Dál si neberem servítky, líčí J.A.R.
Funková úderka J.A.R. letos 17. listopadu oslaví třicet let od svého vzniku. Při té příležitosti vydala kapela box s dosavadní kompletní diskografií a vyrazila na turné.
PRAHA Na otázky odpovídali rapeři a zakládající členové skupiny Michael Viktořík a Oto Klempíř. Přímo a mnohdy zostra, jak už to má tahle parta ve zvyku.
Co pro vás znamená, že se J.A.R. dožili třiceti let?
Klempíř: Jako pro každého člověka, který se dožije osmdesáti nebo sedmdesáti let. Někdo bohužel jen padesáti. V životě jakékoli kapely je třicet let docela slušný výkon, takže z toho samozřejmě máme radost.
Změnil se za tu dobu nějak váš přístup k hudbě a ke světu kolem vás?
Klempíř: My jsme byli vždycky složití. Složitá koncepce skupiny, hudby, složitá koncepce textů, složití lidé plní různých názorů. Jediné, co nás spojovalo a spojuje, byla touha hrát jinou hudbu než mainstream. Na tom se nezměnilo nic. Vznikli jsme 17. listopadu 1989, což je hodně důležité datum. Ale pokud se k němu chceme vyjádřit, většina lidí to nepobere. Nezajímá je to, je to moc informací. Oni potřebují jednoduché sdělení, například: Přidám vám na důchody. Písnička o lásce. Umřel Gott. Nepustím sem migranty. Ortel. To všechno jsou pro většinu snadno pochopitelné „pravdy“, které přijmou za své, protože o nich můžou žvanit.
Viktořík: Já mám za to, že z nás a našeho vystupování je celou dobu znát, na které jsme straně.
Kdo přišel s myšlenkou retrospektivního boxu s kompletní diskografií?
Klempíř: Vydavatelství. Budou dva boxy, černý a bílý, ať si každý vybere.
Viktořík: Všichni se občas rádi ohlížejí dozadu. Jak se to říká…?
Klempíř: Retrospektiva!
Viktořík: Jasně, retrospektiva. A je logické, že když máme výročí, musíme udělat takovýhle box.
Nachystali jste něco speciálního pro ty, kteří od vás už všechny desky mají?
Klempíř: Vyjde reedice alba Homo Fonkianz se záznamem Karla Hály ve studiu. To bylo dokonalé. Den předtím jsme tam měli Helenu Vondráčkovou, aby nazpívala refrén k Bulhárům. Vystřihla to naprosto parádně, tak jsme se těšili, co Hála. Přišel, ožral se a nedal ani notu. Takže jsme nenatočili nic, krom jeho rozhovoru s Danem Bártou. Dan vůbec nevěděl, co s ním má dělat, on si ho vážil, pan Hála, teď mistr našrot. Blábolil něco jako: „Já tě všechno naučím, ten swing...“. Neskutečná věc. Mám to celé doma na cédéčku, ale nemám si to kde pustit.
Viktořík: Já to měl i s obrazem, chtěl jsem to původně dát na VHS k deseti letům J.A.R., ale to Karel Hála ještě žil, takže jsme ho nechtěli takhle zazdít.
K narozeninám jedete turné, které jste pojmenovali Třicet případů majora Romana. Co bude na programu?
Viktořík: Hrajeme třicet kousků ze všech desek, přičemž není řeč jen o písničkách, ale i o našich fórech, které na albech jsou. Desetivteřinové debility, Peoples of Africa a podobně.
Kvůli podobným srandičkám se o vás v 90. letech psalo jako o rasistické kapele, že jste lopaty, hovada.
Viktořík: Někteří lidi si to o nás myslí dodneška. Třeba na první desce
Je smutné, že se za třicet let svoboda neposunula dál, jak jsme doufali. Oto Klempíř, zpěvák
Frtka je písnička J.A.R.A.P., kde si vyřizuju účty s tehdejší dobou, s tím, jak vypadá Václavák. Ono se toho teda moc nezměnilo, akorát se trochu změnil způsob komunikace. V devadesátkách bylo všechno uvolněné, mohlo se fakt cokoliv. Dnes už je každý opatrnější. Ale my ne. Pořád si nebereme servítky.
Klempíř: Ono je docela smutné, že za těch třicet let se svoboda neposunula dál, jak jsme doufali, ale naopak zase trochu blíž té minulé době.
Viktořík: Teď je to všechno tak seriózní a politicky korektní, že se už budeme smát jenom tomu, že se nesmíme smát.
Klempíř: Ale když už nesmíš říct o nějaké babě: ty jo, ta má ko.., tak kde to jsme?
Vy to říkat můžete.
Klempíř: Tak my jsme v předdůchodovém věku. U nás se to toleruje.