Můj boj s anorexií

Velký návrat. Cyklistka Nikola Nosková si vyjela olympiádu rok poté, co chtěla ukončit kariéru.

Tomáš Macek

Vjablonecké kavárně si objedná zázvorový čaj a rozpovídá se o nejtěžší bitvě, jakou dosud ve své kariéře i v životě svedla. Neodehrávala se při závodech, ale v její mysli. Bojovala s mentální anorexií.

Nikola Nosková chce o této nemoci otevřeně hovořit. I proto, aby další lidé nespadli do stejné pasti.

Předloni, v pouhých 19 letech, vletěla jako uragán na profesionální silniční scénu a coby členka italského týmu BePink se hned prosazovala v kvalitních mezinárodních závodech. Loni pak, aby byla ještě lepší, usilovně shazovala kila.

Jenže neuhlídala sebe samu. Před rokem na podzim byla na pokraji fyzických i psychických sil, připadala si takřka všemi opuštěná a cyklistice, své dlouholeté velké vášni, mínila dát navždy sbohem. Nakonec to neudělala.

A letos se dokázala vrátit. „Teprve koncem dubna jsem mohla zase pořádně trénovat a závodit,“vypráví dvaadvacetiletá žena. Přesto v závěru sezony posbírala v dresu profitýmu Bigla cenná umístění v Top 10 prestižních světových klání a hlavně – vyjela si díky svému umístění na žebříčku olympiádu v Tokiu.

Dlouho to vypadalo, že kvůli vašemu pozdnímu vstupu do sezony nedokážete získat na žebříčku pro Tokio dostatek bodů. Až začátkem října vše změnil závod Giro dell’Emilia, že?

To ano. Dojela jsem tam třetí, i když jsem v takové umístění už moc nedoufala. Dvacet kilometrů před cílem mě totiž postihl docela těžký pád, když jsem se v rychlosti asi 55 kilometrů v hodině otáčela na týmovou kolegyni a vrazila do diváka.

Naštěstí vás týmové kolegyně z Bigly potom dovezly zpátky do pelotonu.

Zachránily mě. Byla jsem po pádu otřesená, musela jsem měnit kolo, a to druhé ani nebylo vrchařské, mělo jiné převody. Ale dojezd do kopce jsem znala. Říkala jsem si: „Tým mě dostal zpátky, holky na mně pracovaly tak tvrdě, musím jim to vrátit.“Ztratila jsem předtím hodně pozic a do závěrečného stoupání najížděla až zhruba z 35. pozice, postupně jsem však doskákala dopředu. A po závodě mi přiskočilo i dost bodíků do žebříčku.

Napadlo vás tehdy: Tohle je má odměna za tu veškerou vůli opět závodit? Když si vzpomenete, v jakém stavu jste se nacházela před rokem, je to až neuvěřitelný comeback.

Právě na to jsem myslela včera večer, když jsem usínala, a docházelo mi, že se mi vysněný postup na olympiádu opravdu povedl. Loni touhle dobou jsem chtěla končit. Zbylo mi tehdy jen málo lidí, kteří při mně zůstali. Tolik se jich ke mně kvůli mé nemoci otočilo zády a odkopli mě.

Tak jste to cítila?

Ano. Přitom ani nevěděli, kolika lidem se v minulosti podobný problém stal také, nejen u profíků, ale také jinde. Jen u nás v týmu mají nebo měly s mentální anorexií problém hned tři další holky.

Jedna z nich se sice vrátila, ale kvůli anorexii jí natolik zřídly kosti, že se pak při sebemenším zranění neustále lámaly.

Ano, Dánka Marie Vilmannová. Byla předtím docela dobrá, ale musela proto skončit.

Vy jste se o vašem případu rozhodla otevřeně hovořit. Spousta lidí, kteří se s mentální anorexií potýkají, si ji naopak odmítají přiznat, nebo o ní zatvrzele mlčí.

