Příliš dlouhé rozhovory s odpornými muži
Tomáš Šťástka
Po politické Dánské občanské válce se tvůrčí duo Adam Svozil a Kristýna Jankovcová pustilo v pražském Divadle Na zábradlí do inscenace zabývající se mezilidskými vztahy. Za inspirační zdroj pro inscenaci Krátké rozhovory s odpornými muži si vybrali stejnojmenný povídkový soubor amerického autora Davida Fostera Wallacea z roku 1999.
Takzvaný hlas generace X se v něm po svém vypořádal s fenoménem terapeutických sezení a s ním spojených analýz vztahů, emocí, chování a vůbec všeho. Právě ona nikdy nekončící pseudo-psychoanalýza, kdy se terapeuti spolu se svými svěřenci snaží všemožným nimráním v minulosti dobrat lepších zítřků, se stala tím hlavním, co si tvůrci v Divadle Na zábradlí berou na paškál.
Pětice hrdinů (Dita Kaplanová, Barbora Bočková, Václav Vašák, Štěpán Lustyk a Vojtěch Vodochodský) se pod vedením terapeuta v podání Miloslava Königa schází na kurzu „každodenního dílčího odpouštění“, aby řešili své problémy se vztahy a sebou samými.
Jsou nejistí, nevěří si a snaží se své kroky neustále rozebírat a vysvětlovat. K jejich cestě za lepším já jim mají pomoci bizarní berličky jako „komunikační stan“ve tvaru indiánského týpí či podivné společenské hry. Postavy se stále více a více zaplétají do tenat psychoterapeutického jazyka, což je to hlavní, čeho se diváci mohou chytit. Podobně jako ve Svozilově nedávné inscenaci Europe Connexion pro Divadlo Letí se totiž i zde především mluví a mluví. Ovšem zatímco se v Europe Connexion mluvilo o něčem, Krátké rozhovory vedou debaty především o ničem. Což je model, který se velice rychle vyčerpá.
Tajemný údržbář
Představení zdobí rafinovaná scéna Petra Vítka využívající nečekaných momentů (třeba motivu Fragonardovy Houpačky). Herecky pak vedle Königova ambivalentního Terapeuta, který si diváky získá už úvodním vstupem, zaujme především Václav Vašák a jeho hřmotný hrdina bojující (patrně) se sexuální tenzí. Trochu matoucí se naopak zdá výrazná postava tajemného údržbáře v podání Jiřího Černého, která se většinu času jen jako přízrak zjevuje na pozadí scény.
Teprve finální obraz může prozradit, co s ní tvůrci asi tak zamýšleli. Je ovšem otázka, zda o tom po hodině a půl intenzivních „hovorů“, které dokonce rozděluje přestávka, ještě někdo bude chtít přemýšlet.