Jiří Mádl znovu zachraňuje, tentokrát Hru
Po televizním Severu a nadšeneckém Prvním akčním hrdinovi se Jiří Mádl znovu octl v úloze hereckého maskota, jenž ve sporných projektech zachraňuje, co se dá. Ve filmu Hra má úkol o to těžší, že jeho postava spadá do otravné rodiny rozervaných umělců, kteří se zmítají v tvůrčí i citové krizi.
Hyena v městské zoo
Navíc mu chilský režisér Alejandro Fernández Almendras roli ještě zkomplikoval vražednou kombinací okatě artové formy, jež vede od černobílého obrazu přes formát 4:3 po Šostakovičovu hudbu, a obsahu, který naopak překypuje přímo ukázkovými banalitami.
Coby šéf oblastního divadla hodlá hrdina inscenovat vlastní verzi řecké báje o Faidře, do níž připsal odkazy na privatizační kauzy místní radnice. Takový druh satiry ovšem činí z rádoby statečného rebela spíše směšného dětinu, zvláště když se z jeho dramatizace citují úryvky typu „zraněná hyena v kleci městské zoo“, které hrdinovu uměleckou pověst silně zpochybňují.
Též v soukromí Hra pracuje se šablonou, a to milostného trojúhelníku: divadelník se odcizuje s manželkou, která při péči o miminko zkouší pracovat, a zaplete se s až příliš nezávislou herečkou svého představení, což je hlavně záminka pro postelové scény. Nutno dodat, že jde o scény vydatné, názorné a účelově předváděcí, ovšem Elizavetě Maximové pořád sluší tiché nahé sténání více než promluvy jako „Nebyla jsem šťastná, byla jsem nadržená“.
Okamžik něhy
Ve vůkolní hysterii se Mádlův hrdina s brýlemi v kulichu dlouho drží sympaticky civilní střízlivosti, než ho scenáristický diktát přepjatosti ve finále rovněž dostihne. Bohužel dialogy se převlékají za antické drama, přestože jejich obsah nese spíše znaky telenovely; tím skřípavěji narážejí na vnější tvar stylizovaného umění pro umění, jaký by člověk čekal od prvotiny, kdežto Almendras už má za sebou pět celovečerních snímků.
Pravda je, že vedle Mádla a jeho filmové ženy Mariky Šoposké obsadil režisér šťastně i Kladno. Výstižně pracuje se zimní náladou setmělého města, kde se zastavil čas a jímž bloudí lidé zachumlaní do šál a myšlenek. Jenže téměř noirový výraz nemá opodstatnění v příběhu, natož když si libuje v obrazových doslovnostech prázdných pohledů, lahví i dětské postýlky.
Nakonec je to zase Mádl, kdo nevýslovně něžným okamžikem s kojencem posune výslednou známku alespoň na průměr. Až se mu chce vzkázat: Díky, ale herecké charity pro jiné už bylo dost, je načase přijít s vlastním novým projektem.