James Blunt dál zalévá sirupem dívčí srdéčka
Jedno se Jamesi Bluntovi upřít nedá. Jako správný Brit má smysl pro humor. Před nějakým časem prolétla tiskem jeho celkem vtipná hláška: „Pokud máte pocit, že se vám nedaří dobře a se světem není úplně všechno v pořádku, uvědomte si, že pořád může být hůř. Příští rok třeba vyjde moje nová deska.“
Tahle až nečekaná upřímnost částečně vyráží recenzentovi z rukou mnohé jízlivosti. Když už nic jiného, James Blunt má nad svou tvorbou podle všeho docela nadhled a odstup.
Nic to však nemění na tom, že si musel být moc dobře vědom, jak se ta část posluchačstva, která zrovna nejihne nad jeho uplakaným projevem, na jeho tvorbu tváří. Od dob průlomového hitu You’re Beautiful se nic nezměnilo. Na novém albu Once Upon A Mind stále útočí na dívčí srdéčka koňskou dávkou naříkavého patosu. Sirupovité melodie, „procítěný“zpěv, vše tak akorát uhlazené, aby to neurazilo ani hospodyňku, jejíž nejzásadnější střet s hudbou dosud představoval koncert Hany Zagorové.
Rádiová potrava
Na novince se James Blunt podle vlastních slov vrátil k tomu, co mu jde nejlépe. Po období koketerie s elektronikou se vytasil s jedenácti tradičně střiženými písničkami, v nichž si jeho věrní přijdou na své. Prim samozřejmě hraje jeho zpěv, pro jedny uhrančivý, pro druhé neuvěřitelně otravný. Záleží na preferencích. Ale Blunt už je prostě takový a v žánru, v němž se pohybuje, stejně nejvíc záleží na tom, kolik se podaří na album nasázet chytlavých a hitových melodií. V tomhle ohledu je Once Upon A Mind slibná hlavně v úvodní části. Otevírák The Truth je celkem snesitelný, má alespoň trochu svižné tempo a neutápí se tolik v cukernatém balastu.
Dvojka Cold, k níž Blunt pořídil videoklip, je pak esencí jeho přístupu k hudbě. Písnička vlezlá přesně tak akorát, aby po ní lačně hmátla všemožná „hitrádia“, uhlazená a vysoustružená k naprosté bezpohlavnosti. Zkusili jste se někdy zamyslet, v čem vlastně spočívá Bluntova popularita? Možná v tom, jak je dokonale zaměnitelný. Píše písničky tak, aby nevyčnívaly z masy jim podobných.
Je to k nelidské sterilitě uhlazená potrava pro ty, kteří opravdovou hudbu k životu nepotřebují. Stačí jim, že „něco“hraje a to „něco“je hezké, melodické a mohou u toho jihnout. Ta obligátní kunderovská druhá slza, která neprovází kýč, ale naše vlastní dojetí nad ním.
Dost bylo breku
V daném ohledu nabízí James Blunt podnětů dost. Už počínaje cajdáčkem Monsters se jeho nová deska vlastně nehodí k ničemu jinému, než aby se u ní buď nyvě vzpomínalo na to, jaké to bylo krásné, když se ON poprvé vyjevil a políbil JI – možná pak zašel i dál – a hrála u toho You’re Beautiful. Nebo v opačném gardu aby u ní cynik ronil nikoliv slzy pohnutí, ale hurónského smíchu. Neboť brát tohle celé vážně se opravdu nedá a troufám si říct, že si to musí uvědomovat i samotný James Blunt. Jinak si nedokážu představit, že by ho už tolik let uspokojovalo psát a zpívat takhle nestydatě na první signální útočící slaďáčky.
Na závěr bych si dovolil připomenout výrok jednoho mého novinářského kolegy, který si kdysi v jedné recenzi povzdechl nad tím, že se jistý pěvec nechal až příliš unést patosem a že není vhodné, aby zrovna v rozebírané písničce plakal. „Chlape, vzmuž se!“, doporučil tedy kolega onomu interpretovi. Beru jeho výrok za svůj a totéž vzkazuji i panu Bluntovi.