Tvor z jiného světa na mé zahradě
Zpovzdáli to vypadalo, jako by se v trávníku na naší zahradě povalovaly rozmoklé kusy zmuchlaného papíru. Až bližší a pozornější pohled ukázal, že ty bílé skvrny mají pěnovitou strukturu a že to vlastně vůbec nejsou skvrny, nýbrž chuchvalce. Jeden o průměru sedmi osmi centimetrů, další dva poněkud menší, a ten největší skoro dvacet centimetrů dlouhý a deset široký. A zjevně šlo o nějaký živý organismus.
Poměrně rychle se mi ty bílé chrchle podařilo určit jako pěnitku bílou, anglicky „dog sick fungus“nebo „dog sick slime mould“. Kromě odkazu na psí zvratky se v prvním z anglických názvů objevuje i houba – a pěnitka skutečně bývala za houbu považována. Tento pohled se ale už dávno změnil a v současnosti je řazena do říše Amoebozoa, systematické jednotky rovnocenné dalším říším, kupříkladu rostlinám nebo živočichům. V rámci amebozoí pak pěnitka spadá mezi pravé hlenky.
Pochopil jsem, že chrchel na naší zahradě je něco speciálního, a pokusil se rozvzpomenout na fakultní praktika s dr. Prášilem, který se nám fascinující svět hlenek snažil přiblížit. Vybavil jsem si ale jen to, že hlenky mají strašně složitý životní cyklus – jako z nějaké sci-fi o potvorách z vesmíru – a že v určité životní fázi jsou tvořeny jedinou gigantickou mnohojadernou buňkou.
Rozhodl jsem se tedy něco si o nich přečíst. A řeknu vám, nestačil jsem se divit! Hlenky nejenže jsou schopny se pohybovat, ale – jak zjistil Toshiyuki Nakagaki se svým týmem – dokonce dokážou najít nejkratší cestu dosti komplikovaným bludištěm! A nedosti na tom. Mají třeba také schopnost si pamatovat. Tedy ne že by zpaměti recitovaly poezii, ale zapamatují si diskomfort a příště se mu snaží vyhnout.
Pravda, Nakagaki nebádal nad pěnitkou, použil jiný druh hlenky, ale stejně... Začal jsem ty bílé chuchvalce v našem trávníku uctivě obcházet. Jako by to byli nevyzpytatelní tvorové z úplně jiného světa. Ačkoli – jaké kdyby? Vždyť svým způsobem docela jiný svět skutečně představují.