Žena, která řídí Spartu
Je ženou v ryze mužském světě. Barbora Snopková Haberová řídí hokejovou Spartu.
Je z hokejové rodiny. Její dědeček Zdeněk Haber je jednou z legend plzeňského klubu, hrával tu, trénoval i šéfoval celému klubu. A ona za ním chodívala do kanceláře. Jejím otcem je zase Ivo Haber, dlouholetý ligový rozhodčí. A byť prý nikdy nechtěla s hokejistou žít, jejím manželem je Jan Snopek, bývalý mistr ligy s Pardubicemi a dnes kondiční kouč hokejové Plzně. Barbora Snopková Haberová ale od května šéfuje Spartě poté, co klub od Petra Břízy koupila investiční skupina Kaprain. Že žena vládne mužům, je v hokejovém světě výjimečná věc.
„Musel byste se zeptat jich, jestli s tím mají problém. Ale zatím nevnímám žádné negativní reakce, tak si myslím, že nemají. Pro mě je obrovská čest, že můžu pracovat ve Spartě, protože ji vnímám jako velice silnou značku.“
Jste z hokejové rodiny, ale prý neumíte pořádně bruslit.
To je pravda. Tím, že se tatínek i dědeček živili hokejem, tak na učení neměli nervy. Chodili jsme klasicky bruslit na rybníky v okolí Plzně, ale jakmile se sestra na jednom z nich propadla, naše bruslařská kariéra skončila. Až s manželem jsme ve Znojmě chodili na veřejné bruslení. A to mě moc bavilo.
Chápu, že pro vás to byl hlavně děda a táta, ale vnímala jste jako malá, že mají jinou práci než ostatní?
Akorát když děda za totality trénoval ve Švýcarsku a my za ním jezdili. Když se naučíte lyžovat na Mont Blancu, tak je to fajn... Ale taky si pamatuji horší věci, že když jsme za ním jeli na Vánoce, pekly jsme s maminkou snad třicet druhů cukroví, měly to perfektně zabalené a na hranicích to celníci všechno vyndali a poničili. Před pár dny jsem byla v Plzni na zimáku na obědě, procházela jsem tam chodbou a znovu se dívala na plakáty, které tam visí, jak na nich děda hrdě sedí. A vzpomínky se vám hned vrátí.
S tátou jste na zápasy jezdila?
Ano, hlavně když jsem si udělala řidičák, tak abych se vyjezdila. On řídil tam, já ho vezla zpátky.
Trpěla jste, když mu lidi v hledišti – i nespravedlivě – nadávali?
Slyšíte to, vnímáte, ale berete to tak, že to k práci sudích patří. Ale poučilo mě to. Sama bych si nikdy nedovolila křičet na rozhodčí. Naopak je maximálně respektuji a obdivuji, protože to nemají jednoduché. Z vyšších míst hlediště je hokej úplně jiný, než když stojíte přímo u ledu.
Jste generální manažerka, vystudovala jste práva, dřív působila ve vedení České pošty. Smějete se termínu „hokejová manželka“?
Nesměju, ať si každý život zařídí, jak to cítí a vnímá on. My měli po celou dobu manželovy hokejové kariéry vztah na dálku. Když hrál v Česku, vídali jsme se ve středu, protože měli jen jeden trénink a on přijel do Prahy. A já zase za ním na víkend. Když byl v zahraničí, létala jsem za ním jednou za měsíc a půl na čtyři dny. Ale spousta těch kluků v mladém věku vydělává velké peníze, jsou v komunitě kabiny, kde je běžné mít brzy děti. Takže manželky zůstávají doma, starají se, což rovněž beru jako zaměstnání a poslání. Vidím to u nás na Spartě, za těch pět měsíců, co tu jsem, už máme u áčka dvě narozené děti, a to jsou ti kluci skoro o polovinu mladší než já.
Prý je hokej u vás doma tabu.
Je. Manžel se o něm vůbec nechce bavit. Snažíme se žít doma jinak než hokejem.
Je vlastně nutná pro práci generálního manažera hokejová erudice, když máte pod sebou Petra Tona, Jaroslava Hlinku, dva bývalé výtečné hokejisty? Ptám se i proto, že majitelé firem často dosazují do vedení manažery, kteří přicházejí z jiného prostředí, čímž bojují proti klientelismu, šablonám v myšlení.
Ten jiný pohled a příchod odjinud je fajn. A třeba zrovna Sparta se musí nadechnout, a to nejen hokejově, ale i obchodně a marketingově. Na druhou stranu mám za sebou zázemí z dob, kdy hrál manžel a děda šéfoval klubu. Od dětství znám Josefa Řezníčka (šéfa extraligy), Tomáše Krále (šéfa svazu), mohu jim zavolat a vždycky mi poradí.
Majitelé klubů často říkají, že hokej je černá díra. Že bez podpory města se neobejdou a jsou oddíly, kde mají města i podíl. Může vůbec klub vydělávat?
My to máme malinko jednodušší, protože Sparta je pojem a marketingově silná značka. Hrajeme v největší aréně v Česku, která pojme až 17 tisíc lidí. Máme celorepublikový přesah, protože sparťané jsou i na Moravě. Dělat marketing a obchod je pro nás trošku snazší než v klubu na malém městě.
