Musíme rozšířit i Temelín
Jen obnovitelné zdroje nedokážou uhlí nahradit. Nezbývá nám nic jiného než do jádra jít, říká ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.
Sotva se za několik let rozhodne o tom, kdo postaví nový jaderný blok v Dukovanech, bude na stole další diskuse. „V horizontu dalších pěti let nás čeká diskuse o dalším rozšíření jádra. Jsem si skoro jistý, že nás nemine rozšíření Temelína, tam kapacita pro nové bloky je,“říká vicepremiér a ministr průmyslu Karel Havlíček. Česko také částečně ustoupilo tlaku z Bruselu a zvedá cíl pro podíl obnovitelných zdrojů do roku 2030 na 22 procent.
Jak postupuje příprava smluv mezi státem a ČEZ ohledně nových jaderných bloků v Dukovanech?
Jedeme podle scénáře, setkávám se téměř každý týden s vedením ČEZ, scházejí se pracovní týmy. Rámcová smlouva i smlouva o první, přípravné etapě s jasně definovanými pravidly bude do konce roku. Už dnes ty smlouvy ladíme, aby prošly u Evropské komise, notifikaci chceme zvládnout během příštího roku. Do Bruselu jezdíme na předběžné konzultace, ve druhé polovině listopadu rozjede vládní zmocněnec Jaroslav Míl větší jednání.
Čekáte, že by to mohlo v Komisi někde drhnout?
Jde o vyladění smlouvy, aby odpovídala zájmům všech hráčů – státu, společnosti ČEZ, jeho akcionářům i Evropské komisi. Chceme být maximálně vstřícní vůči všem, ale je jasné, že s tím nemusí být každý stoprocentně spokojený. Je to sice lokální projekt, ale s významným mezinárodním dosahem. Ale chci říct, že pro jádro je dnes všeobecná politická podpora. Stojím za tím já jako ministr, stojí za tím vláda, premiér i prezident. A troufám si tvrdit, že i většina stran ve Sněmovně. Jen se nesmíme nechat vyprovokovat, ale postupovat věcně. Přijde obrovský tlak lobbistů, spekulantů a provokatérů, na což se nesmí reagovat emotivně. Současně se všem seriózním oponentům musí vše trpělivě vysvětlovat.
Je už jasné, na kolik výstavba nových bloků vyjde?
To ne. A ani to nechceme říkat, jsou to spekulace. Nejdříve se musí domluvit model, zaprvé investiční a zadruhé dodavatelský. A teprve z něj vyplyne, jaké budou požadavky na tendr, a z toho vyjde i cena. Opakuji, bude to otevřený tendr, nechceme dopředu nikoho vylučovat. V tendru je třeba nastavit jak ekonomické, tak bezpečnostní, technologické a další podmínky, pak uvidíme, kdo se přihlásí.
Existuje vůbec analýza, jestli se jádro vyplatí stavět? Nebyl by levnější scénář bez jádra? Nebo jdeme do jádra za každou cenu, ať to stojí, co to stojí?
Ne že bychom nedělali další scénáře, ale nám skutečně nezbývá nic jiného než do jádra jít. Rozhodně to není, ať to stojí, co to stojí, jen bychom měli vědět, jaký jiný zdroj přichází v úvahu. Jádro samo o sobě je na výstavbu drahé, ale vlastní provoz už tak nákladný není. Pokud říkáme, že budeme snižovat podíl uhlí, dnes má na výrobě elektřiny podíl 45 procent a do roku 2050 ho chceme stlačit takřka na nulu, musíme vědět, co ho nahradí. A jen připomínám, že všechny obnovitelné zdroje nás budou stát do roku 2030 přibližně jeden bilion korun.
V Německu chtějí nahradit jádro a uhlí obnovitelnými zdroji a plynem. Nestačí to i u nás?
