Semafor: 60 let s Jiřím Suchým
Semafor nestvořily hvězdy, ale písničky, humor a slovní hříčky, říká publicista Lukáš Berný, který s Jiřím Suchým napsal o jubilující scéně knihu.
Před šedesáti lety měla premiéru hudební komedie Člověk z půdy, první hra divadla Semafor. Výročí divadla připomíná nová kniha Semafor: šedesát let v jednom představení, kterou společně s Jiřím Suchým sepsal publicista Lukáš Berný.
Vyrostl jste na Semaforu?
Vyrostl jsem na deskách. Rodiče je kupovali a gramofon se u nás nezastavil. V roce 1987 mě táta vzal na Perný den s Beatles a to doslova změnilo můj život. To byla lepší muzika, než jaká zněla z tehdejšího rádia. Pak jsem za studií chvilku pouštěl desky v Lucerna Music baru u spolku Písnička a teprve tam jsem začal vnímat také jinou českou muziku než beatovou, staré písničky, třeba právě ze Semaforu nebo z Rokoka.
Kudy vedla vaše cesta k Jiřímu Suchému?
Přes rádio, dělal jsem v Oldies radiu, tehdy Radiu Olympic. Měli jsme tam pořad, ve kterém nějaká česká legenda vybrala 30 písniček, ať už svých nebo těch, které na ni nějak zapůsobily, a namluvila k nim krátký komentář. Oslovil jsem Jiřího Suchého, začali jsme si povídat, pak jsme udělali pro jednu prodejní síť sérii čtyř CD se starými záznamy semaforských her, a tak začala naše spolupráce. Trvá už patnáct let. Nová kniha je náš pětadvacátý společný projekt.
Máte nějakou oblíbenou skladbu?
Většinou mě víc bavily méně známé písně než hity jako Včera neděle byla, Ach ta láska nebeská… Písničky jako: Nevyplacený blues, Mississippi, Na rezavým dvojplošníku, Na shledanou... Ale kdybych měl vybrat jednu, tak asi Jo, to jsem ještě žil. Tam je přesně vidět, že Suchý je básník, nejen textař. Verše jsou úžasné, to vážné téma. Přitom ta písnička vznikla trochu nedorozuměním. Suchý napsal slova a doufal, že to bude monumentální skladba, že tam zazní varhany, ale Šlitr ji napsal s harmonikou! Suchý se trochu naštval, že mu ji zkazil. Pak si ji párkrát poslechl a uznal, že je to naopak přesně to, co písnička potřebovala. Že je tam „něco“navíc.
V čem spočívá kouzlo Semaforu? Proč je tu už šedesát let?
Kdyby to někdo věděl, tak to bude dělat taky. To je stejná otázka, jako proč byli Beatles slavní... V šedesátých letech mezi Suchým a Šlitrem fungovala nějaká nezachytitelná chemie, a přesto, že se jim několikrát rozpadl soubor, odešly hvězdy, tak se zas a znovu dokázali vrátit na vrchol. Je vidět, že to nebylo jen ve velkých hvězdách, jako je Gott nebo Hegerová, ale v jejich písničkách, humoru, poetice, slovních hříčkách. Každá ta věc zapadla do celku a tu mozaiku něčím doplnila.
Čí to byl nápad, vydat k šedesáti letům divadla knihu?
Kniha začala vznikat už k padesátinám, Jiří Suchý ji chystal se synem Jakubem, právě jeho zásluhou vypadá tak krásně i pro oko. Měla vyjít, ale nakonec skončila v šuplíku, teď se nápad po deseti letech oživil, jen bylo potřeba knihu dodělat, dopsat poslední desetiletí a na to mě Jiří Suchý přizval.
O Jiřím Suchém se říká, že když pracuje na něčem o své minulosti, chrlí nápady, než ho v určitém okamžiku zaujme něco jiného...
