírodopisný obor popisující otevřené přírodní systémy, které jsou matematicky těžko popsatelné vzhledem k počtu vnitřních i vnějších vazeb.
Otevřený systém… Nabízí se tedy, že je to i les?
Ano, i v případě lesa dochází k oběhům hmoty, energie a informací. Oběh hmoty v tomto systému je dobře popsaný. Víme, jaké prvky strom potřebuje k růstu, víme, že ho po skončení životního cyklu rozeberou dekompozitoři. To, z čeho se skládá, se vrátí do země, pak z toho vzniká nový strom. V oblasti předávání informací ale tak jasno nemáme. Přitom nejen živočichové, ale i stromy spolu komunikují. Kvetoucí rostliny přitahují hmyz, napadený strom zase vysílá látky podobné feromonům, kterými přiláká parazity na svého škůdce. Takových vazeb je v systému velmi mnoho a právě tyto vazby zajišťují jeho stabilitu. I to je kybernetika.
Funguje to v případě kůrovce?
I lýkožrout má svoje parazity. Ale to, že samoregulační mechanismus nezafungoval v plném rozsahu, ukazuje na míru narušení vazeb v systému. Strom má mnoho možností, jak se při napadení bránit. Když se v něm vylíhne larva, je schopen ji zalít pryskyřicí. Zvládne tak utopit stovky brouků, ale i tyto schopnosti jsou omezené. K tomu, aby pryskyřice byly tekuté, strom potřebuje vodu. V přírodě platí pravidla, která jsou nadřazena i nám, lidem. A nám chybí pokora. Čím víc tlačíme proti přirozenému systému, tím větší protitlak vzniká.
Má mizení lesů přímou návaznost na počasí?
V minulých třech stech letech náš region zažíval chladnější období. Smrku jako chladnomilné rostlině se proto trochu lépe dařilo i v nižších polohách. Lýkožrouti nemají rádi zimu, která jich ve vysokých horských polohách – přirozených pro smrkovou monokulturu – vždy velkou část zlikvidovala. Poslední desítky let se však u nás otepluje, smrkům se daří hůř a nedokážou se bránit. Rád bych tady poděkoval všem lesníkům za práci, kterou aktuálně odvádějí. Protože oni nemohou za to, co se dneska děje. Abychom pomohli příštím generacím, měli bychom sázet odolný, rozmanitý les, protože nevíme, co se stane s vývojem počasí. Oteplí se víc? Potom smrky úplně zmizí. Nebo se ochladí a zmizí zase jiné dřeviny. Rozmanitost nám zaručí, že část lesa tady vždy zůstane. V přírodě nepřežívá ten nejpočetnější, nebo ten největší a nejsilnější. Ale ten, kdo se dokáže přizpůsobit. Tohle se v rámci přírody týká i nás lidí, i když tomu často nevěříme.
Viděl jsem na internetu časosběrné video ze Šumavy, jak se z mrtvého lesa samovolně stává les živý.
Ano, to je krásná ukázka, jak se les umí sám zmladit. Nejprve vypadá zdecimovaně. Ale i mrtvé stromy jsou plné života, hmyzu, a mají v lese svoje místo. Vidíme sice holiny, padlý les, ale uvědomme si, že katastrofa je to pouze z pohledu nás lidí. Pro porost je to jen větší narušení a existují typy lesů, pro které jsou takové epizody úplně standardní každých několik set let. Na poslední případy si proto nepamatují ani naši pradědové. Ve starých kronikách je to ale popsáno a je jedno, jestli jde o vichřici, požár, nebo nějaké přemnožení. Pro nás může být bolestné chodit do zničených lesů, které si pamatujeme z dětství, ale i to je přirozená součást lesa. Místo depresí se můžeme chodit dívat, jak roste nový les od přípravných dřevin po finální. Ukažme dětem, že i takhle vypadá les, jenom na to nejsme zvyklí.
Mají dnes lidem dělat vrásky informace kolem požárů na Sibiři?
V hodnocení jsem opatrný, protože jsem tam nebyl a dostávají se ke mně až protichůdné informace. Pokud je oheň na Sibiři přirozeného původu a nemaskuje nelegální těžbu dřeva, tak je podle mě lidskými silami neuhasitelný. Můžeme ochránit lidi, města, železnice, ale zachránit takový hořící les je prakticky nemožné. V Americe jsou zdokumentované případy, kdy se lidé snažili preventivně chránit lesy proti požárům. Za nepřirozeně dlouhou dobu se v nich nashromáždilo velké množství materiálu, který nakonec stejně vzplanul. Z požáru, který dřív hořel jenom v podrostu a který velké stromy přežily, se kvůli nesmyslné ochraně stal korunový požár a les shořel na padrť. Katastrofa byla mnohem horší. Požár není pro les konečná smrt, ale obyčejný přerod, a popel je výborné hnojivo.
