Odboj ukradl císaři archiv
Novinář zverboval policistu pro protirakouský odboj. Po vzniku republiky oba udělali závratnou kariéru.
Státní převrat na sklonku října 1918 se na ulicích české metropole před 101 lety podobal happeningu v rytmu dechovek. Ve skrytu se přitom odehrával střet o ovládnutí státní policie a jejího tajného archivu.
Maffisté, předáci protirakouského odboje, hledali cesty, jak ovládnout převodové páky silových úřadů umírající monarchie – pražského policejního ředitelství a zemského četnického velitelství. Klíčovou roli v tom sehráli dnes pozapomenutí hrdinové. Jedním z nich se stal žurnalista Zdeněk Bubník.
„Stýkali jsme se například na novinářské burze v pivnici u Choděrů, Bubník psal pro České slovo soudní rubriku, a měl tak výborné styky na bezpečnostní oddělení, takzvanou čtyřku pražského policejního ředitelství,“vzpomínal na Bubníka proslulý reportér Egon Ervín Kisch.
Bubníkův otec se angažoval v pražské organizaci národně socialistické strany a na politické špičky v metropoli měl výtečné kontakty i jeho syn. „Když se blížil konec Velké války, zavolal si mě v redakci Českého slova Alois Rašín (jeden z mužů 28. října) s tím, že potřebuje pro odboj získat někoho v politickém oddělení pražské policie,“vzpomínal Zdeněk Bubník.
Určitě to nemohl být místodržitelský rada Viktor Chum, známý protimasarykovským smýšlením. Bubník při verbování na pražské policejní centrále vynechal i vysoce postavené komisaře Jaroslava Klímu a Karla Slavíčka, byť o protirakouském odboji dobře věděli a nezasahovali proti němu.
„Radikálové si zvykli debatovat při schůzkách na pražských nábřežích. Přitom se k nim přidávali někdy i jejich univerzitní spolužáci, komisaři Klíma a Slavíček. Vše se ovšem dělo v poklidu, neboť obě strany věděly, o co jde,“uvedl ve vzpomínkách Jan Heidler, historik a protirakouský odbojář.
Bubník angažoval pro odboj jiného komisaře pražského politického oddělení, takzvaného „Hauptstelle für den defensiven Kundschaftsdienst“, Richarda Bienerta. Bienert byl absolventem pražských práv, schopný policista, který se vyšvihl z řadového pracovníka obvodních komisařství. „Nepatřil ke špičkám politické policie, ale byl do všech akcí zasvěcen,“charakterizoval jej novinář Bubník.
Ten také zorganizoval jeho první setkání s maffisty. „Přivedl jsem ho na schůzku do bytu šéfredaktora Františka Síse nad vinohradským tunelem. Oba pánové projednali jak budou spolupracovat. Rašín byl tím setkáním velmi potěšen,“vzpomínal novinář.
Odboj si na sklonku léta roku 1918 získal také kontakty na další silový resort, který měl patřit k oporám c. a k. trůnu, české zemské četnické velitelství v Karmelitské ulici na pražské Malé Straně. S tamními důstojníky jednali sokolský vůdce Josef Scheiner či zmíněný František Sís.
„Oba páni byli ve spojení s četnickým generálem Řezáčem a podplukovníkem Knoblochem. Při převratu bylo zásluhou obou důstojníků, že četnictvo vůbec nezasáhlo,“vzpomínal setník Jaroslav Rošický, jeden z aktérů říjnového převratu.
Hon na archiv
Kontakty na policejní prezidium maffisté zúročili v neděli 27. října 1918. Tehdy dostali horké avízo, že adjunkt (nižší úředník) oddělení pomocných úřadů v oddělení státní policie Viktor Kaplan má doprovodit do Vídně po železnici tři desítky velkých balíků dokumentů.
V zapakovaných bednách se nalézala dokumentace pražské politické policie od roku 1904, ale i část písemností z Konopiště a Smečna. „Archiv musí bezpodmínečně zůstat v Praze, i kdyby měla téci krev,“líčil Bubník striktní rozkaz, který obdržel od Síse.
Vagon měl být původně připojen k rychlíku, který z pražského Státního nádraží (dnes Masarykovo) 27. října 1918 mířil přes Tábor a České Budějovice do Vídně. Tomu železničáři zabránili. Vagon přesunuli do Vršovic a pro případ nouze chystali další úkryt na vlečce cukrovaru v Modřanech.
Za odměnu na kriminálku
Při převratu část dokumentů maffisté zajistili ve Vršovicích. Vagon se zbytkem písemností našli četníci v severočeských Lounech. Šlo o 29 beden například s kartotékou anarchistů, spisy z různých procesů, ale i operativní materiál „Hauptstelle“. Vše bylo převezeno na pražské policejní ředitelství.
Národní výbor československý na své věrné nezapomínal. „Rašín mě 28. října poslal za Bienertem, abych mu sdělil, že z pověření národního výboru má ihned převzít policejní ředitelství, kam byl jmenován policejním prezidentem,“zapsal si do deníku Bubník.
Bienert tak odstartoval kariéru, která skončí roku 1945 na postu protektorátního premiéra a poté u Mimořádného lidového soudu.
Sám Bubník se rozhodl pro svou starou vášeň kriminalistiku, řekl si o post okresního inspektora na pražské kriminálce. Povýšení se dočkali i pánové Klíma a Slavíček, stali se policejními šéfy v Bratislavě a Košicích.
Konec lustrační aféry
Zkonfiskovaný archiv parlamentní komise zkoumala od února 1919, lustrační aféra se ale nekonala. „Výsledkem bylo oznámení, že se v archivu neobjevují žádná důležitá jména,“shrnul práci výboru historik Antonín Klimek.
Překvapivě útlá byla i síť konfidentů, kteří v Čechách spolupracovali s rakouskou tajnou policií. „Konfidentů, t. j. lidí, kteří byli v trvalejším svazku s policií a brali za své zprávy buď stálý plat, nebo plat od kusu, uváděno jest 16. Těch, kteří se k policejním službám nabízeli, uvádí naše zpráva 18. Udavačů a donašečů je 59,“shrnul národně demokratický poslanec Josef Matoušek, zpravodaj komise.