Já to měla dlouho stejné. Ani doma s rodiči jsem o svých potížích nedokázala mluvit. Přitom bylo strašné vidět je, jak se kvůli mně trápí. Loni v listopadu jsem doma i zkolabovala, museli mi zavolat záchranku.

Ztratila jste vědomí?

Spadla jsem na zem a asi dvě minuty tam ležela. Ještě pořád jsem se tou dobou snažila trénovat na kole, přestože mě trenér od toho odrazoval. Skoro nic jsem nejedla, takže mi i hodina pohybu na kole dost ubližovala. Ničila jsem se sama.

Kdo vás zachránil?

Můj kouč Tomáš Konečný mě moc podporoval, i když jsem to už vážně chtěla zabalit. Říkal mi: „Jsi mistryně Evropy (do 23 let), přece teď neskončíš.“Odpovídala jsem mu: „Musím skončit, podívej se, jak se ke mně ostatní zachovali.“Ale díky němu jsem to přece jen nevzdala. Jinak bych už asi na kole nejezdila.

U zrodu vaší nemoci byla zkraje loňské sezony snaha zhubnout na co nejnižší závodní váhu. Kdy jste zjistila, že jste pomyslnou hranu překročila?

Já to ani nezjistila. Loni v červenci mi lidé na mistrovství Evropy tvrdili: „Jsi nějaká hubená.“Ohradila jsem se: „Ne, nejsem, všechno je normální.“Už jsem ani nedokázala vnímat vlastní tělo a přiznat si, že jsem pořád hubenější a hubenější.

Silně jsem ho omezovala. Jela jsem pětihodinový trénink a byla schopná k tomu sníst jen trochu suché rýže. Ani žádné tyčinky, nic dalšího.

Kolik jste vážila na začátku minulé sezony?

Okolo 48 kil. Chtěla jsem se postupně dostat ke 43. Myslela jsem si, že pak to hubnutí prostě zase zastavím. Ale ono se nezastavilo. Na Evropě jsem měla 42 kil, to už se Tomáš Konečný zhrozil. Načež mi navážil 42 kil i doktor v mém tehdejším týmu BePink a okamžitě mi zakázal dál závodit. (Podle tabulek BMI byla tehdy podvyživená, což znamená automatické stop.)

Pak jste si přiznala, že je zle?

Vůbec. Lidi mi opakovali: „Kdy pochopíš, že jsi nemocná?“Jenže já se se všemi jen hádala. S doktory na Dukle, ke kterým jsem docházela, jsem se vůbec nemohla domluvit.

Přesto byl váš souboj s mentální anorexií posléze vítězný.

Ale byl to obrovský vnitřní boj táhnoucí se přes celou zimu. Mám s jídlem problémy dodnes. Tomáš si myslí, že už je všechno v pohodě, ale není. Pořád s tím musím bojovat.

Letos na jaře jste dokonce prohlásila, že z mentální anorexie se stejně jako z alkoholismu nikdy nedá zcela vyléčit.

Myslím si, že nedá. Mám ty zvláštní pocity pořád usazené v hlavě. Třeba nedávno ve Francii jsme říkaly: „Dojely jsme sezonu, tak si můžeme dát dortík.“Byla to jen malinká makronka. Snědla jsem ji a celý večer mi pak šrotovalo v hlavě: „Neměla jsem si ji dávat, ztloustnu.“To stejné se děje, jakmile sním malou čokoládu. Hlavně když jsem doma, mám s tím stále problémy. Uvažuji, že si teď najdu sportovního psychologa a také specialistu přes výživu cyklistů.

Nepoznám. Mám vnímání sebe samé ještě pokřivené. Naštěstí mě vidí týmový doktor, ale i holky z Bigly mě pravidelně vidí na závodech, mohou porovnávat, řekly by mi. Na jaře jsem se bála, jak mě mezi sebe přijmou, když jsem předtím kvůli své nemoci neabsolvovala ani předsezonní soustředění. Ale přijaly mě skvěle a pomáhají mi neustále. I maséři, když vidí, že něco nejím, se mi snaží objednat jiné jídlo než ostatním.

