O křehkosti rodičovské přísnosti
Naše nejstarší ratolest prožívá složité období. Po pětileté docházce do vesnické malotřídky od začátku září přešla na druhý stupeň do městské devítiletky. To samo o sobě není sranda, navíc když je dítě v pubertě.
Od první do páté třídy navštěvovala dcerka školu v žluté patrové budově, která stojí na konci vsi. Naše škola slouží svému účelu od roku 1826, jak připomíná letopočet pod bustou Jana Amose Komenského. Učitelský sbor čítá pana ředitele a dvě učitelky. Tato trojice vyučuje prvňáky až páťáky rozdělené do dvou tříd. Má to své výhody i nevýhody. Největšími výhodami jsou klidné prostředí, malý počet žáků a dostupnost školy – děti nemusejí od malinka cestovat do okolních měst na „běžnou“základní školu. Nevýhodou může být to, že rodiče často nevědí, jak na tom děti jsou a jak zvládnou přechod na druhý stupeň.
Dcera začala od prvního dne nového školního roku dojíždět autobusem do nedalekého města. Romantickou dvoutřídku, kde se žáci počítali na pouhé desítky, vyměnila za školu se stovkami spolužáků. Není žádná zakřiknutá puťka, přesto se zpočátku netvářila příliš šťastně. Přišla do prostředí, kde nikoho neznala. Kde výuka probíhá úplně jinak než v malotřídce a kantoři se s nikým nepářou, protože na to nemají čas ani kapacitu.
Po pár týdnech přišly první špatné známky. Příčinou se ukázal být dosud nepoznaný problém: to dítě se neumí učit. Když se v elektronické žákovské knížce objevila nedostatečná, bylo doma dusno. Logicky. Začalo období rodičovské přísnosti z donucení. Ukáply i nějaké slzičky.
„Proč až večer před písemkou oznámíš, že píšete test ze zeměpisu? Vždyť to víš tři dny! Proč si to necháváš na poslední chvíli?“„Protože jsem blbá,“pípla dcera. Tuhle větu jsme slyšeli opakovaně. „Nejsi blbá, jenom se musíš soustředit. Musíš se naučit učit.“A ono to funguje. Od chvíle, kdy dostala zmíněnou pětku, její přístup k úkolům je zodpovědnější. Dokonce mě občas sama požádá, abych jí s učením pomohl. „Tati, vyzkoušíš mě z přírodopisu?“Ukáže na tři hustě popsané stránky pojednávající o buňkách. Žasnu, co všechno se musí naučit. Jak se liší rostlinná a živočišná buňka. Co jsou organely. Kde probíhá buněčné dýchání. Absolutně se nechytám. Buď jsem se to nikdy neučil, nebo jsem všechno úspěšně zapomněl. „Kdo poprvé popsal buněčné jádro ptačího vejce?“Dcera správně odpoví, že Jan Evangelista Purkyně. Chci vypadat chytře, tak jí vyprávím historku, kterou nám říkali ve škole. Purkyně byl tak slavný, že když mu chtěl někdo z ciziny poslat dopis, stačilo na obálku napsat „Jan Evangelista Purkyně, Europe“. A psaní k adresátovi zaručeně dorazilo.
Když se učíme o buněčných stěnách, ribozomech, mitochondriích, chloroplastech a semipermeabilních membránách, v duchu si říkám, k čemu jí to bude. Nahlas to však neřeknu, to by byla hloupost. Napadne mě ale myšlenka, kterou si mohu dovolit vyslovit: „Víš, spoustu těch věcí, které se musíš naučit, nebudeš v životě potřebovat. Ale díky tomu, že se to učíš, si vytrénuješ mozek a budeš chytřejší.“
Musím to zaklepat na dřevo, ale od chvíle, kdy začala rodičovská přísnost, se dcera učí tak nějak lépe. Dokonce i ta pětka ze žákovské knížky zmizela. Ukázalo se, že to dítě nešťastný zapomnělo podepsat protokol z laboratorního cvičení, takže nemohlo dostat jinou známku než pětku. Když se to vysvětlilo, dostala trojku, což sice není žádná sláva, ale pořád lepší než koule.
Za pár dní dceři v žákovské přistála jednička z přírodopisu za aktivitu v hodině. Tak snad jsme to s tou rodičovskou přísností nepřehnali.