Létající morální zabijáci

Česká armáda si pořídí jednotku bojových dronů, jimiž operátor z kilometry vzdálené kanceláře bude moci zaútočit kdykoliv a kdekoliv. Znamená takový způsob vedení války morální pokrok, anebo naopak pořádný krok zpět?

Armáda ČR oznámila, že zřídí novou jednotku bezpilotních prostředků. V plánu je rozšíření počtu a typů dronů, jež má k dispozici: v několika příštích letech by měla získat i bojové drony, jež mohou zasahovat ve válečných konfliktech. Shodou okolností byl v Praze minulý týden na pozvání Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice izraelský filozof Daniel Statman, profesor na univerzitě v Haifě. V posledních letech se zabývá teorií spravedlivé války a etickou analýzou využívání moderních technologií v boji s nepřítelem, speciálně právě etice válečných dronů.

Válka je nepochybně děsivá událost. Musíme však být realisté: války se vedly od úsvitu lidských dějin a je krajně nepravděpodobné, že někdy dosáhneme stavu celosvětového míru. I válka však může vzniknout ze spravedlivého důvodu a je možné ji vést eticky správným způsobem. Jednou z důležitých otázek moderní doby je nasazení nových technologií, třeba právě válečných dronů. A zvláště pak jeho etické hodnocení. Je totiž nepochybné, že moderní válka se stále více posouvá z boje mezi lidmi na bitevním poli k boji mezi lidmi a stroji, v dnešní době zatím stále ještě ovládanými lidmi (zvláště pokud jde o finální příkaz „střílej“). Jedná se – z morálního hlediska – o pokrok, či spíše o nastolení nových podob neférovosti, zvláště v případě asymetrického konfliktu?

Co říká etika války

Třeba profesor Statman je přesvědčen, že využívání dronů k cílenému útoku na nepřátelskou infrastrukturu a armádu, ba přímo na vybrané lidské jedince, představuje výrazný morální pokrok. Všichni teoretici spravedlivé války se shodují na tom, že existují dvě základní etická pravidla vedení války. Zaprvé: civilisté se nikdy a za žádných okolností nesmějí stát cílem útoku. A zadruhé: pokud se předpokládá, že dojde ke ztrátám na životech civilistů (které se však nijak nezamýšlejí), musí pro to existovat dostatečně vážný a úměrný důvod.

Představme si, že cílem útoku je hlavní velitelství nepřátelské armády, které se nachází v okolí obydlí civilistů. Přímý útok na toto velitelství přinese z vojenského hlediska obrovské výhody (zneškodnění hlavního štábu a následná dezorientace nepřátelské armády), nicméně nelze vyloučit, či dokonce lze předpokládat, že při útoku zahynou civilisté. Nejsou-li cílem útoku (což nejsou) a existuje-li úměrný důvod k útoku (dezorientace celé armády převáží smrt několika civilistů), je útok morálně přípustný.

Vezmeme-li v úvahu tato dvě klíčová etická pravidla vedení války, potom podle Statmana představují drony výrazný pokrok. Umožňují cílenější a přesnější útok než bombardování artilerií či letadly a snižují tím riziko ztrát životů civilistů. Kromě toho také mohou snížit počet mrtvých nepřátelských vojáků, budou-li se zaměřovat pouze na strategické cíle či vyšší důstojníky. Navíc je jasné, že bude-li armáda užívat bojových dronů, bude vystavovat menšímu riziku i své vlastní vojáky. Z etického pohledu je zřejmé, že pokud je možné výsledku dosáhnout s nižším rizikem újmy, měli bychom tuto variantu zvolit.

Navzdory těmto výhodám nasazování dronů ve válce existují i etické výhrady. Někteří autoři se domnívají, že zabíjet pomocí dronů není fér: oběť útoku dronu nemá šanci se bránit, nemá velkou naději svého útočníka zastavit a zneškodnit. Pokud bychom ale tuto námitku brali vážně, museli bychom odmítnout využívání i jiných vojenských technologií, jejichž nasazení podobné etické otázky nevzbuzují. Je férové bombardovat nepřítele z letadlové lodi zakotvené kilometry od pevniny? Je férové využívat těžkou artilerii? A je fér, když se vojáci kryjí v obrněných vozidlech či tancích? Kdybychom byli důslední, museli bychom morálně odsoudit jakýkoli konflikt, který není dokonale symetrický, což je absurdní. Lze snad tvrdit, že když lidé bojovali s meči, byla armáda s delšími a kvalitnějšími meči neférová vůči svým protivníkům?

Jiní autoři odmítání dronů zakládají na jiné úvaze. Domnívají se, že naprostá většina vojáků nasazených do boje je morálně nevinná (dostali to příkazem apod.), jediné ospravedlnění zabití jiného vojáka proto podle nich spočívá v tom, že mají právo se bránit. Vojáci válku nezačali a často nemají na výběr, pokud je však někdo chce zabít, mohou zabíjet i oni. Je-li tomu ale tak, potom vezmeme-li nějakým vojákům možnost se efektivně bránit a v aktu sebeobrany usmrtit protivníka, stane se zabíjení morálně nepřípustným.

Je jasné, že když obsluha vojenského dronu sedí v kanceláři daleko od místa boje, nemohou se cíle jejich útoku bránit tak, že by útočníkům hrozilo to samé, tedy smrt. Tato úvaha však opět zapovídá jiné široce přijímané a využívané technologie a postupy. Mají snad vojáci vtrhnout do domu, kde je zabarikádovaný nepřítel, a vystavit se nepřátelské palbě, nebo jsou morálně oprávněni hodit do domu nejdříve granáty? Kdybychom tuto námitku vzali vážně, museli bychom zřejmě zakázat snahu o jakoukoli technologickou převahu nad nepřítelem, přinášela-li by nižší riziko újmy a smrti pro vlastní vojáky.

Podíváme-li se na nasazování dronů ve válečných konfliktech nezaujatým pohledem, musíme dojít k závěru, že při respektování pravidel vedení spravedlivé války ji nečiní horší, ale naopak lepší. Nezvyšují utrpení, ale naopak ho snižují, takže z morálního hlediska představují žádoucí pokrok, nikoli nějaký amorální a neférový krok zpět.

Když obsluha dronu sedí v kanceláři, cíl útoku se nemůže bránit tak, aby i útočníkovi hrozila smrt.