Hongkong: čínská strategie je asi jiná

Už si pomalu ani nevzpomínáme, kdy nepokoje v Hongkongu vlastně začaly. V paměti uvázla jen příčina, která je nastartovala – vydávání údajných zločinců z Hongkongu do pevninské Číny. I když pro bouřící se byla hlavně rozhodující míra svobody a demokracie.

První předpovědi naznačovaly, že uváděná příčina je zástupná. Podle do jisté míry spikleneckého scénáře šlo o to narušit oslavy 70. výročí založení Čínské lidové republiky a poté zakročí armáda. Argumentem pro to mělo být, že v průběhu demonstrací začala radikální část demonstrantů a možná i provokatérů využívat násilné prvky.

Jenže oslavy výročí skončily a k vojenskému zásahu nedošlo. V predikcích převládl názor, že čínský prezident Si Ťin-pching dostojí svému slibu, že po uzavření dohody podmínky života v Hongkongu padesát let nezmění. I když během návštěvy v Nepálu varoval, že každý pokus o rozdělení Číny skončí „rozdrcenými těly a kostmi rozemletými na prach“. Je však otázka, komu ta slova byla vlastně určena.

Paradoxně se rýsuje jiný, dost drsný scénář. Co se stane, když vojáci přes očekávání nezasáhnou a rozhodování zůstane na místní správě, což by mohlo skončit katastroficky? Kritikům hongkongských poměrů to vezme argument rovnocenný se zásahem čínských vojáků proti demonstrujícím studentům na náměstí Nebeského klidu před třiceti lety.

Jenže dodržení prezidentova slibu by se nemuselo líbit radikálnějšímu křídlu čínského vedení, což by mohlo ohrozit samotného Si Ťin-pchinga. Spíše je stále patrnější, že Čína koncept „jedna země, dva systémy“už od ekonomického vzestupu v roce 1997 opouští. A pokud jde o Hongkong, přestává být pro ni tak důležitý, začínají ho nahrazovat jiná centra, zejména Šen-čen.