Lucie Bílá zpívá o bolavém štěstí
Zpěvačka Lucie Bílá natočila nové album Ta o mně, které reflektuje její momentální duševní rozpoložení. Jaké je? Jednoznačně pozitivní.
PRAHA Navíc, jak sama potvrzuje, je to dosud její nejosobnější deska, u níž jí záleželo na každém detailu.
V jedné z nových písniček zpíváte, že jste šťastná, až to bolí. Když to otočím, co vás na tom štěstí bolí?
Nemáte to tak někdy, že je vám tak dobře, až se vám z toho chce brečet? Tak to je ono. Má to samozřejmě několik důvodů, ale teď zkrátka takové období je. Je zvláštní, že v životě nastanou situace, kdy máte pocit, že teď by to mělo být fajn. Ale ono není. Proč? Proč to tak necítím? Prostě se nedaří tak, jak by si člověk přál. Ale pak najednou, z ničeho nic, aniž to plánujete, dostane všechno jasné obrysy, hezčí barvy, všechno do sebe zapadne. A tak to mám teď.
O čemž vaše nová deska vypovídá, že?
Já bych ráda vždycky mluvila až v okamžiku, kdy mám co říct. Je to těžké, protože toho mám většinou hodně na srdci. Ale v tomhle případě jsem chtěla tohle období, kdy je mi fakt dobře, mít zaznamenané na desce. Navíc ráda dělám lidem pěkně a teď je ve mně tolik radosti, že mám co rozdávat. Když se mi v životě děje něco zásadního, většinou si to nechám pro sebe a rozkecám to, až když je po všem a je to vyřešené. Ale tohle je obrácený příklad. Nečekám na nic a spěchám lidem říct – pojďme. Mám ráda život, moc ráda se směju, dělejte to samé. Dneska jsem zrovna přemýšlela, čím to, že se mi teď tak dobře zpívá. Vždyť přece dělám pořád to samé, stejně se rozezpívávám, pořád se tomu svalu věnuju stejně.
Přišla jste na to?
Ano. Je to tím, že se pořád směju. Že je mi prostě krásně.
Na desce je to slyšet, už se tak často nepouštíte do těch exponovaných poloh, ale občas si prostě „jen tak“zpíváte. Klidně, uvolněně.
O tom, jak se při zpěvu cítím, prozradil všechno nejen hlas, ale hlavně oči. Když se teď podívám na nějaké své starší fotky, občas na mě vyskočí snímky, které mě vyděsí. Na mně je vždycky strašně vidět, když mám nějaký vnitřní tlak. Ale na téhle desce jsem se snažila, aby z písniček měli lidi hezký pocit. Včera mi jedna novinářka řekla, že tam jsou i smutné věci. Ale to k tomu všemu patří. Důležitější je, že už si umím užívat přítomného okamžiku, což mi v minulosti moc nešlo. Pořád jsem se patlala v tom, co jsem kdy udělala blbě a co mě čeká zítra. K tomu už se nevracím. Je to zbytečné, akorát si tím komplikuju život.
Co dalšího jste albem chtěla říct?
Třeba i to, že je důležité spolu mluvit. Nebo že se nemáme děsit toho, že je nám zrovna smutno. Smutek je jeden z nejhlubších lidských pocitů, mnohem horší je, když necítíte vůbec nic. O tom je třeba písnička Hořká jako rtuť. Miluju ji. V ní je všechno. Mám ráda, když je v hudbě pravda. A v téhle písničce pravda je. Je nádherná a těším se, až ji budu zpívat živě.
Nejvýraznější skladby na albu napsal Marek Ztracený. Trefil se do vás tak dokonale, až jsem měl pocit, že jste mu nějaké verše sama diktovala…
Kdybych to uměla tak krásně napsat, nemusela bych nikoho oslovovat. Ale to, že nejsem skladatelka, považuju vlastně za výhodu. Díky tomu je můj repertoár barevnější, nemám jen jednu linku, které se držím. Oslovila jsem lidi, které mám ráda, doufala jsem, že i oni mají rádi mě. Mezi ně patří právě Marek Ztracený, napsal nádherné věci, které jsou opravdu na zadání. Já jsem přesně věděla, co tou deskou chci říct. Že to má být, jako když sedím s kamarádkou na kafi a vyprávím jí, jak se mám a proč se tak mám.
A proč se tak máte?
Protože už některé věci vím, protože mám partnera takového, jakého mám. Protože můžu na jevišti lidem říct, jak je mi teď dobře. Že mám po koncertech takovou sílu, že můžeme jít spolu do kina nebo na večeři. A o tom jsem chtěla, aby Marek napsal. O tom jsem chtěla zpívat. A pak jsem chtěla poděkovat lásce. Ale ne jen lásce k partnerovi, ale lásce k fanouškům, lásce k rodině, k přátelům. Pak tam mám písničky od autorské dvojice Jana a Jenda, což jsou Jana Infeldová a Jan Vávra z kapely Jananas. Přinesli věci ve stylu, který jsem nikdy předtím nezpívala. Znělo to trochu jako country, ale i díky tomu je ta deska pestrá a hravá. Třeba skladba 3 dny. Původně jsem ji chtěla vyhodit, ale teď jsem tak ráda, že ji mám. Je zábavná, veselá, fakt báječná, jsem do ní blázen.
Jakým způsobem si vybíráte autory?
Vždycky ráda oslovuju lidi, o kterých mám pocit, že jsou to mé spřízněné duše. To je pro mě Jana Kirschner, napsala mi tak krásnou písničku, kterou ještě navíc nádherně nazpívala, že se mi ani nechtělo ji přezpívávat. Měla jsem pocit, že to líp nejde. Pak Katarína Knechtová, se kterou jsem si padla do noty. Umí napsat pravdu. Marek Ztracený dokáže věci pojmenovávat tak krásně lidově, že jim každý rozumí. Káťa Knechtová k tomu ale dodá určitou hloubku, díky níž mi běhá mráz po zádech. Jak říkal Pavel Vrba, to, co je pravé, je prosté jak dech.
Je tohle vaše nejosobnější album?
Asi ano. Je to vyšší level než deska Hana, kterou jsem považovala za svou zatím nejintimnější nahrávku. Mluvila jsem výrazně do textů, do hudby a hlavně jsem měla čas. Dělali jsme na ní tři roky, vybírali jsme snad ze čtyřiceti písniček. Hodně mi záleželo na čistotě aranží, protože mám teď kolem sebe ráda pořádek.