„Pakt století“? Sýrie se prý dohodla s Turky
Píárové divadlo na hranici: Sýrie „zachrání“Kurdy, tím je vyřadí ze hry
Na bojišti v severní Sýrii se situace vyvíjí tak bizarně, až to vypadá, že v pozadí všech těch zrad, změn spojenectví a náhlých padání do náruče je domluvený plán.
Sýrie, Turecko, Rusko i USA a vlastně i Kurdové jako by dohromady hráli role podle scénáře. I to je možné vysvětlení kaskády překvapivých zvratů, které však jejich aktéry očividně nijak nezaskočily.
Syrští Kurdové požádali o pomoc syrskou vládu Bašára Asada, od níž se – když ještě měli Američany – chtěli držet co nejdál. Znamená to pro ně jediné, konec snu o nezávislosti, nebo aspoň autonomii, který zemřel ve věku pěti let.
Damašek Kurdům pomoc párkrát nabízel, ale ti odmítli. Damašek reagoval vysloveně uraženě s tím, že každý svého štěstí strůjcem, a Kurdové teď „zaplatí za zradu vlasti“.
Uplynulo pár desítek hodin a vládní vojáci a Kurdové se včera na potkání objímali, jelikož jsou z nich nejlepší spojenci.
A zatímco odmítaní Syřané vytáhli na sever vstříc turecké armádě a jejím syrským milicím, naopak Američané narychlo úplně odsunují ze země svých posledních tisíc vojáků. Ocitli se v mlýnku dvou armád postupujících proti sobě.
Vypadá to jako útěk a taky se to tak bude líčit. Ale pokud existuje velký plán, je to vytažení stavidla, které drželo vodu v nádrži nehybnou.
Pokud by skutečně existoval nějaký zákulisní návrh řešení, jemuž se říká „plán století“, lze v kostce popsat takto: Turci se dohodnou se Sýrií, Rusy a Kurdy, i když to bude hodně na kurdský účet.
Turci a Syřané tím, že vyrazili proti sobě, přiměli jednotky amerických poradců, aby opustily prostor, tím Kurdové zůstali sami. Bez Ameriky jsou nic i přesto, že si proti Islámskému státu vedli tak hrdinně.
Je dost možné, že Amerika je součástí „plánu století“, proto Donald Trump vyklidil po dlouhém telefonátu Erdoganovi pole, i když musel vědět, jaká nálož obvinění ze zrady i výprodeje amerických zájmů mu spadne na hlavu.
Turecko a Sýrie sehrají píárové divadlo. Syřané se zastaví kdesi u hranice turecké „bezpečné zóny“, Turci
dál na jih nepojedou. Syřané „zachrání“Kurdy, tím je však dostanou mimo hru.
Po nějaké době, mohou to být i roky, protože v Damašku se po osmi letech občanské války naučili čekat, Turci Sýrii nárazníkové pásmo vrátí a Sýrie jim za to bude garantovat, že vykleštěné syrské Kurdy
už nenapadne myslet na autonomii, což – jak Turci věří – radikalizuje i jejich vlastní turecké Kurdy.
A tak začíná chvíle chvatného přepisování mapy Sýrie. Když se na ni podíváte, vidíte vpravo velký žlutý trojúhelník. To je rozsáhlé území, které porážkou Islámského státu ovládli Kurdové. Ta mapa už je od včerejška velmi pravděpodobně zastaralá, protože žlutá se změnila na růžovou. Kurdové ji budou muset vrátit Bašáru Asadovi. Většina jim ostatně nikdy nepatřila, žili tam spíše Arabové. Je to cena, kterou zaplatí za pomoc, která jim pomoci stejně nemůže. Nemá na to. I v dobách své nejlepší vojenské kondice by se Sýrie nemohla Turecku postavit. Dvě armády, dvě zcela jiné váhové kategorie, dva úplně jiné rozdílné vojenské světy. Druhá nejsilnější armáda NATO s nejmodernějšími zbraněmi, v pozadí spousta peněz. Proti tomu roky válčení opotřebovaní, vyčerpaní Syřané s vykotlanými hlavněmi, dneska sice po osmi letech bojů asi mistři světa v občanské válce, ale zcela bez šancí zastavit tureckou vojenskou mašinu.
A tak turecký prezident Erdogan klidně včera odletěl na návštěvu Ázerbájdžánu a ruský prezident Putin, který to všechno prý dojednal, do Saúdské Arábie. Někde na linii dotyku se může střílet, ale jinak to, zdá se, běží. Ale ani ten nejchytřejší válečný plán, což tento rozhodně není, obvykle nepřežije první setkání s realitou bitevního pole.