Těžký život, ale ještě těžší umírání na sibiřských vsích

Tvrdě se tu žije, ale umírat se nesmí, říkají obyvatelé sibiřské vsi Suranovo od té doby, kdy jim zakázali přepravovat nebožtíky vlakem.

Ve vsi ležící na trati Tajga–Tomsk na hranici Tomské a Kemerovské oblasti kdysi žily stovky lidí, ale nyní má jen 96 obyvatel. Ves vznikla v roce 1896 jako železniční nádraží na stavbě transsibiřské magistrály. První obyvatelé přišli od řeky Sury, což je přítok Volhy. Původně se osada jmenovala Suranovo.

Když se rozpadl místní sovchoz (státní statek), ve vsi nebyla žádná práce. Z civilizačních výdobytků tu zbyla jen satelitní televize, ale ani tu nemají všichni. Sanitky či hasiči sem nejezdí, protože do vsi nevede žádná cesta, a tak odmítají přijet pod jakoukoli záminkou.

V zimě je to ještě horší. Z cest ve vsi sníh vůbec neodklízejí, a tak je Suranovo od listopadu do března pod sněhem. Když někoho musí pohřbít, lidé vláčejí nebožtíka na saních skrz závěje za ves, kde není ani pořádný hřbitov a hroby jsou hned u obytných domů.

Na silnici čekají už 40 let

Ale aby směli zesnulého pohřbít, musí tělo nejprve prohlédnout lékař a vystavit úmrtní list. Ves je ovšem prakticky odříznuta od světa, silnici slibují postavit už 40 let. Do civilizace lze dojet pouze po železnici, a proto místní vozili nebožtíky ve vagonech příměstských vlaků do nejbližšího města, které se jmenuje Tajga (v Kemerovské oblasti). Ovšem teď je tento převoz nepřípustný.

Loni v květnu, když našli syna Ljudmily Lebeděvové umrzlého u školy, policisté dopravili nebožtíka k lékařské prohlídce vlakem. Ale někdo z cestujících sepsal stížnost, a tak nebožtíkovi zpáteční cestu po železnici zakázali.

Vesničanům ze Suranova proto zbývá poslední možnost: objednat si motorovou drezínu, ale na tu se musí přinejmenším den čekat, pokud se ovšem objednávce vyhoví.

„Jednou člověk od nás zemřel v nemocnici v Tomsku. Požádali starostku, abychom si odvezli tělo, ale drezínu nám nedali. Telefonoval jsem gubernátorovi, asi čtyřicetkrát, ale pokaždé bylo obsazeno. Co jsem měl dělat? Najali jsme auto, dovezli tělo do nejbližšího města a odtamtud sem náklaďákem. Stálo to přes 12 000 rublů (asi 4 400 Kč). Žije se u nás těžce, ale umírat se nesmí,“říká Sergej Šaričov.

Všechno je pryč

Ve vsi kdysi bývala škola, desetitřídka. Od prvého do devátého ročníku bylo po dvou třídách a desátá třída byla jediná. V každé třídě bývalo 25 až 30 žáků. Dnes se ve škole učí jen 17 dětí.

Bývala tu i pekárna. Ale když vyhořelo nádraží, pekárnu zavřeli. Přijíždějící musí vystoupit na malém nástupišti. O kousek dál stojí nevzhledné stavení, které dříve patřilo výpravčímu. Teď tu je jediný obchod ve vsi.

Kdysi mívali vesničané i ordinaci první pomoci. Teď doktoři pomalu nejsou ani v nejbližším městě, specialisté tam dojíždějí z Kemerova.

Železnice představuje jednu z mála pracovních příležitostí. Ale všichni mladí ze Suranova odjíždějí, ves stárne a staříci sotva udrží v rukou nářadí. Kdysi se v okolí vyskytovaly i další vesnice: Světlá a Bereuzovka, bývala tu pila, kam sváželi dříví. Teď je vše opuštěné. „Díváš se na zprávy (v televizi) a stále se tam bojuje a bojuje. Ukrajina, anebo ještě někdo další nás napadá. O zahraniční politice je toho hodně, ale o domácí... Komu jsme zapotřebí?“ptá se osmdesátiletá penzistka Tamara Makrušinová. „Čekáme, až postaví silnici. Gubernátoři se střídají, ale my všichni čekáme na silnici, kterou slibují každý rok,“vzdychá.

Sedmasedmdesátiletý Grigorij Kolčanov dodává, že ve vsi už není ani voda: „Obecní vodu nečistí, nefiltrují a někdy z ní lezou červi.“

Ve vsi je hodně opuštěných domů. Mnoho rodin odtud odváží staré lidi jen proto, že se jim nemohou dovolat. (Newsru.com, ČTK)