Turecké hotovo
Ač se to tak nelíčí, v Sýrii všechno začíná být stejné jako před válkou.
Hotovo, dohodnuto: na konci války v Sýrii sedí u volantu Turecko a Rusko. Amerika na to bude koukat z Iráku, tedy pokud tam její „syrské“vojáky Iráčané vůbec nechají, jelikož se jim do toho moc nechce. Kdo by to byl před pár lety řekl...
Najednou tady máme novou Sýrii, ruskou a íránskou, říká se, z čehož se vyvozuje, že je nový i celý Blízký východ. Ale to je omyl, v Sýrii je všechno, jak bylo, než válka začala: je tam stále Bašár Asad, Američané nemají vliv, který tehdy také neměli, byli a jsou tam Rusové, Írán je regionálním spojencem jako byl celá desetiletí.
Posílili Turci, kteří se sice už dávno nabourali do Sýrie přes své milice „demokratické opozice“, což jsou ovšem džihádisté, nyní mají pod kontrolou i hranici dál na východ, což je pro ně důležité. Všichni se na ně zlobí kvůli invazi proti Kurdům, ale zhruba po deváté větě plné rozhořčení zakódovaně pípnou, že Turecko má i nárok na zajištění své bezpečnosti. Tím jemně připouštějí, že na tureckém žalování na syrské Kurdy, že prý spolupracují s teroristy z řad tureckých Kurdů, asi něco bylo. I když si od počátku líčíme syrskou válku jako pohádku z Tisíce a jedné noci, dobro proti zlu, na Blízkém východě není nic černobílé, a tak hrdinové z bojů proti Islámskému státu nemusí být úplně čistí jinde.
Turci dostali, co chtěli, byť zatím jen částečně. Určitě za to i něco zaplatili. Jejich smlouva s Rusy má deset bodů, ale můžete se vsadit, že existuje i jedenáctý, který tam není uveden. Jmenuje se Idlíb.
Tato provincie, kam se naváželi z celé Sýrie džihádisté jako do popelnice, je posledním podstatným místem, jež zbývá Asadovi (a Rusům) obsadit. Tím de facto skončí válka, i když dobojováno zdaleka nebude. Klíč od Idlíbu mají Turci, při jednání v Soči ho ale Erdogan pod stolem předal Putinovi.
Celá situace dokonce nepostrádá humornou vložku, o kterou se postaral šéf NATO Stoltenberg. Zhruba v době, kdy včera Turci a Rusové začínali svou první čerstvě dohodnutou patrolu v bezpečnostní zóně na hranicích, Stoltenberg přivítal zbrusu nový nápad německé političky na odpis Annegret Krampové-Karrenbauerové, že by se tam mohly vytvořit mezinárodní hlídky. Zaprvé: zní to jako dobrá rada k sestavě, když zápas už skončil. Tak jako byl Západ úplně mimo od začátku syrské války, je mimo i na konci. Zadruhé: Turci a Rusové řeknou, že mezinárodní patroly tam už přece jsou, tvoří je oni.
Jak se to odehrálo
Naplnil se scénář, o němž MF DNES psala, jakmile turecká invaze začala. Vše je dohodnuto dopředu mezi Rusy, Turky a částečně Američany, menší role měl i Asad a Kurdové.
Sotva Turci vyrazili do bezpečné zóny, Kurdové se přitulili k Asadovi, jeho jednotky je vyjely „zachránit“, tím je neutralizovaly, takže Turecko je spokojeno. Rusové oddělí obě armády, Turci nějakou dobu budou v zóně, pak ji vrátí Asadovi.
Tím, co to vše umožnilo, byl rychlý americký odchod. Zapůsobil jako vytažení špuntu z napuštěné vany.
Americký úprk vypadá nelogicky a jako neskutečná zrada, jakou si USA nesmějí dovolit. Tak se to bude líčit dlouho a bude na tom něco pravdy. Ale může to i být obraz stejně matoucí jako křivé zrcadlo v bludišti.
Kromě Sýrie se hraje ještě jiná hra. Americké volby. Trump zahrál riskantní gambit. Chce v kampani prohlásit: ano, ukončil jsem jednu americkou nekonečnou válku. Možná se ukáže, že na to dojede, možná bude v Sýrii za rok klid. Pozice, kterou tam měl, nebyla zrovna komfortní: alternativou odchodu byl protektorát nad kusem Sýrie kontrolovaným Kurdy, nekonečná vojenská přítomnost, která nemá sílu nic změnit, ale vždy je provazochodectvím na ostnatém drátě, jelikož přináší riziko střetu s Rusy, Íránci i Turky. A povinnost být aktivním hráčem v konfliktu, který Trump očividně řešit nechtěl, protože podle něj nemá pro USA význam.
Ale má, říká se teď: Amerika je nevěrohodný spojenec pro všechny, třeba i pro Evropu. Takhle by se ovšem všichni museli bát od roku 1945, kdy Roosevelt vesele předal východní Evropu Stalinovi. Nebo když USA opustily Jižní Vietnam a ještě předtím hodily přes paluby své tamní spojence Hmongy, což byl za vietnamské války věrný horský národ, vysloveně vietnamští Kurdové. Nebo když po porážce Saddáma Husajna vyzval Bush starší irácké Kurdy k povstání a pak pro ně nehnul ani prstem, jen sledoval jako v kině ten masakr. Amerika měla jiné zájmy. Chudáci Kurdové. Jako vždy.
Přeháněný Putin
Historie je sice učitelka života, ale protože ji málokdo ovládá, opuštění Kurdů a zmatený odchod ze Sýrie stejně načas odřou americkou pověst, jako by se USA nikdy nakonec chladnokrevně neřídily svými zájmy, ale city jiných. Nikdy to není hezké, ale je to tak.
Aby to vyhovovalo příběhu, který se momentálně vypráví, teď to bude všechno stokrát nazvětšováno i proto, že za vším je ten Trump. Vidíte, bude se říkat, mazaný Putin už včera v Soči zahájil rusko-africký summit, kam se za ním sjelo čtyřicet hlav afrických států. Bude to vydáváno za další doklad, že Amerika míří kamsi, zatímco Rusko letí vzhůru a oprašuje sovětský vliv.
Ale jestli je Putin tak mazaný, ví, že nemá v rukou ani z poloviny tak silné karty jako Amerika. Ale důležitý je i dojem, který o jeho kartách vyvolávají jiní tím, jak o nich hovoří – a v tom mu Západ pomáhá opravdu výborně.