Tati, bereme kárku, budu cvičit levačku!
Plzeň versus Slavia. Druhý proti prvnímu. Další fotbalový svátek je tu. Oba kluby zná Jan Kovařík.
Jan Palička
Byl to zápas, na který se nezapomíná. Poprvé v lize. A hned s nekonečnou oslavou titulu. Jenže víc toho záložník Jan Kovařík ve Slavii nestihl.
V květnu 2009 dostal po deseti odehraných minutách mistrovskou medaili, zažil euforickou noc a fotbalové štěstí šel brzy hledat jinam.
Před zítřejším šlágrem ligy se hodí připomenout, že s Plzní už má tituly čtyři.
„A rád bych přidal pátý. Zkusíme Slavii přibrzdit. V Lize mistrů hraje výborný fotbal, takže to nebude nic snadného,“vypráví jedenatřicetiletý muž s báječnou levačkou, klidnou povahou a nezvyklou dávkou pokory.
Upřímně, nemrzí vás, že nemáte ostřejší lokty?
Nemrzí. Chybí mi to a chybět bude vždycky. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak udělat, abych byl průbojnější, ale zkrátka mi to není vlastní. Prostě neumím být drzý.
Což ve fotbale potřebujete.
Ano, je lepší být trochu syčák, ale kde to mám vydolovat, když to v sobě nemám? I kariéru mám vydřenou, ne vybroušenou nebo snad nalajnovanou.
A já myslel, že s tou vaší levačkou to byla vždycky jízda.
Vůbec. Já neměl žádný velký talent, ale tak dlouho jsem levačkou bouchal do míče, až jsem se vykopal. Když jsem byl malý, chodili jsme v Litvínově s taťkou skoro každý den Na Pavlu. To je areál s lesíkem, jedním hřištěm a hřbitovem. Protože táta nikdy neměl řidičák, na kárku jsme vždycky naložili těžkou síť, pár balonů a šlo se čutat na hřiště.
Táta chytal?
Spíš běhal pro míče, protože mi to létalo všude možně. Ale neodradilo nás to. Čím víc střel, tím líp jsem se cítil.
Pravačku jste nikdy nepiloval?
Ne, ta byla vždycky na opírání, dodnes si všechno šteluju na levou. Jinak to neumím. Všimnul jste si, že když ortodoxní leváci střílejí pravačkou, vypadají u toho hrozně nepřirozeně? Trochu šejdrem, ne? Van Persie, Robben... Neumějí to. Stačí jim jedna noha.
Messimu ne.
Ale Messi je zázrak. I když má pravačku velmi dobrou, stejně ji používá málo, protože levačku má geniální.
To jsme mohli vidět ve středu při Lize mistrů proti Slavii. Vy máte levačku jakou?
Vykopanou. Já neumím driblovat, neprokličkuju v rychlosti kolem lajny, ale když centruju, levou mám na tuty. Když se mi centr nepovede, což se samozřejmě stává, bývám hrozně naštvaný, protože vím, že to mám nakopané. Tisíckrát a tisíckrát zopakované.
Ve Slavii na to před deseti lety příliš nespoléhali.
To chápu, byl jsem hodně mladý, nezkušený. Pamatuju, jak jsem se rozklepal, když se zraněný Vláďa Šmicer přišel podívat do kabiny a já seděl na jeho místě. Zamračil se a povídá: Aha, tak už se mnou asi ve Slavii nepočítají. Já se hned zvedl, že odejdu. A Šmíca se usmál: Co blbneš, to byl fór.
Nakonec jste spolu s legendárním útočníkem získali titul.
Ale já na titulu nemám žádnou zásluhu. Osmadvacáté kolo na Žižkově, vůbec jsem nečekal, že bych mohl naskočit. Byl jsem jen nehrající náhradník. Ani na Žižkově to nevypadalo jinak. Do hry se před koncem chystal útočník Tomáš Pekhart, jenže Dušana Šventa na levé straně chytla křeč a trenér Jarolím zahlásil: Kovařík!
Tréma byla? První ligový zápas!
Na trému nebyl čas. Dvakrát jsem se dotknul míče, byl konec, oslavy titulu, bengálské ohně. Nádhera.
Neštvalo vás, že vaše slávistická éra netrvala déle?
Já byl vděčný jen za tu chvíli. Vždyť jsem do Slavie přišel ve čtrnácti, to jsem chodil ještě do devítky. Táta, který mě většinu dětství vedl jako trenér, zavolal na Slavii, jestli by mě nevyzkoušeli.
Vydržel jste, dokud vás neposlali hostovat do Budějovic.
A tam to vůbec nevyšlo. Naštěstí další krok do Jablonce se podařil.
Takže jste nebral jako zradu, že vás Slavia prodává?
Spíš jako šanci. S Baggiem jsme šli do Jablonce jako součást velkého obchodu. Slavia tehdy kupovala Adama Hlouška za dvacet milionů a nás k tomu ještě přibalila. No vidíte, a teď s Adamem kopeme společně v Plzni.
Počkejte, říkal jste Baggia?
Aha, pardon, myslím obránce Tomáše Jablonského. Jemu se jinak neříká, mám ho jako Roberta Baggia uloženého i v telefonu v kontaktech.
A pomalu jsme u Plzně, která za vás v zimě 2013 zaplatila 15 milionů.
Plzeň je velká škola. Šest let, čtyři tituly, Liga mistrů, úžasné zkušenosti. Pohádka. Nedávno jsme se s rodinou nastěhovali do nového baráčku za Prahou, občas se večer koukám z okna do tmy a napadá mě: Za tu dřinu a odříkání to všechno stálo, viď?
Ale jistotu základní sestavy nemáte prakticky nikdy.
Nevadí mi to. Celou kariéru musím dokazovat, že na to mám. Žene mě to dopředu. Abych na každém tréninku dokázal, že jsem lepší než konkurence.
A když nejste v sestavě a nehrajete?
Tak pořád makám stejně, protože jednou ta šance přijde. A když přijde, musím být připravený.
Nemrzí vás, že jste zatím nikdy nehrál v reprezentaci?
Asi nemrzí, musel bych být lepší.
Vy byste vážně potřeboval ostřejší lokty, co říkáte?
Já vím, ale mně to takhle vyhovuje.
I manželce?
Nestěžuje si, ale opravím vás, protože manželkou bude až v létě. Požádal jsem ji o ruku po jedenácti letech a dvou dětech. I k tomu jsem dozrál postupně.
Je lepší být trochu syčák, ale kde to mám vydolovat, když to v sobě nemám? I kariéru mám vydřenou, ne vybroušenou.