Nával turistů ničí to, pro co nás přijalo UNESCO
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Problém s výtkami UNESCO podle ředitele IPR Ondřeje Boháče Praha nevyřeší, pokud si sama nedefinuje, jak by měla se svým historickým centrem nakládat. Proti sobě stojí dva názorové směry: město konzervovat
Alžběta Šimková
PRAHA Ministerstvo kultury obdrželo od odborníků z UNESCO zprávu hodnotící, zda Praha dostatečně chrání své historické centrum, které je od roku 1992 zapsáno na elitním seznamu světového kulturního dědictví. Podle komisařů, kteří metropoli navštívili na jaře, ho stát dostatečně nechrání a historické centrum by se mohlo ocitnout na seznamu ohrožených památek.
Ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřej Boháč si však myslí, že se výtka zbytečně zveličuje, a to kvůli střetu dvou názorových skupin.
Hrozí nám vyškrtnutí ze seznamu UNESCO?
Nehrozí. Myslím, že by Praha s UNESCO měla mít partnerský vztah. Neměli bychom to vnímat jako nějaký diktát, ani to tak v monitorovací zprávě není formulováno. Daleko větší problém je, jak je to u nás interpretováno a prezentováno a že celé to téma ohledně UNESCO je tady náš interní pražský souboj mezi různými názorovými skupinami a UNESCO se používá jen jako poměrně velké argumentační dělo.
V čem tkví ten souboj?
Zjednodušeně jsou tady dvě skupiny, kdy jedna říká: V roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá skupina říká: Všechny ty hodnoty máme zachovávat a chránit, ale musíme také město rozvíjet – tedy, můžeme město citlivě dostavovat a doplňovat o další vrstvy, což neznamená zničit centrum, znamená to umožnit v něm nějaký život. A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid.
A z čeho pramení tato rozpolcenost?
Praha byla zapsána na seznam UNESCO v roce 1992, v té porevoluční euforii, čímž se dostala do elitního klubu. Nepředcházela tomu však diskuse, co s centrem města chceme udělat. To se nikdy nevyřešilo.
I když to nemáme definováno, převažuje jeden z těchto směrů?
Myslím si, že ne. Bylo už tolik snah a územních plánů, které se nikdy ve finále neschválily právě proto, že ta věcná dohoda na tom základním chybí. Takže to není tak, že bychom centrum konzervovali nebo že bychom ho ničili. Myslím si, že se prostě neděje nic. Že jsme sice opravili domy a je to krásné, ale mrtvé, jak říká pan profesor Šik
Ale co se mezitím bohužel potichu děje a co je smutný efekt, kdy my se hádáme o UNESCO a o domy, ale mezitím odešlo z centra města dvacet tisíc lidí a to centrum je dnes reálně mrtvé, je tam pár sympatických enkláv, třeba na Malé Straně a podobně, ale celkově centrum dostalo hodně zabrat.
Čím?
Tím, že je UNESCO spojeno s masovým turismem, jehož důsledkem je něco, co Prahu objektivně ničí. Ne, že bychom nepotřebovali turismus, je významnou částí ekonomických příjmů a jeden z důležitých nástrojů ekonomiky, ale chtěli bychom mít i nástroj, jak ho kultivovat. A bohužel není pravda, že tím, že jsme v UNESCO, že by k nám jezdili kulturnější turisté, kteří by tady strávili třeba více času a více by to město pochopili. Tak to není. Výsledek je, že se sem jezdí levně pít alkohol a že se tím ohromným návalem vymývá identita města, tedy vlastně to, proč jsme se na ten seznam dostali.
Dá se vůbec masový turismus regulovat?
Špatně. A je to opravdu celosvětový problém. Navíc s narůstající ekonomickou dostupností cestování a obecně s růstem bohatství je to problém stále větší.
A lze s tím tedy něco dělat?
Jsou určité nástroje, a to restriktivní, anebo pozitivní. Tím restriktivním je například vstupné, že bychom třeba vybírali vstupné do centra nebo na Karlův most, možná by to vygenerovalo opravdu hodně peněz, ale nebylo by to asi moc reálné. Co si ovšem myslíme, že bychom opravdu mohli zkusit, je, že bychom tu extrémní zátěž, která je nyní v centru, zkusili dostat více do města, což znamená budovat na prstenci centra nové hodnoty, které přilákají turisty. Dnes když se jde v Praze za novou architekturou, tak se jdou všichni podívat na Tančící dům, což je architektura dvacet let stará. A když se ptají, kde máme ten „down town“, s nadsázkou říkáme, můžete zkusit Pankrác. Takže bychom měli alespoň tohle zkusit, aby se ta extrémní zátěž, která je na dvou náměstích a třech ulicích, rozprostřela na více míst. My jsme rádi, že jsme v UNESCO, ale důsledek, který dnes pociťujeme, je negativní.
Je to pro nás moc svazující?
Asi ano. Protože nám říkají: Tady máte nějakou hodnotu, tu musíte takto udržet a za to vám posíláme osm milionů turistů ročně. To nemáte moc manévrovacího prostoru.
Jednou z výhrad komisařů v monitorovací zprávě je výtka, že si Praha nechává narušovat svou střešní krajinu některými příliš vysokými nově postavenými budovami. Je to problém?
Myslím, že objektivně s tím problém není. A že výšková regulace je jedním z těch interních sporů, o kterých jsem mluvil.
Takže si za to můžeme sami?
Ano, sami.
Dalším požadavkem je i přepracování Metropolitního plánu. Vidíte v něm problém? A je reálné ho přepracovat?
Metropolitní plán není ohrožením zápisu na seznamu UNESCO. Protože tento plán jako první územní plán Prahy, kam paměť sahá, definuje hodnoty, charakter a cenné věci, které Praha má. Hovoří o nich a snaží se je chránit, to žádný předchozí plán nedělal a ani ten stávající, který je platný, to neřeší. Jestli je ohrožením Metropolitní plán, tak jsme ale v ohrožení už dvacet let, protože stávající územní plán nástroj výškové regulace nezná. Takže to je jenom účelová argumentace, a to proto, že se Metropolitní plán nyní projednává, tak se přihodí na hromádku „problém“.
Padlo přirovnání, že by se Praha mohla ocitnout v podobné situaci, jako byly Drážďany, které nakonec byly ze seznamu UNESCO vyškrtnuty. Je to relevantní přirovnání, nebo je to v tuto chvíli spíše hysterie?
Přijde mi, že to je spíše ta druhá varianta. Praha nepřipravuje stavbu takového charakteru, jako byl most v Drážďanech, kvůli kterému je vyškrtli. Myslím si, že jde opravdu jenom o alarmismus tady u nás doma.