O brexitu psát nechci, říká Parsons

Šanci na lepší život má dnes každý a to je problém, říká britský spisovatel a novinář Tony Parsons.

PRAHA Britská punková scéna byla Tonymu Parsonsovi jakožto hudebnímu reportérovi v 70. a 80. letech domovem. S Iggym Popem, Sex Pistols nebo Blondie probděl nejednu noc. Čas však pokročil. Sexu, drogám a rock and rollu odzvonilo.

Dnes Parsons píše ceněnou detektivní sérii s vyšetřovatelem Maxem Wolfem. Tu aktuální, nazvanou Třináctá komnata, představil v Praze.

Zkoumat temná zákoutí lidské mysli a charakteru, to je součástí vaší práce. Baví vás to?

Přímo si to nevychutnávám, ale zároveň nemohu odolat. Je neskutečně zajímavé popisovat svět, který většina z nás zná pouze z černé kroniky, a pak předvídat, jaký to asi může mít dopad na společnost.

To vám asi jde. Ve vaší nové knize hraje stěžejní roli kamion s těly třinácti mrtvých žen, nelegálních přistěhovalkyň, nalezený v Londýně. Velmi podobný případ, s více oběťmi, se objevil pár hodin před naším setkáním.

Bylo otázkou času, než se to stane. Není to přece první takový případ. Viděli jsme to už v Rakousku a stává se to i v rámci letecké dopravy. Dnes mají lidé šanci proměnit své životy tak, jak to ještě nikdy nebylo možné. Stačí se podívat na internet, aby člověk zjistil, že se může mít líp. Zcela chápu, proč mnohdy riskují svůj život, aby mohli žít ve svobodě. Pamatuju si, že když jsem byl v roce 1977 v Polsku, všichni si mysleli, že režim, ve kterém žijí, zůstane navždy. Zplodí v něm děti a ty v něm zemřou. A co vidíme teď? Polština je hned po angličtině ve Velké Británii asi druhým nejčastěji užívaným jazykem. Tektonické desky lidstva se dávají do pohybu a my můžeme být u toho.

Přesto cesta za lepším životem mnohdy přináší spíše neštěstí. Dá se to změnit?

A to je právě druhá věc. Nejsem si jistý, jak s tím naložit. Radikální řešení nabízí kontrola populace, ale to je příliš radikální a nebezpečný krok. Východisko tak nabízí vzdělání co největšího množství lidí. Ani to ale není jednoduché realizovat, jsem tak, když přijde na budoucnost lidstva, trochu pesimistický.

Je pro vás důležité ve svých knihách odrážet, co se děje okolo?

Myslím, že dobré příběhy vždy reflektují současnost. Autoři kriminální fikce přece píší o světě za svými okny. Není smyšlený. Picasso říkal, že umění je světlo, které odhaluje pravdu. A s tím se ztotožňuji.

Takže příště se možná čtenáři dočtou o brexitu?

Spíš ne, pokusilo se o něm psát už několik spisovatelů, ale nějak to spíše vysálo veškerý kyslík z místnosti, než že by to pomohlo. Já o brexitu občas píšu ve svém novinovém sloupku. Pro mě jako občana i autora je to ale unavující a depresivní. Jsem asi jediný spisovatel a novinář, člen svého světa, který je otevřeně pro brexit. Možná je to tím, že pocházím z dělnické rodiny, mám ale pocit, že když 17,4 milionu lidí volilo pro odchod, musí to politici respektovat. Já jen mohu doufat v dobrou dohodu. Mnohdy si ale říkám, jestli to všechno stálo za tu nenávist a rozdělení ve společnosti.

Když jste začal psát detektivky, sestavil jste si seznam pravidel, která budete dodržovat?

Často si říkám, jestli to stálo za tu nenávist a rozdělení společnosti. Tony Parsons spisovatel

První pravidlo bylo vyhnout se klišé, žádní deprimovaní vyšetřovatelé-alkoholici. Těch už bylo moc. Max proto dostal rodinu, dceru. Využil jsem zčásti své vlastní nostalgie po dětství mé sedmnáctileté dcery. Je jich ale mnohem víc.

Když ne brexit, což takhle MeToo? To je dobrý námět.

Pamatujete si film Osudová přitažlivost? Píšu teď obdobný příběh, pouze místo muže dožene aféra ženu. Je zajímavé proměnit perspektivy.