Vzácné knihy zmizely, loutky mají nový život
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Když jsem byl pozván, abych přispíval do tohoto deníku, byl jsem rozhodnut spíš bavit, psát o lehčích životních zážitcích. Například jak mně v lese v úvozu upadla motorka a jak nechápu, že jsem ji dokázal z bahna zvednout, otočit a z lesa vyjet (nějaký čtenář mi za to vynadal, že motorky do lesa nepatří); jak jsem šel z Rokycan do Ejpovic po indiánsku po kolejích, protože bych jinak asi zabloudil (za to mi vynadal syn, že mě mohlo přejet pendolino); jak jsem nechápal, že mladý veslař nedokáže vyjet na monitoru veslařského trenažéru silovou křivku podobající se Řípu (on totiž nevěděl, jak Říp vypadá). Ale pak se to zvrhlo, musel jsem napsat o volbách v USA...
Stále věřím, že čtenářům chybí zachycení života spíš z humorné stránky, víc je bavit než strašit. Že nám všem – mně určitě – chybí nenapodobitelný Bohumil Hrabal. A tak se věnuji lehkým námětům. Nechám tedy Trumpa Trumpem, cizí turisty, aby nadále ničili Prahu, prezidenta Zemana, aby dal vysoké vyznamenání svému souputníku Klausovi. Dnes doplním moji předchozí črtu o nedávném prodeji unikátního kostela Jana Husa na newyorském Manhattanu.
Trvalo mi řadu let, než jsem si po příjezdu do Brooklynu v prosinci 1965 na New York zvykl. Po 24 letech života v Praze a půlroce ve švédském Malmö jsem nebyl připraven na newyorský „melting pot“. Jisté zakotvení, ujištění, že život nemusí být honička za něčím, jsem našel právě v tomto českém evangelickém kostele. Pět let jsme byli s manželkou Věrou nejmladšími členy malého společenství, než jsme se odstěhovali na Long Island.
Tehdejší farář Bohuslav Šlégr, který měl svůj sbor v portorikánském Bronxu, nás požádal o sepsání seznamu knih, které byly ve staré lodní truhle na půdě kostela. Tmavá bedna se zámkem, typický lodní kufr, v něm knihy, které většinou v 19. století přivezli čeští a moravští emigranti. Komu patřila truhla, kdo kterou knížku vlastnil a proč skončily v té truhle? Zatím je to záhada. Ale snad až budou krajané v New Yorku číst tyto řádky, je naděje, že se dozvíme víc. Hodně mě to zajímá, protože...
Mezi těmi knížkami byly historické skvosty. Snad to není výplod mé bujné fantazie, ale já si i po padesáti letech myslím, že mezi nimi byl také originál od Jana Amose Komenského, vytištěný za jeho života. Potvrdit to nemůžu, z našeho seznamu 38 knih jsem v mém archivu našel jen druhou stránku, ve které je uvedena i slavná kronika Václava Hájka z Libočan. Když Hájek z Libočan, proč ne Komenský, říkám si.
Ovšem, průšvih. Já jsem si toho Hájka z Libočan vzal domů, abych obdivoval středověkou typografii. Měl jsem cukání si ho nechat, ale svědomí mně to nedovolilo, knížku jsem vrátil. Nepamatuji si, proč jsem se dál o její osud nezajímal. Snad to bylo v době, kdy jsem těžce sháněl stálé zaměstnání, nebo později, kdy jsme se stěhovali do nového domku mimo New York.
Po čase jsem se dozvěděl, že truhla zmizela. Špatnou zprávu doplňovala zatím nepotvrzená informace, že její obsah byl prodán v dražbě. Já jen můžu doufat, že knížky nezmizely do nenávratna, ale že jsou buď ve veřejné, nebo vysokoškolské knihovně, anebo v knihovně znalého soukromníka, který si váží tohoto českého kulturního pokladu.
Mrzí mě, že jsem tyto vzácné knížky nedokázal ochránit. Ale těší mě, že víc než stoleté půlmetrové loutky, které se také řadu let schovávaly na půdě kostela, zachránil loutkář Vít Hořejš, který se jim věnoval natolik, že s nimi dnes úspěšně vystupuje nejen před krajanským, ale i americkým a mezinárodním publikem.