Ano, dá se to tak říct. Je to umělec, tvoří, vymýšlí, je za ním obrovská historie a ta sláva pochopitelně občas bývá i jeho nepřítel. Rád se k vlastní historii jednorázově vrací, vybere staré písničky, znova je zazpívá, udělá cédéčko hitů, udělá knížku. Ale hlavně chce tvořit, dělat nové věci, hry, psát nové písničky, dělat grafiky. Nikdy takové projekty z minulosti nesmí trvat moc dlouho, musí to být tak na dva tři týdny, pak je do toho nesmírně ponořený, baví ho to. Ale potom už jde od toho.
Existuje nějaký archiv Semaforu?
V domě Jiřího Suchého, on je archivář, všechno archivuje, jeho dům je zároveň jeho muzeem a muzeem Semaforu. Teď spustil projekt Kufřík, v prostorách v Kyjevské ulici, kousek od divadla, bude takové malé muzeum, rekvizity, desky, fotky... celých šedesát let Semaforu.
Vejde se šedesát let do jednoho Kufříku?
Je toho strašně moc. Jiří Suchý umí skoro všechno, do čeho se pustí, je to grafik, textař, natáčí desky, píše knížky… Malý příklad: V jednu chvíli jsem začal digitalizovat jeho výstřižkový archiv, jsou tam všechny články, co vyšly o Semaforu nebo o Suchého práci. Udělali jsme jich asi pět tisíc a pořád to nebere konce, jsou to plné bedny. Chystám se z toho udělat knihu, Semafor den po dni.
Překvapilo vás v archivu něco?
Určitě, hlavně v obrazovém materiálu, je tam toho hodně, co člověk nezná. Jeden takový objev je i na obálce knihy, v 60. letech se nedal koupit lístek do Semaforu jen tak, na každé představení se stály hrozné fronty. A tak to chtěl někdo obejít a namaloval si svoji vstupenku. Udělal to velmi precizně a chytře – byl to levnější lístek na stání, dozadu do divadla – a zkoušel tam s ním projít.
Podařilo se mu to?
Chytli ho, ale pustili ho dovnitř, protože ocenili tu precizní práci a že si ji napsal jen na stání. Lístek mu ale zabavili a skončil v archivu.
Je těžké vyznat se v tolika papírech?
Vlastně ani ne, protože pan Suchý není jen archivář, ale taky pedant, má například složky na každou hru. Třeba stačí sáhnout do složky Člověk z půdy a tam najdete všechno – je tam program, scénář, fotky, kritické výstřižky... Jiří Suchý to všem, kteří o Semaforu píší, hodně ulehčuje.
Jak Semafor prožíval rok 1968?
Jako ve hře Kdyby tisíc klarinetů. Vždycky mi přišlo, že je velmi symbolické, že se nástroje promění ve zbraně. Jiří Suchý v létě 1968 pobýval v cizině, v Jugoslávii a pak v Británii, a nevěděl, co se tady děje. Byl signatář 2000 slov a ven šly zkreslené informace, že jsou všichni signatáři ve vězení. A tak nevěděl, jestli nemá v Anglii u příbuzných zůstat. Šlitr byl tady a začal hrát, aktualizoval Ďábla z Vinohrad, aby to bylo trochu politické, a volal Suchému do Londýna, kde je a aby rychle přijel, že už začali hrát. Ale bylo to, jako by jejich nejslavnější film Kdyby tisíc klarinetů ožil, nástroje se proměnily ve zbraně, na Václavák, před jejich divadlo, přijely tanky a oni pár metrů vedle bojovali hudbou a humorem.
Semafor ale nejsou jen šedesátá léta. Co přišlo po nich?
Sedmdesátá a osmdesátá mi u Suchého přijdou možná v mnohém ještě lepší. V Semaforu působily tři umělecké skupiny, každá měla jinou poetiku. Jiří Suchý tomu už sice nevelel, byly tam určité rozepře, ale díky tomu, že nemusel chrlit tolik představení, tak měl víc času si s tím hrát. Jiná věc je, že mu každou hru třeba čtyřikrát vrátila cenzura. Jenže všechno zlé je pro něco dobré, ty hry jsou i díky tomu vypiplané, každé slovo stojí za to. Dr. Johann Faust je snad nejlepší hra, kterou napsal, stejně tak Smutek bláznivých panen nebo Sladký život blázna Vincka. Suchému sice chyběl Šlitr, ale i Ferdinand Havlík psal krásné písničky.
