Národní tým ožil. Jak využije infuzi sebevědomí?
Davida Čermáka, fotbalového reportéra MF DNES
Volejte sláva a tři dny se radujte! Fotbalová reprezentace si vyšlápla na giganta, po 44 letech porazila mocnou Anglii. Proto si do dnešního večera, kdy ji čeká příprava se Severním Irskem, mohla užívat úspěch, jaký většina hráčů současného týmu nepamatuje a fanoušci se ani neodvažovali v něj doufat.
Skoro se nechce věřit, že je to stejná reprezentace, která před rokem schytala dardu od Ruska. Ta, kterou na jaře Angličané zdrtili pětigólovým debaklem, a ta, která ještě před měsícem prohrála s Kosovem a pršela na ni kritika.
Jak je možné, že se najednou tak pochlapila?
Dá se senzační vítězství schovat za to, že fotbal je nevyzpytatelný, že Angličané zrovna měli po dlouhé době mizerný den a Češi se naopak vyspali výjimečně dobře? Ne, protože by to nebylo fér.
A nebyla by to zdaleka celá pravda. Faktem je, že národní tým dělá pokroky. Možná proti Anglii opravdu zasvítil až výjimečně a těžko teď očekávat, že bude evropské obry porážet pravidelně. Ale kdo sleduje reprezentaci od nástupu kouče Šilhavého, tu změnu musí vidět.
Zaprvé: tým nehraje na náhodu a má jasně nalajnované, jakým stylem chce jít za úspěchem. Někdy to drhne, někdy to skončí špatně, jako v Kosovu. Ale na rozdíl od éry předchozího trenéra Jarolíma se ze hry vytratil kolektivní chaos, který ve většině zápasů převládal.
Zadruhé: Češi se nebojí. Ještě před rokem by zřejmě proti Anglii spíš rozvážně čekali na brejky a doufali v zázrak. Teď se naopak snaží, aby se rytmus zápasu odehrával podle jejich not, a raději sami zkusí kousnout, než aby čekali, kdy se do nich pustí soupeř. Ani v pátek se proti velmoci nebáli kombinovat, troufali si na přímočaré akce a z velkých jmen si nic nedělali.
A zatřetí: trenér Šilhavý nezmatkuje. Sice vytrvale sází na své ověřené, ale zároveň už trochu boří pověst opatrného konzervativce, který se zdráhá použít riskantní tahy. Řekli byste snad do něj, že za vyrovnaného stavu pošle proti Anglii do boje neozkoušeného třicetiletého debutanta Ondráška? To, že právě on rozhodl, může Šilhavý brát jako odměnu za odvahu.
Kdekdo při nominacích kroutil hlavou, proč kouč nezkusí supertalentovaného sparťana Hložka. Nebo proč nevyužívá mladého Sadílka, pracanta obouchaného nizozemskou ligou.
Co na to Šilhavý? Navenek je taktní, zdvořilý a trpělivě vysvětluje, ale uvnitř má pevnou představu, do které si nenechá mluvit. Tlaku zvenčí nepodléhá, dělá si práci podle vlastních zásad a zatím se ukazuje, že klid a rozvaha je přesně to, co národní tým potřeboval.
Díky poctivému a pozitivnímu přístupu, který trenér razí, Češi vyzráli na Anglii, která předtím kvalifikační zápas neprohrála přes deset let, celkem 43 zápasů.
A snadno najdete důkazy, že vítězství nebylo šťastné nebo náhodné. Reprezentace byla nebezpečnější, Angličany přestřílela, přiblížila se jim v držení míče, což je jejich velká síla. Ač chybělo několik zraněných hráčů, náhradníci dokázali uhlídat rychlá křídla i kapitána Kanea, nejlepšího střelce loňského mistrovství světa, kde Anglie válela a došla až do semifinále.
A to je něco!
Češi si výkonem vysloužili nejen důležité body v boji o účast na mistrovství Evropy, ale i pořádnou infuzi sebevědomí – což možná časem docení ještě víc.
Bylo by škoda ji nevyužít. Až příště půjdou do zápasu s papírově silnějším týmem, nemusí sami o sobě pochybovat. Už budou vědět: žádný strach, ono to jde.