Jak se našel ztracený muž
Ve třiceti poprvé. A hned dal gól, na který se nezapomene. Zdeněk Ondrášek není s pohádkovým příběhem sám.
Jan Palička
Je to deset let, kdy se poprvé trefil v lize. Bylo mu dvacet a myslel si, že mu patří svět. Na záda si nechal vytetovat kobru s otevřenou tlamou a do uší si dával dvě blyštivé pecičky. Chtěl být vidět.
„Kobra býval odjakživa divočák, který by neuhnul před zdí. Byl to válečník a buldok. Nikdy bych proti němu nechtěl hrát, protože bych dostal nakopáno,“vypráví bývalý obránce David Horejš. Tehdy spoluhráč a kamarád, dnes trenér Českých Budějovic.
Kobra je přezdívka Zdeňka Ondráška, který v pátek večer sestřelil Anglii a šokoval celou fotbalovou planetu. Anglie prohrála v kvalifikaci po 10 letech a Česko je po triumfu 2:1 krůček od mistrovství Evropy. Díky Ondráškovi a jeho střele z 85. minuty. Díky třicetiletému hráči, který se léčil ze závislosti na automatech a v mnoha ohledech byl ztracený.
Ale pojďme zpátky k události, která mu udělala obrovskou radost, ale nijak zvlášť se nerozkřikla. Hrálo se na velikánském stadionu na Strahově a nepřišlo ani 400 lidí, i když oficiálně nahlásili 1 324. Pískala Dagmar Damková. Domácí Střížkov si v srpnu 2009 trapným výkopem rovnou řekl o sestup, byť se hrálo teprve 2. kolo. A hosté? Na poslední tři minuty nasadili sebevědomého frajírka, který za pár desítek vteřin posunul skóre na 2:0. Pohodlně a s klidem. Jako v pátek.
Z jihu Čech na vrchol světa
Zatímco tehdy na Strahově se běžel radovat se čtyřmi budějovickými fanoušky, kteří vážili cestu do Prahy, po pátečním gólu v Edenu roztáhl ruce a nechal se bičovat euforií celého Česka: „Poprvé jsem viděl svého tátu se slzami v očích.“
Kdekdo byl naměkko, právě takové příběhy dojímají nejvíc. Dohola ostřihaný Ondrášek není sám, kdo vykročil za nečekanou slávou z ranní mlhy nad jihočeskými tůněmi.
Pamatujete, jak se v národním týmu zjevil Jan Koller? Už mu bylo skoro šestadvacet a čeští fanoušci si ho pamatovali spíš jako obrovitého nešiku, kterému uskakoval míč od nohy. Že zmizel do Lokerenu? To zajímalo málokoho. Gigant ze Smetanovy Lhoty pak od trenéra Chovance dostal šanci v únoru 1999 při přípravě v Belgii a hned ji rozhodl. Po sněhové vánici a na rozoraném hřišti trefil výhru 1:0, čímž rozjel svou unikátní cestu za rekordními 55 góly. „Jsem moc šťastný,“řekl. Vypáčit z něj tehdy delší větu, to bylo skoro nemožné. Ostýchal se, popularita mu nedělala dobře.
I David Lafata z maličkého Olešníku nejradši zůstával ve stínu. Rozhovory? Ne, nezlobte se. Reprezentační trenér Brückner na něj ukázal v září 2006, aby pomohl v závěrečné čtvrthodině kvalifikace proti Walesu. Lafata to zvládl brilantně. Otočil z 0:1 na 2:1 a moderátor Jan Kraus ho okamžitě zval do své televizní show, aby se uvolnil. Rázem celá republika věděla, že ten nemluvný jablonecký snajpr je vášnivý myslivec.
Lafata se sice neprojevoval, ale odmalička to byl profík. Přidával si v tréninku, držel perfektní životosprávu, psal si deník se všemi góly. Přesný opak Kollera, což byl samorost a do profesionálního fotbalu se dostal vlastně náhodou.
Ondráškův příběh je někdy mezi. Neprošel žádnými akademiemi, zato drzosti má v sobě na rozdávání. „Nejsem Ronaldo ani Messi, jsem prostě bojovník. Bojuju za svůj klub a teď mám čest bojovat i za svou zem. Udělám vše, abych pomohl,“prohlásil před pátečním zápasem.
Jak řekl, tak udělal. Znovu po čase nechal vzpomenout na fotbalové hvězdy, které vyrostly na jihu Čech: Koller, Lafata, Poborský, Němec, Vácha... Kdo ví, jak bude pokračovat kariéra Zdeňka Ondráška. Pokud mu šťastná hvězda nezhasne, dál bude střílet góly za Dallas v americké lize a postoupí s reprezentací na Euro 2020.
Když Kobra dostal fén
„Pamatuju, jak jsme hráli v květnu 2008 poslední ligové kolo v Olomouci. Bylo mu devatenáct. Kobra se nevracel, nechtělo se mu, nebojoval, pořád jen nespokojeně rozhazoval rukama a trenér Straka ho vystřídal ještě před poločasem. O přestávce mu dal v kabině takový fén, že Kobra ani nedutal. Při následné rozlučce ve sklípku skoro neexistoval. Teprve pak to rozevláté trdlo pochopilo, jak se má chovat,“vybaví si Horejš.
Změna nastala, když kluk z Blatné odešel v březnu 2012 hostovat do norského Tromsö. Konečně se zbavil parťáků, se kterými utápěl čas u automatů. Musel se starat sám o sebe, učit se anglicky a bojovat v každém tréninku. Zvládl to nečekaně dobře, zakousl se do práce, góly střílel průměrně v každém druhém utkání, vysloužil si delší smlouvu a v lednu 2016 taky přestup do Wisly Krakov. Odtud se letos v lednu vydal do Dallasu. Teprve tam ho čekala první pozvánka do reprezentace. A po pátku může jihočeská pohádka pokračovat.