Co přišlo po revoluci?
Dá se říct, že to je třetí éra, hodně věcí se změnilo, Semafor se musel více ohánět, taková dlouholetá jistota zájmu publika maličko opadla, a navíc divadlo přišlo o část souboru, taky o část publika, ztratilo tradiční scénu v Alfě. Zůstalo tam jen slavné logo Semaforu na fasádě. Ale divadlo pokračuje.
Jaký je Jiří Suchý dneska?
Je bezvadný, snaží se být trochu jiný. Jedna z posledních věcí, kterou teď vymyslel, je Big band Semafor, kdy všichni herci hrají na nástroje a mnoho divadelníků vystupuje i v rámci děje, najednou hraje třicet lidí. Poetika zůstala, pořád se chodí na Semafor. Snad jen se rychleji střídají hry.
Máte nějakou oblíbenou hru i mezi těmi novými?
Hodiny jdou pozpátku. Tam byla podobná energie jako ze šedesátých let, nebo vánoční Opera Betlém. Jiří Suchý píše pořád krásné texty a v posledních letech si k nim velmi často skládá i svoje melodie. On je totiž trochu nedoceněný skladatel.
Kolik napsal Jiří Suchý divadelních her?
Je jich hodně, ke dvěma stovkám. Některé byly jen zájezdovky, pásma písniček. Suchý nemá moc klasických divadelních her, myšleno dramaticky vystavěných, nejsilnější je právě v takových těch kabaretních pásmech plných slovních nápadů, krásných myšlenek spojených písničkou, to mu šlo vždycky líp než nějaké tradiční komediální drama.
Pořád se vzpomíná na zlatá šedesátá léta Semaforu, chyběl pak Suchému Šlitr?
Jistěže chyběl, nejen jako skladatel, ale i herecký partner. Na druhé straně Jiří Šlitr je dnes už velmi, jak to říci, idealizovaný. Zapomíná se na to, že poslední roky před smrtí Šlitr nenapsal velký hit, doba, vkus a muzika se změnily, přišli hippies, přišel progresivní rock, jazz rock, už za Šlitrova života se jeho muzika odsunula z hlavního proudu. Semafor to krátce zkusil s rockem v 70. letech, ve hře Zuzana v lázni, ale rychle se vrátil zpět, nesedělo mu to. Je otázka, jak by Šlitr držel dlouho krok s dobou, s hudebním vkusem. Osobně si myslím, že by pravděpodobně emigroval. Měl velké ambice prosadit se v zahraničí, nejen jako hudebník, ale i jako malíř, to je věc, se kterou mohl venku prorazit, Suchý k práci potřeboval češtinu, ale Šlitr ne. Jeho kresby vystavovaly galerie v Německu, v New Yorku, v Houstonu. Určitě by se prosadil. On i Suchý podepsali 2000 slov a stejně jako později komunisté dusili Suchého, dusili by i jeho. Myslím, že by odjel, že by S+Š dopadli jako Voskovec s Werichem.
Kolik lidí Semaforem prošlo?
V 60. letech skoro všichni. Gott, Matuška, Hegerová, Pilarová, Filipovská, Drobný, Urbánková, Křesadlová... Desítky zpěváků. V Semaforu má kořeny i řada zpěváků z mladších generací, Machálková, Matuš, Trapl. Je na tom vidět, že šlo hlavně o muziku, činoherních herců ze Semaforu vzešlo minimum. Ale sem tam taky, v poslední době třeba Veronika Khek Kubařová.
Nepíšete jen o Semaforu, za tři měsíce vám vyšly tři knížky.
To je shoda okolností, vyšla mi knížka o historii Šlechtovy restaurace v pražské Stromovce. A úplně čerstvě také knížka vlastních povídek nazvaná Spálené sochy. K té mi Jiří Suchý udělal ilustrace, takže si toho hodně považuju.