Nás tanečníky ve StarDance lidi tolik nevnímají
S herečkou Veronikou Khek Kubařovou tvoří pár v televizní show StarDance. Dominik Vodička hovoří o ní, ale i o kariérách tanečníků, které bývají krátké.
Sherečkou Veronikou Khek Kubařovou tvoří pár v televizní taneční show StarDance, je sólistou v Pražském komorním baletu, má za sebou spousty ocenění, nově Thálii za nejlepší mužský výkon v taneční kategorii, v neděli ho čeká další divadelní premiéra, pokouší se nešidit taneční lekce, které dává profesionálům i amatérům. Dominik Vodička to zatím stíhá, moc nejí, ale díky ženám se to učí.
Jste slavný?
Vůbec. Jsem sice ksicht, který je díky StarDance každý týden v televizi, myslím ale, že diváci nás tanečníky tolik nevnímají.
A co Thálie?
Když už někdo kouká na předávání Thálií, tak ho zajímá činohra a muzikál. Balet lidi moc nezajímá. To byste musel být fajnšmekr, abyste se v této oblasti orientoval.
Hned první kamarádka, před kterou jsem náhodně zmínil rozhovor s vámi, okamžitě věděla. Fascinuje ji vaše kombinace společenských tanců a baletu.
Vážně? To je úžasné. Víte, jsem hodně sebekritický, sebe neoceňuji za nic. Do dneška si ani nechci připustit, že jsem nějakou cenu dostal. Odmala jsem byl nucený jet-jet-jet! Trenér mě vždy učil nevychloubat se a nebýt ješitný. Ke všemu raději přistupuji skromně, s pokorou. Možná si to nechci připustit, ale zase tak astronomická sláva to nebude.
A co vaše rodina?
Rodiče jsou moc šťastní, pyšní, moje účinkování ve StarDance je pro ně neskutečné. Každou sobotu teď bulí u televize (smích). Bulení začalo vlastně už Thálií.
Zrovna jdete z dopoledního zkoušení pro divadlo, po rozhovoru míříte na kostýmní zkoušku...
Pracuju třináct hodin denně a přijde mi, že nestíhám vůbec nic. Jsem třetím rokem sólista Pražského komorního baletu a v neděli máme v Divadle na Vinohradech premiéru nového komponovaného večera Carmina Vetera. Zkoušky musím dohánět, protože časově mě výrazně ovlivňuje všechno kolem natáčení StarDance. To mě teď stojí nejvíc času. Také učím tanec – latinu a standard, profíky i amatéry – a moje páry si už trochu stěžují, že na ně nemám čas. Snažím se to dohánět, ale je to masakr.
Jak jste se dostal ke StarDance?
To je zajímavá věc. Připravovali jsme premiéru inscenace Kytice, za kterou jsem pak obdržel Thálii. Zkoušky každý den, tři týdny v kuse, když mi zavolali z České televize s informací o konkurzu. I když šlo o jediný den, věděl jsem, že mě Petr Zuska (scénárista a choreograf – pozn. red.) v tomto čase nepustí, tak jsem o to ani nežádal. Asi to byl osud, že zrovna na den konkurzu jsme dostali volno. Jel jsem do televize a vyšlo to.
S taneční partnerkou Veronikou Khek Kubařovou si evidentně rozumíte. Někde jste zmiňoval, že jste jako siamská dvojčata. Jak se to projevuje?
Už od prvního setkání, kdy jsme se šli domluvit na tréninky, jsme zjišťovali, že jsme stejné typy. Produkce zná Verču jako herečku a VIP osobnost, ale mě znali jenom z castingu. Až jsme byli zaskočeni, jak nás krásně poskládali. Jsme spolu už třetí měsíc, pět i šest hodin denně, přijde mi, že už skoro stejně i mluvíme. Šílený.
Máte přítelkyni? Nežárlí?
