Jak se hlídá superman
Barcelona po osmi letech znovu v Edenu. František Sevinský vzpomíná nejen na hattrick od Messiho
Stejný stadion, stejný soupeř, stejná znělka. Jen jiná sedačka. Ne u hřiště, nýbrž na tribuně za brankou. Bývalý obránce František Ševinský nostalgií netrpí, ale dnes večer ho zamrazí: „Hlavou mi proletí, jak nás tehdy Messi točil.“
Před osmi lety Messimu nikdo nestačil, proti Plzni nastřílel v Lize mistrů hattrick: „Žádná potupa, vždyť hattricky rozdává dodnes na počkání. On je z jiné dimenze. Superman.“Ševinský byl opačný případ. Fotbalista bez velkého talentu. Do ligy naskočil v pětadvaceti, přesto odehrál skoro 200 zápasů a získal dva tituly.
I Barcelonu jste stihl. Jak vám bylo, když jste šel do hry už ve 25. minutě? Čišovský vyloučený, Messi proměnil penaltu a...
A já dostal od trenéra Vrby világoš, jak pomalu se svlékám do dresu. Byl jsem nabalený jako pumpa, abych nepromrzl. U stoperů se přece nečeká, že střídají tak brzy.
Najednou jste hlídal Messiho.
Hlídal? Zkuste hlídat supermana. Mně se jen vybavuje, jak rychle to uteklo. Jako vítr, tempo Barcelony bylo neskutečné. My běhali bez míče a pak šmitec. 0:4 a do sprchy.
Než jste ukončil kariéru, spoluhráči na Žižkově vám do skříňky nalepili fotku s Messim, že?
Řehtali se mi: Jak takový dřevák mohl hrát Ligu mistrů? Asi záviděli (smích). Mimochodem, já ten zápas nikdy neviděl. Od synů, kteří kopou za Spartu, dostávám za uši, že by se rádi koukli. Až jim to doma jednou zapnu, uteču, ať se nemusím stydět.
Chápu, že mluvíte v nadsázce, ale co vám zbylo na památku?
Dres stopera Piquého. Možná bych to neměl přiznávat, ale po hodině jsem ho poprosil, jestli by na mě po zápase nemyslel s výměnou.
To se dělá jak?
Hlídáte Piquého osobně při rozích a v pravou chvíli mu naznačíte. Vzpomínám, jak za mnou Piqué přišel přes celé hřiště, aby splnil svůj slib. Dostal mě. Vůbec to byl zážitek. Rychlý a intenzivní, i když jiných zápasů si vážím víc.
Proč?
Když hrajete proti Messimu, Puyolovi nebo Fábregasovi, těžko to může dopadnout dobře. Jen na vlastní kůži pocítíte vysokou školu fotbalu. Ti frajeři jsou ještě rychlejší než v televizi. To je zásadní zkušenost, kterou se snažím předávat synům.
To mě zajímá.
Byli jsme na utkání Slavie s Dortmundem a staršímu Adamovi povídám: Na chvíli koukej jen na Witsela. Soustřeď se na něj! Číslo 28, ten vlasatej. A on: Proč, tati?
No proč vlastně?
Pro inspiraci. Aby viděl, jak si hlídá prostor. Hraje se na levém křídle a střední záložník se posouvá za míčem. Má pod kontrolou, co se děje před ním i za ním. Když zaváhá a ztratí vteřinu, už ji nedožene.
Copak nemáte nutkání sledovat spíš těžiště hry?
Jasně, jako každý. Ale občas je užitečné zvednout oči. Školitelé trenérů tomu říkají Pohled do budoucnosti. Než přebereš míč, už koukej kolem, jestli tam není soupeř. To je moderní fotbal, který nám moc nejde.
Nám? Nechci být netaktní, ale vy jste moderní fotbal nehrál.
Ani jsem nemohl. Výrazné předpoklady mě minuly, všechno jsem doháněl vůlí a dřinou. Ale vidět to můžu, ne? Vnímám, jak vyrůstají synové. Mládežnické týmy potřebují kvalitní placené trenéry, kteří se budou fotbalu věnovat nonstop a nebude je trápit, že jdou dopoledne do práce, aby si vydělali. Jak najít čas na pořádnou přípravu, když ve tři utíkáte z práce, abyste ve čtyři stihli trénink? Vím jistě, že dokud nebudou trenéři v mládeži profesionální, nemůžeme konkurovat. Ačkoli problémů je víc. Hlavně ligové kluby by se měly zamyslet a snažit se u mládeže vylepšit podmínky.
Čím jste se vlastně prosadil vy?
Nemohl jsem být tahoun jako Horváth či Matějovský. Já byl kamínek do mozaiky. Bojovník, který padne pro tým. Kolikrát jsem od trenérů dostával přednost před šikovnějšími. Včas jsem si uvědomil svoji roli.
Těžká situace na pochopení?
Vůbec ne. Když do Plzně přišli Čišovský, Bystroň nebo Rajtoral, obránci jako zvon, co jsem měl dělat? Být uražený? Brečet v koutě? Nebyl jsem tak dobrý jako oni, tak jsem jim holt kryl záda. Já nemohl tvořit hru, zato jsem uměl skákat do střel.
