Chirurg nutí čtenáře, aby slova hltal, a ne vychutnával
Monika Zavřelová
Žijeme v době posedlé úspěchem, varují odborníci. Stále sice platí, že chybovat je lidské, čím dál méně však přijatelné. Z pohledu blízkých i sebe sama. Své o tom ví i Hynek Grábl, hrdina nového románu spisovatelky Petry Dvořákové Chirurg.
Vystudoval medicínu, založil rodinu a stal se vyhledávaným chirurgem. Vybral si však profesi, která z pochopitelných důvodů selhání nepřipouští, a pokud, tak rozhodně ne to spojené s alkoholem.
Z prestižní kliniky se Grábl s manželkou Markétou a dětmi přesouvá do příhraniční nemocnice. Sarkasmem vůči tamějším kolegům i pacientům sice nešetří, sám si je však vědom vlastního pochybení. Když je mu pak nabídnuta lepší pozice s vyšším ohodnocením, rozhodne se lidově řečeno držet hubu a krok.
Rozvířené emoce v rodině to však neuklidní. Manželka je stále stejně podezíravá a syn se občas doma objeví pod vlivem té či oné omamné látky. Tlak na Hynka sílí a láhev nikdy není dostatečně daleko. Když do jeho značně vyprahlého milostného života vnikne ještě mladší půvabná kolegyně, další pověstný domeček z karet je na spadnutí.
Stylisticky vyzrálejší
Petra Dvořáková vystudovala střední zdravotnickou školu a filozofii na Masarykově univerzitě. Ve čtrnácti letech se rozhodla odejít do kláštera a vydržela tam čtyři roky. Pracovala v nemocnici jako sestra, bojovala s anorexií, starala se o vážně nemocného syna. Odžila si své, nenechala se zlomit. Naopak svou zkušenost dokázala přetavit v silné a autentické příběhy, dílo od díla stylisticky vyzrálejší. Loni to dokázala souborem Dědina, letošní Chirurg to jen potvrzuje.
Nelítostný vhled do fungování jednoho nemocničního zařízení je pro čtenářem cenným lákadlem. Popisy operatérských úkonů, dialogy na sále i mimo něj utíkají jako běžec v cílové rovince, jenž tuší vítězství. Na rozdíl od Dědiny není čas slova vychutnávat, je nutno je hltat. Zadušení však nehrozí. Alespoň to lexikální.
Postavy požírají energii
O nižší přísun kyslíku se totiž postarají spíše sami hrdinové, mnohdy natolik odporní, odpudiví a tím pádem bohužel i koncepční, že vyvstávají ze stránek knihy a jako mozkomorové požírají všechnu energii v okolí čtenáře.
Dvořáková ubírá na zmiňované autenticitě, funkčnost se obrací směrem k emocionálnímu zážitku. A ten je chvílemi, ruku na srdce, vskutku nepříjemný, vinou skvělé vypravěčky však současně pamětihodný.
Je naše chování chvílemi opravdu tak odporné, jak popisuje Dvořáková, nebo jenom vytvořila charaktery, které mají nabádat čtenáře k reflexi, k více než letmému pohledu do zrcadla?
Možná platí obojí, možná ani jedno.
Román je plný dalších odkazů – k altruismu, potlačeným emocím, ke snaze dostát přáním okolí i k přijetí toho, že ne všechny životní cesty vedou směrem dolů.
Dvořáková se tak zajisté dotkne životních osudů mnoha čtenářů a jejich řady nejspíše znovu, zaslouženě, rozšíří.
Chirurg Petra Dvořáková