Přítelkyně ví, že ji miluju, takže v tom není problém. Je tanečnice v Pražském komorním baletu jako já, takže mě chápe. Díky bohu se teď vídáme alespoň v souboru. Jenže tam jsme v práci, není možné si jen tak normálně popovídat. Mám natáčení, zkoušky, učení. Je úžasná a podporuje mě. Přijdu v jedenáct v noci domů, je uklizeno, máme uvařeno, jinak bych to nezvládl. Tuhle jsem přišel úplně rozbitej a říkal jsem si, že nebýt jí, tak bych asi umřel. Ani bych se nenajedl.
To nezní jako vzorová životospráva. Je tři čtvrtě na dvě, co jste obědval?
Zatím nic (smích). Počítám, že v průběhu dne něco sním. Životosprávu mám špatnou, tanečníci o sebe tolik nedbají. Co ale ve StarDance tančím s Verčou, je to trochu lepší, protože mě nutí chodit na obědy o pauzách – „Jez, budeš jíst, potřebuješ energii!“To mám takový bonus k této show. S jídlem mám prostě kvůli času obecně problém. Dneska před učením tam ale ještě mám nějakou rezervičku. Jo, a snídal jsem! Už jsem začal snídat, naučila mě to přítelkyně.
Jak se vůbec kluk v šesti letech dostane k tanci jako vy?
Od čtyř jsem hrál tenis, sportoval jsem, bavil mě fotbal. Maminka pak přišla s tímto nápadem. Umíte si představit nadšení předškoláka, který slyší o „tanečkách pro holky“. Šel jsem na první lekci taneční průpravy v Příbrami a zůstal jsem u toho dodnes. Duše asi zjistila, že je to ono. V roce 2008 jsem pak začal trénovat společenské tance v pražském klubu u našich mistrů světa. Každý den jsem z Příbrami jezdil na tréninky, v patnácti jsem už tady byl na internátu, dostal jsem se na soukromou konzervatoř spojenou s gymnáziem. Mrzí mě, že zrovna tato skvělá škola v Praze 5 má problémy, kdy už roky čelí ze strany městské části opakovaným hrozbám vyhazovu z pronájmu.
A proč balet?
Vždycky mě bavily točky. Viděl jsem tanečníky, co dělali deset piruet po sobě. Začal jsem chodit na různé průpravy, nakonec jsem se odhodlal na talentové testy na konzervatoř. Byli nadšení a vzali mě, i když jsem v tom byl jelito a skrze zkrácené svaly jsem ani nedosáhl na zem. Měl jsem individuální plán kvůli tréninkům, fungovalo to dva roky. Pak všeho přibývalo a spolužáci mi utíkali, musel jsem se rozhodnout.
Proto jste závodně skončil s latinou a standardem?
Taneční kariéru jsem ukončil v roce 2016 na mistrovství světa tady v Lucerně. V tu dobu už jsem studoval, byl jsem ve školním souboru, bylo toho moc. S taneční partnerkou jsme také cítili, že už to dělat nechceme. Souvisí to s politikou kolem tanečních soutěží, jak a kdo s kým trénuje... Chtěl jsem si vybrat jen jedno, a rozhodl jsem se pro divadlo. Říkal jsem si, že tam diváci buď povstanou a budou tleskat, nebo naopak odejdou. Nic víc se nemůže stát. Po absolutoriu jsem zamířil do Pražského komorního baletu.
Jak myslíte tu politiku kolem soutěží?
Porotci jsou zároveň i trenéři. Pokud netrénujete s každým z nich, tak nemáte šanci na mistrovství republiky uspět. Ve světě to funguje úplně stejně. Všechno záleží na penězích, a pokud člověk nemá miliony na účtech... Mě v té době přestali podporovat rodiče a také už jsem nechtěl podporovat tyto čachry machry. Srdcem jsem to cítil úplně jinak.
Co jste cítil?
Že mám být v divadle, kde vlastně i projev vychází víc od srdce. Měl jsem vždycky problém vyjadřovat se expresivně a v latině je všechno patetické. Na jevišti možná také, ale jde to k hudbě, takže to sedí. Baví mě navíc střídání s intimitou. Mám rád prožitky, drastické role, peklo, utrpení. Všechno ale dělám opravdově, s láskou, jinak bych se takhle přece netrápil.