Je naprosto nereálné, že bychom se na to dostali přes obnovitelné zdroje, pokud nechceme finančně vykrvácet. A ani kdybychom chtěli, nedalo by se to nejspíš zvládnout. Na vítr tu nemáme geografické podmínky, solárními panely bychom museli zastavit půl země. Navíc se podívejte, kolik nás ten předchozí experiment s obnovitelnými zdroji stojí. Jen na soláry platíme ročně 29 miliard korun, přitom zajišťují jen tři procenta elektřiny. Neříkám, že obnovitelné zdroje jsou špatně, budou přibývat, může jich být dvakrát víc, ale podíl uhlí nestáhneme jinak než přes jádro. Energetický mix musí také respektovat určitý stupeň nezávislosti, proto se nedá ve větší míře spolehnout na plyn.
Nedávno tu v Praze představili analýzu, podle níž je jaderná energetika příliš pomalá a drahá, aby dokázala řešit globální klimatickou změnu i energetické potřeby. Další studie od poradenské společnosti Deloitte zase říká, že na podpoře obnovitelných zdrojů česká ekonomika vydělá...
Není týdne, aby nevznikla nějaká analýza, ale podívejte se, kdo je připravuje, kdo je financuje, kdo je zadává. Scházím se několikrát týdně se zástupci organizací, kteří lobbují za své zájmy. Nebudu je ignorovat, naším úkolem je vyslechnout je a následně udělat nějaký racionální závěr. Můžeme k těm studiím přihlédnout, ale nemůžeme naskočit jen na jednu analýzu. Každý z nich vidí potenciál jinde. Ale odpovědnost nenese ani Deloitte, ani ty asociace, odpovědnost neseme my. A řídíme se našimi daty.
Pokud jde o nové jaderné bloky, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová prohlásila, že může být postaveno nejdříve v letech 2038 až 2040. To je tří- až pětiletý skluz...
To ale není skluz. Ale teď nemá cenu mluvit o přesném datu dokončení. Je důležité udělat první kroky, okamžitě po schválení notifikace vypsat tendr na výběrové řízení a do dvou let ho zvládnout. Pak připravit všechna povolení a kolem roku 2029 začít stavět. S paní Drábovou nesouhlasím jen v jedné věci. Říká, že bychom měli méně mluvit a více činit. Ale my o tom musíme veřejně mluvit, nestačí o tom diskutovat v úzkém odborném kruhu, ale je třeba sdělovat lidem, co se chystá. Mimo jiné i s ohledem na region a budoucí absolventy škol.
Mluví se o tom, že se postaví jeden blok o výkonu kolem 1 200 megawatt v Dukovanech, což je v zásadě náhrada za stávající bloky. Plánujete, že se budou stavět další bloky?
Pozor, to není náhrada, je to v první fázi doplnění stávajících bloků. Musíme mířit k prodloužení životnosti prvních čtyř bloků do roku 2045 až 2048. To je technicky proveditelné. Když paralelně postavíme nový blok, dostaneme se v Dukovanech na výkon 3 200 megawatt. Víc už v té lokalitě nedokážeme ochladit. Postupně budeme muset nahradit současné bloky. V horizontu dalších pěti let nás čeká diskuse o dalším rozšíření jádra. Jsem si skoro jistý, že nás nemine rozšíření Temelína, tam kapacita pro nové bloky je. A mezitím budeme sledovat vývoj na poli malých modulárních reaktorů, podle všech indicií by se první mohly někdy mezi lety 2025 a 2030 instalovat. ČEZ už podepsal dohodu o spolupráci s americkou NuScale, která je vyvíjí, já s nimi nedávno jednal v New Yorku.
Nemá smysl počkat?
Rozhodně ne, bylo by velké riziko čekat, jak budou malé reaktory fungovat. Musíme teď jít po „velkém“jádru, malé bloky mohou případně v budoucnosti fungovat jako doplněk. Je to modernější pohled na jádro, ale nevíme přesně, kdy bude. Nemůžeme opakovat chybu, kdy jsme zastavili tendr na dostavbu Temelína. Třetí pokus už nebude.
Jak důležitou roli má tedy jádro hrát v energetickém mixu za dvacet třicet let?