Takže rozpočet naplníte bez podpory z veřejných zdrojů, pokud se bavíme jen o extraligovém týmu?
Ano.
Na druhou stranu Sparta patří do silné investiční skupiny Kaprain finančníka Karla Pražáka. Trvá skutečně na tom, aby Sparta vydělávala, nebo může být imageovou záležitostí, třeba pro setkávání s partnery?
Pan Pražák je velice inteligentní člověk a nedal by si do svého portfolia firmu, která by byla ztrátová. Je to akciová společnost, která si na sebe musí vydělat. S panem Pražákem věci konzultujeme a říkáme si, co a jak budeme dělat. Sám je velký sportovec, hraje fotbal i hokej. Baví ho to.
Přiznám se, že se mi líbí, jak otevřeně mluvíte o zisku titulu, což málokterý manažer veřejně udělá, byť by to byl jeho cíl.
Fanoušci na titul čekají víc než deset let. Takže jsme na tomhle cíli postavili marketingovou kampaň „Nezastavíš“. To proto, že na Spartu se všechny týmy připravují, jsou na ni venku vyšší návštěvy než na jiné kluby. Nebudu říkat, že chceme být do šestého místa, protože tvrdím, že na co si hlavu nastavíte, tak to se stane. I s hráči jsme mluvili o tom, že chceme bojovat o titul. Zatím se nám daří – výsledkově i tím, že máme vyšší návštěvnost, než jakou jsme měli naplánovanou. Na první zápas sezony proti Plzni jsme otevírali v O2 areně čtvrté patro, což se předtím na startu ročníku nestalo. Jsou to střípky, které nás – věříme – dovedou na konec vítězné cesty.
Už jsem říkal, že patříte do bohaté investiční skupiny a v létě jste hodně investovali. Peníze nejsou problém?
Pozitivní změna v klubu není jen o penězích. Sparta měla v minulosti určité problémy, že sem hráči nechtěli chodit. My to změnili. Změnili jsme myšlení v klubu a snažíme se k hráčům chovat přátelsky, ale taky vědí, jaký je náš cíl a směr.
Jezdíte na zápasy ven?
Zatím jsem byla pokaždé, jen ne ve Varech, protože jsem šla pracovně na NHL. Věřím, že to hráči vnímají a vidí, že si nejen říkáme, že jsme jedna rodina a jeden tým, ale že se podle toho každý den i chováme.
Do kabiny chodíte?
Ne. Tvrdím, že generální manažer do kabiny nepatří. Za tu zodpovídá Uwe Krupp (trenér) a kluci ze sportovního oddělení (sportovní ředitel Petr Ton a sportovní manažer Jaroslav Hlinka). Já tam byla po dohodě s trenérem jen před prvním zápasem sezony, kdy jsem chtěla klukům popřát hodně štěstí a vypsat odměny na – pro mě speciální – zápas s Plzní. Teď plánuji přijít do kabiny až popřát hezké Vánoce.
Co za odměnu jste vypsala?
Určitou finanční částku. A Lukáš Pech, týmový pokladník, je velice důsledný, takže hned druhý den po mně skočil.
Tykáte si s hráči?
Ne, vzájemně si vykáme.
Zmínila jste pražský duel NHL. Inspirovala jste se?
Ano, ale taky jsem byla nadšená z toho, že jsme za pět měsíců udělali kus práce, že jsme i té NHL konkurenceschopní. Říkala jsem si, že zážitkem, který na stadionu nabízíme, se blížíme světové špičce.
Jak?
Kromě toho, že musíme hrát dobře – to musí být show, aby k nám kluk vzal holku na rande a i ona se bavila. Cílíme na rodiny s dětmi, aby u nás chtěly strávit hezké nedělní odpoledne. Průměr návštěvnosti za minulou sezonu byl 9 048 diváků a my si ambiciózně řekli, že chceme do konce základní části mít průměr deset tisíc. Ukazatelem dobré návštěvy v O2 areně vždycky je, když se otevírá čtvrté patro. My ho otevírali ve dvou zápasech ze tří a teď už je otevřené na Kladno a Brno, což jsou zápasy za necelý měsíc.
Hodně mluvíte o marketingu, to rovněž v tuzemském sportu stále není příliš obvyklé.
Inspirují nás nejlepší evropské kluby, NHL, zároveň máme tu největší arénu, takže si můžeme dovolit něco jiného než menší zimáky. Na druhé straně si v Praze konkurujeme s množstvím dalších sportů či kulturních akcí. Nikde jinde v republice nemáte tolik možností, jak trávit volný čas.
Co na vás za těch pár měsíců v hokejovém byznysu udělalo největší dojem?
Vzali jsme si pod sebe parahokej a předání dresů klukům v šatně bylo pro mě něco neuvěřitelně emotivního. V sobotu jdu na jejich první domácí zápas. Domluvili jsme se na spolupráci s dětskou klinikou hematologie a onkologie v Motole, kam hráči budou jednou za měsíc chodit. Děti, které nemocnici už opustily, bereme na domácí zápasy. A to je to, co bych chtěla – aby Sparta byla z jedné strany bojovná, nezastavitelná, soupeři se jí báli a budila respekt, ale taky to musí být Sparta, která něco vrací a pomáhá.