Synové mají větší talent?
Naštěstí nejsou po tátovi. (úsměv) Hodně lidí mi říká: Tví kluci to budou mít těžké. Proč? Hrál jsi ligu. A já tvrdím: V tom případě není laťka vysoko. Já nebyl Nedvěd nebo Poborský. Naši kluci mají nadání, předpoklady – a hlavně je fotbal baví.
To vidím. Máte u kůlny malou branku a za ní roztřískané fošny.
Kluci si odmalička zkoušejí přímáky a kůlna pořád stojí. Je prohnilá, ale drží. Uvidíme, až letos pořádně nasněží, jestli náhodou nespadne.
Kromě jiného vás vedli dva reprezentační trenéři: Slovák Weiss v Petržalce a Vrba v Plzni. Taky slávista Trpišovský na Žižkově. Synové vědí, jakou má táta historii?
Starší Adam ano, objel s Plzní všechny důležité zápasy. Štěpán vnímal, když jsem ho vzal na trénink. Je mu osm a vypráví, že má strejdu Vrbu, strejdu Horvátha, strejdu Trpišáka.
Pod trenérem Trpišovským jste kariéru ukončil.
Ale on za to nemohl. Už to nešlo. Byl jsem zraněný, hrál přes bolest. Poznal jsem, že už nejsem platný.
Ale trable na Žižkově jste zažil.
Mě platila Mladá Boleslav, tak jsem nestrádal, kluci okolo ano. Nechápu, jak a kde trenéři zázračně sháněli hřiště na trénování, tejpy, ionťáky.
Vy jste byl přitom zvyklý na luxusní servis z Plzně.
Ale nezapomněl jsem, jak jsem začínal. Vesnický kluk od Říčan, dva tréninky v týdnu. Dali jsme si pár koleček kolem hřiště, zastříleli na bránu a hráli na dvě. Před sobotním zápasem jsme byli závislí na tom, jestli kluci z Prahy přijedou na chatu a pomůžou. Teprve ve čtrnácti jsem šel na Bohemku – a to taky nebyl žádný velký komfort.
Ale bylo z toho 187 zápasů v lize. Co chvíle, kdy nastal konec?
Žádná deprese. I proto, že mám skvělou ženu a rodinu. Poplatili jsme hypotéku na baráček a něco málo měli našetřeno. Do práce jsem spěchat nemusel. Upřímně, na to, co jsem uměl, byla moje kariéra skvělá. I syny, i když to nemají rádi, občas škádlím: Kluci, já v Česku vyhrál všechno, co vyhrajete vy?
Koukám, že jako připomínku plzeňských časů pořád nosíte klubové trepky? Skoro se rozpadají.
Ne, pořád drží! Moc si vážím, co jsem s Plzní prožil. Tituly, poháry...
Myslíte na trenérskou kariéru?
Zatím třetím rokem vedu kluky u nás v Pacově, ale doma mě hecují: Když jsi tak chytrý, udělej si profesionální licenci! Asi to v lednu zkusím. Fotbal mě provází celý život a chci mu zůstat nablízku, i když vím, že volných míst je málo.
Překvapujete.
Proč? Jsem realista. Svůj čas věnuju synům. V uvozovkách taxikařím a věřím. Aby mi jednou v osmnácti nevyčetli, že tenhle jejich spoluhráč kope ligu, zatímco oni ne, protože je táta nevozil pravidelně na trénink.
Kromě toho máte firmu na zavlažování trávníků, viďte?
Naštěstí jsem schopný uživit rodinu tak, abych nikde nebyl zaměstnaný a zároveň si den mohl rozvrhnout, aby měli kluci veškerou péči.
Vidíte, zase pracujete na trávě.
Makám rukama, ne nohama. Vykopu díru, udělám drážku, vyházím hlínu, smontuju trubky, uklidím, zahladím. Prostě dřina, která voní trávou.
Co letošní leto?
V září, jak se blížil konec sezony, už to byla hektika. Moc práce. Musel jsem dodržet nasmlouvané termíny.
Na léto 2020 máte volno?
Asi se vejdete, jestli potřebujete. Přijedeme, zaměříme, uděláme podrobný výpis materiálu, a pokud budete souhlasit s cenovou nabídkou, do čtrnácti dnů bude hotovo.
Spíš mě zajímalo, jak se k takové práci dostane fotbalista, který v Lize mistrů naháněl Messiho?
Jak jsem skončil na Žižkově, doma jsem neměl moc co dělat. Šel jsem na brigádu ke kamarádovi, který se zabýval závlahami. Nechal jsem se proškolit a chytilo mě to.
U vás na zahradě poznám, jak se staráte o trávník?
Jasně, koukněte vpravo od chodníku, jak je trávník hustý a tmavě zelený. Ráno ho posekám. To se musí.
Hodí se vám zkušenosti z fotbalu?
Snad v pracovitosti a disciplíně. Všechno ostatní nechávám přírodě.