Z modelů, které jsme si nechali zpracovat, plyne, že po roce 2040 může nastat v zemích střední a východní Evropy, které jsou dosud závislé na uhlí, kritický nedostatek energie. A to včetně Česka, pokud se nepostaví jádro. Je to o to horší, že nebude kde brát, odkud nakupovat. Německo bude s jejich plánovanými cíli s vypětím všech sil na svém, bez výraznějších přebytků. Rakousko bude rovněž na hraně, Slovensko už bude mít jádro. Proto musíme začít činit a s jádrem mířit nad 40 procent podílu elektřiny.
V současné energetické koncepci se počítá s podílem jádra kolem 50 procent. To se nezvládne?
Ještě není ztracené, že bychom se v roce 2050 mohli přiblížit k 50 procentům. Ale je pravděpodobnější, že to bude o něco méně. Bude záležet, jak se přesně shodneme na snižování podílu uhlí. Je tu i varianta, že bychom si ponechali nepatrnou část uhlí. Byť ji dneska nepreferujeme, ale je třeba mít nějaký záložní scénář, pokud se něco nepodaří. I Němci, kteří ohlásili konec uhlí v roce 2038, si podobnou pojistku nechali. Každá země si musí energetický mix definovat s ohledem na infrastrukturu země, na potřeby hospodářství a ekologické cíle. Když to dám dohromady, mohli bychom k roku 2050 mířit k 45 až 50 procentům jádra, zhruba 30 procent obnovitelných zdrojů, k tomu 15 procent plyn a zbývá pět deset procent, která zůstávají otevřená.
Může být tedy Česko v roce 2050 uhlíkově neutrální, což je závazek, který řada zemí přijala?
To není reálné. A jsem si skoro jistý, že to není reálné ani pro drtivou většinu evropských zemí. Jedna věc jsou ambice, je správné je mít, ale nemůžeme si je plést s reálnými možnostmi. Musíme se dívat na strukturu ekonomiky, zda jsme schopni to technicky dotáhnout. Nejde jen o nás, třeba Polsko má dnes kolem 80 procent energetiky z uhlí a je celkem jisté, že to nemůže za 30 let stlačit na nulu. Ale aby bylo jasno. Souhlasíme s Pařížskou dohodou, plníme ji s rezervou, podobně jsme přeplnili závazek v podílu obnovitelných zdrojů. Ale odmítám se zavazovat k něčemu, co nemůžeme technicky zvládnout. To bychom stavěli Potěmkinovu vesnici.
Ze strany Evropské komise jsme schytali kritiku za malý podíl obnovitelných zdrojů v návrhu Národního klimaticko-energetického plánu. Zvednete ho z 20,8 procenta na požadovaných 23 procent?
Je rozhodnuto, po velkých diskusích jsme připraveni se zavázat ke 22 procentům. Toto navýšení o 1,2 procentního bodu bude primárně v elektroenergetice, částečně ve vytápění a chlazení. Nejdeme výše, protože musíme brát ohled i na určitá rizika, která plynou z toho, že kolem roku 2030 bude končit podpora pro velké soláry. Máme do detailu propočtené, co to bude stát. Nenechám se od nikoho tlačit ke zdi, nechceme tu zanechat balvan, který tu nechaly vlády mezi rokem 2008 až 2011. Nechaly nám bilion korun povinností. Proto nechceme velkým solárům dát provozní podporu, to je minulost, ale pochopitelně nebudeme nikomu bránit, aby do nich investoval.
Jak je tedy stát schopen obnovitelné zdroje podpořit?
Podporovat je budeme, bude tu dostatek strukturálních fondů mezi roky 2021 až 2028 na zelenou a chytrou ekonomiku. Soláry mohou dostat investiční podporu, stejně tak akumulace či podpora decentralizace. Peníze mohou mířit do malých fotovoltaických elektráren na střechách, to rádi podpoříme. Ale ne do velkých. Mejdan velkých solárních hráčů skončil.