Někde jste řekl, že kdykoliv jdete na parket, vždycky hrajete nějakou roli.
To je určitě pravda, ale podívejte se na tanečníky latiny – jejich projevy, emoce jsou určené na efekt pro sportovní haly. Je to až moc „over“. V divadle naopak nevadí, když jsou pohyby menší, vychází zevnitř, divák je spoluprožívá.
Kde máte v divadle hranici, co je ještě role a co jste vy?
S choreografem stále probírám postavu, až se do ní postupně vžiju. Hraju jakousi virtuální verzi sebe, kterou jsem si skrze roli vytvořil. Na pódiu ji otevřu a žiju. V Kytici jsem to já, a přitom to nejsem já. Je neskutečné, jak moje tělo reaguje na hudbu z Kytice. Stačí, abych si něco zkoušel prostorově, nemusím jet zdaleka naplno, přesto se mi začne zrychlovat tep, i bez zátěže se potím. Vznikne atmosféra, kdy něco ve mně reaguje na to, že se v daném místě blíží prožitek utrpení. S ukončením z toho zase vystoupím. Roli ve mně spouští hudba, protože zazní jiná skladba a ve mně ožije další postava.
V inscenaci Kytice, za kterou jste dostal Thálii, máte roli Muže. Jaký jste muž?
Obecně v životě? Když to vezmu ke vztahu k přítelkyni, tak doufám, že hodný. Nevím.
Použiju slova poroty Thálie: „V dramatických momentech přirozeně mužný, dynamický.“Jste?
Slýchám a slýchal jsem už při latině jako o své výhodě, že v tanci umím ukázat mužský element. Mám pocit, že většina tanečníků má pohyby zženštilé a jejich projev je měkounký. Moje mužská stránka se projevuje například v tom, že jsem důsledný učitel. Na profíky jsem tvrdý, ovšem ve StarDance zase hodný (smích). Snažím se pochopit, že lidé tam nejsou profesionálové. Umím ale být i úžasný milovník a jednou třeba budu skvělý manžel.
Pokračuji ve slovech poroty: „V lyrických pasážích něžný a pokorný.“
Ano, ano, jsem! Záleží teda, jak na koho. Třeba ve vztahu je to teď složitější, protože se skoro nevidíme. Současné období je pro náš vztah velká zátěž, ale i díky tomu mám pocit, že jsme spolu správně.
Stíháte ještě nějaké koníčky?
Rybičky. Starám se o ně, máme i dvě kočky. S přítelkyní jsme si také pořídili elektrické koloběžky. Ty milujeme, protože po všech zkouškách a lekcích jsme kolikrát fakt mrtví a je příjemné, že nemusíme vydat další energii chůzí. V Praze máme rádi Divokou Šárku, tam se projedeme, dáme zmrzlinu a jedeme zpátky. Když vyjde čas.
O hercích se říká, že jsou finančně podhodnocení. Jak jsou na tom profesionální tanečníci?
Jestli se to říká o činohercích, tak u nás to platí jednou tolik. Nehrajeme v seriálech, filmech a reklamách, ze kterých by nám z každého vysílání i dodatečně přitékaly příjmy. Pokud se tanečníkovi něco nestane, kariéra mu končí ve věku kolem 35 let – začnou ho bolet klouby, ráno nevstane. Pro něj už pak není nic, pokud nejste světový, aby vás někde najali jako baletního šéfa nebo choreografa. Průměrný tanečník může jít tak za kasu do supermarketu. Tím to hasne. Vysokou školu nemáte, protože vylezete z konzervatoře a nejlepší roky věnujete tanci.
Vy však jste i učitel tance.
To jo, ale já jsem díky své historii zcela jiný případ, učím standard a latinu. V baletu o to takový zájem není.
Na serveru iDnes jsem viděl v anketě ke StarDance hlasování skoro 10 tisíc čtenářů. S Veronikou tam zatím s přehledem vedete, máte víc než čtvrtinu všech hlasů. Vyhrajete?
Já jsem hlavně rád, že tam jsem.