Proč zprávy o požárech nečteme třeba z Kanady, kde jsou také obrovské plochy lesů?
Proč je nečteme, to nevím, protože lidé si rádi čtou o katastrofách. Ale děje se to. Oheň je součástí životního cyklu lesa, ať už je to na Sibiři, v Amazonském pralese, nebo Aljašce, kde letos hoří víc než obvykle a kde projíždíte rozlehlými oblastmi ohořelých stromů. Některé druhy stromů na oheň přímo čekají, jsou součástí jejich životního cyklu. Šišky borovice Banksovy se otevřou pouze při teplotě nad 60 stupňů! Vysemení se až po požáru, začnou rychle růst a získávají výhodu před ostatními stromy.
Mluvil jste o potřebě různorodosti lesních stromů, jaká je v tomto ohledu situace v Česku?
O potřebě změny se u nás mluvilo už po 2. světové válce. Ekonomické tlaky ale vyhrály díky zkušenostem trvajícím tři sta let. Nicméně jenom smrk už nestačí, i když se v minulosti osvědčil a hospodářsky byl nejzajímavější. Dnes vidíme, že je třeba přistupovat k lesům chytřeji – se současnými znalostmi lesnictví, biologie a ekologie. Nedívejme se na život lesa z pohledu délky života člověka. Vezměte si, že i ten náš slavný Boubínský prales je uměle zasázený les, který nechali schwarzenberští lesníci jeho osudu teprve před 150 lety. To je v životě lesa chvilka.
Je sucho v našich lesích navázané nejen na počasí, ale třeba i na holé svahy související s masivní těžbou kvůli kůrovci?
Prvním krokem ke zlepšení stavu je pochopit fungování vodních cyklů v krajině a pak se podle těchto poznatků chovat. Ve slunečný den, jako je tento, dopadá na Zemi 600 až 1 000 wattů na metr čtvereční. To je hodně! Tisíc wattů, to je příkon vysavače nebo topinkovače. Rychlovarná konvice – dva tisíce wattů. Škodovka s dvoulitrovým turbodieselem – 77 tisíc wattů, to je zastavěná plocha jednoho rodinného domu. Musíme si přitom uvědomit, že topinkovač běží tři minuty, ale Slunce svítí na Zemi celý den. Pokud na pole bez trávy nebo na chodník necháme dopadnout energii, tak se celá přemění v teplo a začne zemi ohřívat. V případě porostu je situace jiná. Stromy mají velmi účinný mechanismus, jak se ochlazovat.
Takže to není jen stínem, že je tady pod stromem v parku chladněji?
Ano. Stromy zásadně přispívají k udržení příjemné teploty. Pokud má strom dost vody, tak ji odpařuje skrze listy. Na fotosyntézu, na budování svého těla využije pouze jedno a půl až dvě procenta. Zbytek vody odpaří a na odpaření jednoho litru potřebuje nějakých 700 watthodin. Tím spotřebuje energii ze Slunce, která nedopadne na zem. Je využita na změnu skupenství vody z kapalného na plynné. V chladnějším ránu pak voda zkondenzuje podobně jako kapky vody doma na okenním skle a předá teplo zpět krajině přesně tam, kde je to potřeba. Geniální způsob termoregulace.
Tady v pražském parku na Karlově náměstí jste natáčel termokamerou. Co ukázala?
Měřil jsem teplotu loni v polovině léta ve Vodičkově ulici v místech, kde nebyly stromy. Povrch aut měl až 90 stupňů. Chodník i 50 stupňů. Pak jsem popošel tady na Karlák, tráva měla najednou 37 až 40 stupňů. Stromy 35 až 37 stupňů. Strom funguje jako přirozený ochlazovač prostředí. Podmínkou je, aby měl dostatek vody, jinak se přehřeje a zahyne. Chraňme proto i ve městech staré stromy, to je stejně důležité jako sázení mladých! Zatímco mladý strom denně odpaří desítky litrů vody, rozložitý starý strom zvládne několik stovek litrů. Naopak holá země se může ohřát i na 50 stupňů. Horký vzduch pak začne stoupat a odebírá z krajiny ty zbytky vody, které v ní ještě zbyly, až někam do horních vrstev atmosféry. A voda od nás je pryč.