Lidská práva, nejen slova

Před čtyřiceti lety, 23. října 1979, proběhl poslední velký politický proces v Československu. Přední disidenti v něm dostali vysoké tresty za činnost VONS, tedy hájení práv nespravedlivě stíhaných. Tato činnost však neztratila smysl ani dnes.

Přesně před čtyřiceti lety byli Městským soudem v Praze odsouzeni významní členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Petr Uhl k pěti letům vězení, Václav Havel ke čtyřem a půl, Václav Benda ke čtyřem a Jiří Dienstbier i Otka Bednářová ke třem letům odnětí svobody. Dana Němcová byla odsouzena k podmínečnému trestu. Ve vazbě mezitím zůstávali další členové VONS – Václav Malý, Ladislav Lis, Jarmila Bělíková a Jiří Němec byli poté koncem roku 1979 propuštěni z vazby, a ač nadále stíháni, souzeni nakonec nebyli. V jiném trestním procesu byl odsouzen také další člen VONS Albert Černý, a to ke třem a půl roku vězení.

Když koncem května 1979 proběhlo zatýkání jmenovaných členů výboru, bylo zřejmé, že se tehdejší represivní režim rozhodl umlčet nejhlasitější a nejznámější kritiky. V tehdejším prostředí Charty 77 měli tito lidé velkou autoritu a i díky jejich aktivitě se režimu nepodařilo Chartu zastrašit hned na počátku, takže se o to režimní propagandistické i represivní síly pokoušely bez úspěchu dále. VONS byl na jaře 1978 ustaven proto, aby shromažďoval informace o represích, aby je dostupnými způsoby zveřejňoval a aby pronásledovaným a jejich rodinám pomáhal.

Tehdejší stratégové politicko-represivních orgánů se domnívali, že uvěznění významných osobností rozloží nejen VONS, ale i celé hnutí Charty 77. Ve vězení se ocitla přibližně polovina členů výboru. Bylo zřejmé, že na tom, jestli se podaří činnost VONS udržet a pokračovat v ní, bude záležet i další perspektiva hnutí na obranu lidských a občanských práv kolem Charty. V následujících dvou měsících po zatčení deseti členů výboru se přihlásilo dalších dvanáct osobností z prostředí Charty 77, aby zatčené zastoupily a pomohly VONS pokračovat v činnosti.

Represe VONS nezlomily

Výbor v krátké době začal s novou energií dokumentovat řadu represí v regionech, ve spolupráci s advokátem Jánem Čarnogurským také získával informace o represích na Slovensku. Vše vydával formou věcných a popisně maximálně přesných sdělení o jednotlivých případech a zveřejňoval je samizdatově v Československu a různými způsoby i v tehdejším demokratickém světě. VONS takto bez přerušení působil až do prosince 1989.

Podpora ze zahraničí měla pro pronásledované a vězněné velký význam. Vědomí, že ve svém zápase o respektování základních civilizačních hodnot nejsou sami, jim pomáhalo přetrvat chvíle pochybností.

Leckdy nebývalo snadné svému odhodlání dostát a v tehdejších podmínkách nadále podstupovat rizika pronásledování, společenského vyloučení či věznění. Solidarita lidí zvenčí nás ujišťovala, že to všechno má přes všechny nesnáze smysl.

Považuji za důležité zdůraznit dva základní aspekty naší tehdejší činnosti, ve zmiňovaných letech symbolicky spojené se jmény vězněných členů VONS. Aktivisté Charty 77 či členové VONS, třebaže bývali vystaveni někdy velmi tvrdému pronásledování a odsuzováni na léta do vězení, se zpravidla nepovažovali za oběti. Jejich rozhodnutí účastnit se činnosti Charty či podílet se na práci VONS bylo dobrovolné, plně vědomé a programově promyšlené.

Nebylo by přece možné svobodně se rozhodnout podílet se na takové činnosti a vzápětí poté sebe samého vnímat jako oběť, které se přihodila nespravedlnost.

Myslím, že vědomí, že svobodné rozhodnutí zastávat odvážné občanské postoje nese i rizika, která mohou vést až do vězení, usnadňovalo zvládání nesnadných osobních, zdravotních či rodinných dilemat. Třeba přetrvání několikaletých trestů odnětí svobody, které opravdu pro nikoho – navzdory zpozdilým pochybovačům – neznamenalo ani náhodou, jak se dnes rádo říká, fešácký kriminál. Václavu Havlovi ve vězení nabízeli, že rozhodne-li se k emigraci, bude z vězení propuštěn. Tuto nabídku, třebaže by mu mohla značně ulehčit jeho osobní úděl, odmítl.

A poznámka druhá: zápas Charty 77 nebo činnost VONS nebyly tehdy něčím jako „bojem proti komunismu“, jak se o tom často mluvívá dnes. Nechci a nemohu vymezovat individuální motivace účastníků tehdejších aktivit, jen chci připomenout, že nenásilné úsilí o dodržování lidských a občanských práv umožňovalo činnost různorodého společenství lidí, k nimž patřili také mnozí vyloučení členové komunistické strany. Bylo to prostředí tolerantní, demokratické a myšlenkově velmi otevřené. To se dnes už jen málokdy připomíná.

Výročí procesu se členy VONS nám připomíná, že je nutné mít odhodlání za lidská práva i něco vytrpět.

Justiční svévole nezmizela

Nespravedlivé pronásledování a represe existují v naší zemi i dnes. Žijeme v nepřehledných časech, a proto bývá někdy obtížné se v různých případech justiční či policejní svévole zorientovat. Je proto dobře, že se k pochybnostem o policejní činnosti či justičních rozhodnutích kriticky vyjadřují různé občanské iniciativy a neziskové organizace. Svou činností, pro kterou už naštěstí pronásledovány nejsou, pomáhají hájit lidská práva v současných podmínkách.

Myšlenka lidských práv, na něž mají nárok všichni lidé bez rozdílu, je základem současné civilizace i moderní společnosti. Čtyřicáté výročí procesu se členy VONS nám připomíná, že lidská práva nejsou pouhá slova, ale že je nutné mít odhodlání za ně v případě potřeby i něco vytrpět.