Aby ženy i ve vězení zůstaly matkami
Pro ženy je odloučení od svých potomků mnohem větší utrpení než pro muže
Ivana Karásková
Trojnásobná matka, čtyřicetiletá Petra z Veselí nad Lužnicí si v Drahonicích na Lounsku odpykává trest za podvod. Své potomky viděla naposled loni v srpnu, než nastoupila do vězení. „Koukejte, tady jsem si nechala vytetovat jejich jména. Dcera má 16 let a kluci 10 a 11,“smutně ukazuje předloktí.
Petra je jednou z devíti účastnic kurzu „zvyšování rodičovských kompetencí“, který v drahonické věznici právě začal. Pořádá ho spolek Za branou zaměřený na pomoc rodinám odsouzených.
Petra „vyfasovala“45 měsíců za manko v hospodě, kde pracovala jako vedoucí směny. To už s potomky žila sama, její druhý partner a otec kluků byl v té době ve vězení. Loni před prázdninami, když měla nastoupit trest, raději sbalila děti a odjela do Německa, kde byla kdysi vdaná.
„Nepovolili mi odklad nástupu trestu, abych stihla zařídit, kam s dětmi. Původně jsem byla rozhodnutá, že pokud by měly skončit v děcáku, tak se z Německa nevrátím,“vypráví. Přesto byla po prázdninách zpátky a navíc dostala dalších pět měsíců za maření výkonu rozhodnutí.
„Děcáku“se její potomci vyhnuli. Dcera studuje střední školu a žije u biologického otce, o syny se jí stará sestra s pomocí matky.
Rodičovství je pro ženy kotvou
Petra zpočátku nebyla nakloněna tomu, aby ji děti ve vězení navštěvovaly. „Ale telefonujeme si. Píšeme dopisy a posíláme fotky, to všechno funguje,“ubezpečuje.
Svůj postoj už ale přehodnotila. Kluky jí matka přiveze 20. října. „Původně jsem si říkala, že se před nimi nechci ukazovat ve vězeňském mundúru. Styděla jsem se. Já to všechno zapříčinila, tak to bez nich vydržím. Ale teď se na ně doslova třesu. Už počítám dny a jsem strašně nervózní,“přiznává.
Do kurzu se Petra přihlásila proto, aby se jí snáze podařilo obnovit kontakt s dětmi. Právě v tom se ženám spolek Za branou snaží pomáhat. Podle jeho předsedy Jana Franka jsou vězněným matkám k ruce také v právních a praktických záležitostech. Třeba dobitím kreditu, dopisními známkami či zaplacením cestovného.
„Naším cílem je, abyste zůstaly i ve vězení matkami. Momentálně sbíráme prostředky na pronájem auta, abychom mohli za vámi do věznic přepravovat děti z chudých poměrů. Dvě už sem do Drahonic vozíme,“sděluje přítomným Jan Frank.
Na začátku kurzu, který zahrnuje sedm setkání, každá z účastnic krátce nastíní svůj příběh. Podle psychologa Martina Gabavého, který ho s Janem Frankem vede, je rodičovství pro ženu větší kotvou než pro muže. Právě děti zvyšují jejich šanci, že se do vězení už nevrátí.
Spolek spolupracuje s několika věznicemi zejména ve středních Čechách, organizuje i svépomocné skupiny pro blízké odsouzených, aby mohli sdílet své pocity a nebyli na tíživou situaci sami.
Kurz má přivést ženy k tomu, aby o své rodičovské roli přemýšlely. „Teď nám prosím sepište kontakty na vaše blízké,“dodává na závěr psycholog.
V dalších lekcích přítomné čeká úkol napsat dopis potomkovi a také například zjistit jejich školní prospěch. To jsou krůčky k tomu, aby ženy převzaly za své děti zodpovědnost.
Manžela jí vybrali rodiče
Denisa, třiatřicetiletá Romka z Ostravy, poprvé porodila už v šestnácti. Pak ještě šestkrát. Rozšafně o tom vypráví: „Kluka mi vybrali v patnácti rodiče, my olašští Romové o partnerovi nemůžeme rozhodovat sami. Měli jsme tradiční cikánskou svatbu a já byla za tři měsíce těhotná. Moje mamka měla jen dvě děti a na starobu toho litovala. Proto mě pobízela, ať to udělám jinak. S mým prvním jsme byli jedenáct let. Já znala jen vaření, uklízení a děti. Když mě muž začal mlátit, opustila jsem ho.
Náš cikánský soud rozhodl, že u mě zůstane druhá a třetí dcera. Ta nejstarší a nejmladší syn šli k němu. Bolelo mě to, úplně jsem s nimi ztratila kontakt.“S druhým partnerem má Denisa další tři děti. Některé jsou teď u její matky a dvě nejmladší v pěstounské péči.
Za mřížemi skončila kvůli krádežím ve Švédsku, když s širší rodinou vandrovala po Evropě. Vydali na ni evropský zatykač. Odseděla si tam 17 měsíců a letos v dubnu ji předali do Česka.
V Kristových letech už je babičkou, její šestnáctileté dceři se narodila holčička, se kterou žije v azylovém domě pro nezletilé matky. „Nedávno se mi holka ozvala. Je to moje první dítě, které jsem milovala.“A také Denisa vytasí předloktí. „To kvůli ní jsem si na ruku nechala vytetovat tenhle nápis: „Můj život byl velký omyl.“Ale hned se rozzáří. „Dcera chce přijet i s vnučkou Ester. Zkouším to domluvit přes paní sociální. Bude to moje velká radost.“V tu chvíli má Denisa v očích opět slzy.
Podle sociálního pracovníka Pavla Vágnera má každá odsouzená povolených pět čísel, na která může volat, takže kontakt s dětmi lze udržet i po telefonu.
Martin Toman vnímá kurz jako velmi přínosnou aktivitu. Jak říká, většina odsouzených žen je zároveň matkami. „Mnoho z nich, především vlivem užívání návykových látek, ztratilo jakýkoli kontakt se svými dětmi. Tento kurz je nejen učí, ale vytváří i podmínky k tomu, jak tyto vztahy obnovit, případně posílit.“
V Kristových letech už je babičkou, její šestnáctileté dceři se narodila holčička.
Uvítali by rovný přístup
V drahonické věznici si odpykává trest na 200 žen, z toho pro 40 % se daří najít práci.
V českých věznicích pobývá několik tisíc žen, které mají desítky tisíc dětí a velmi košaté příběhy. Martin Toman, šéf drahonické věznice, která spadá pod zařízení v Novém Sedle, by uvítal „rovný“přístup soudců k ženám.
„Někteří soudci mají tendenci ženy, na rozdíl od mužů, šetřit a ukládají opakovaně podmíněné tresty. Ve chvíli, kdy nakonec uloží trest nepodmíněný, se jim ty podmíněné nasčítají a výsledkem je délka trestu, jako za velmi závažný trestný čin, ačkoli šlo například ‚jen‘ o drobné krádeže,“míní.