Co nejíte?

Třeba ryby. Losos mi nevadí, ale bílou rybu jednoduše nesním, nemůžu. Chtěla jsem dokonce zcela přejít na vegetariánství. Doma přes týden maso nejím vůbec, jen před závody si ho trochu dám.

Z čeho čerpáte bílkoviny?

Jím tempeh, sóju, tofu, hodně luštěnin. Živočišné produkty míním celkově omezit. Zapojuji se i do projektů kvůli zbytečnému umírání zvířat, posílala jsem peníze na akce proti klecovým chovům, protože to vše mi začíná dost vadit. Není potřeba, aby se každý den jedlo maso, i normálním lidem stačí tak třikrát týdně. Také proto přemýšlím o výživovém poradci, aby mi stravu patřičně upravil. Moc bych si přála za rok na olympiádě uspět. Už letos na mistrovství světa v Yorkshiru jsem se cítila dobře jako dosud nikdy, ale bohužel mi na začátku kopce, kde ostatní nastoupily, spadl řetěz.

Co byste vzkázala ženám, které se do sítě mentální anorexie mohou zamotat podobně jako vy? Jak se vašim problémům vyvarovat?

Neměly by brát příliš vážně, když jim někdo řekne: „Jsi moc tlustá, pořád jíš, měla bys zhubnout.“Sama jsem typ, který si takové řeči hrozně moc připouštěl, neustále jsem o tom přemýšlela, ačkoliv ti lidé neměli pravdu. Naštěstí jsem se z nejhoršího dostala, ale mohla jsem taky skončit nadlouho v nemocnici, což se mi málem i stalo.

Doporučovali vám hospitalizaci?

Ano, loni v zimě, ale já to vzdala. Řekla jsem, že do nemocnice nepůjdu.

Určitě. Hodně ženských závodů se začíná těm mužským přibližovat, třeba klasiky jezdíme po stejných tratích jako muži, jen je máme o něco kratší. Bohužel na nejdůležitějších závodech, jako bylo i loňské mistrovství světa v Innsbrucku, nám nejobtížnější kopce vyškrtávají. Když už chtějí ve všem možném ženy s muži srovnávat, musíme přece taky absolvovat něco těžšího.

Loni mi zbylo jen málo lidí, kteří při mně zůstali. Hodně se jich ke mně kvůli nemoci otočilo zády.

Snědla jsem malinký dortík a celý večer mi pak šrotovalo v hlavě: Neměla jsem si ho dávat, ztloustnu.

Nějaká stoupání přesto na tokijské ženské trati zůstanou. Vy jste vrchařka, mohla by to tedy být profilem i trať pro vás.

Trenér i lidé z týmu mi už říkali: „Příští rok bude tvým rokem, tak se na to přes zimu dobře připrav.“Po olympiádě se ještě pojede Evropa v Trentinu a na konci září kopcovité, hodně těžké mistrovství světa ve Švýcarsku.

S Biglou jste smlouvu prodloužila i do sezony 2020?

Měla jsem s nimi už od loňska podepsáno rovnou na dva roky, jen se to nezveřejňovalo. Tým by teď měl oznámit, že pokračujeme.

Soudím, že spokojenost je oboustranná.

Určitě. Jsem tam mnohem šťastnější než předtím v BePinku. Hlavně proto, že mohu trénovat doma, zatímco v BePinku jsem musela zůstávat během sezony v týmovém domě v Itálii. S Biglou naopak jen létám na závody, ale jinak mám doma svého trenéra a dostáváme program dlouho dopředu, abychom věděli, jak se připravovat. Atmosféra v týmu je hodně rodinná. Letos po mé nemoci ani nechtěli, abych na sobě cítila jakoukoliv zodpovědnost. Příští rok už určitě dostanu dost příležitostí jet na sebe.

Zato teď si po sezoně dopřejete od kola tak měsíční dovolenou?

(zasměje se) Měsíc? To ne, tak dlouho bych to určitě nevydržela.