Co den, to svátek
Pokračování z protější strany
Měl. Na Floridě nás čekaly dva mače ve dvou dnech. Dozvěděl jsem se, že nenastoupím proti Panthers, ale proti Lightning. Bral jsem to jako realitu. Věděl jsem, jakou má Tampa palebnou sílu. V minulé sezoně byla v základní části suverénní. Naštěstí jsme dobře začali, brzo vedli, ujížděli do brejků a byli jsme čím dál klidnější.
Pomáhají vám v nouzi zkušenosti z KHL a velkých turnajů?
Asi jo. Přece jen jsem vyzrálejší než ve dvaceti. Docela mě zocelilo Rusko, kde jsem si prožil svoje. Jsem rád, že mě obouchalo. Pro mě je v NHL každý den svátek. I když jdu do brány v těžké situaci, jsem rád.
Co bylo v Čeljabinsku nejtěžší?
První rok jsem měl potíže s kotníkem a klub mě tlačil do brány, i když jsem vůbec nebyl fit. Druhou sezonu jsem začal jako dvojka, moc jsem se nedostával do zápasů. Byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát. Ale ze všeho jsem se vyhrabal a dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Došli jsme daleko v play off. Odcházel jsem s pocitem zadostiučinění. Trnitá cesta mě posílila.
Jak byste porovnal žití v Čeljabinsku na úpatí Uralu a v Denveru pod Skalnatými horami?
Možnosti jsou v Americe samozřejmě jiné. Nerad bych ale Rusko pomlouval. V Čeljabinsku jsem si našel oblíbená místa, kde jsem trávil volný čas, restaurace, obchody. Nevzpomínám na něj vůbec ve zlém.
A Denver?
Nejvíc se mi líbí, že je v něm přes 300 dní v roce slunečno. Na krásné počasí jsme si zvykli rychle a rádi. Vstanete a vidíte modré nebe, což vás vnitřně naladí a nabudí.
Jak jste se ve městě usadili?
Přiletěli jsme chvíli před kempem, našli si baráček, vybavili si ho a zabydleli. S malinkou dcerkou to bylo trošku hektické, ale zmákli jsme to. Pronikli jsme do zdejší české komunity, manželka si našla pár kamarádek – Češek a Slovenek – se kterými si může vídat.
Potkal jste už klubovou legendu Milana Hejduka?
Ještě ne. Bavil jsem se s (bývalým bekem) Honzou Hejdou, který tu trénuje mládež. Plánujeme nějakou večeři, ale po startu sezony zatím nebyl čas. Program je dost nabušený.
Nicméně Hejdukova čísla 23 vyvěšeného pod stropem Pepsi Center jste si všiml, ne?
Samozřejmě. Každý den, když přijdu do kabiny, vidím na stěnách jeho fotky. Je super, že tady Čech zanechal takovou stopu. V klubu o něm všichni mluví s úctou.
Jak přesně vznikla vaše přezdívka Frankie?
Loni mi tak kluci začali říkat na farmě. Mé příjmení komolili na „Frenkúz“, z něj si odvodili „Frankie“.
Televizní komentátoři z Denveru už teď skoro vzorně vyslovují Francouz. Naučili se to od vás?
Už loni se zlepšili na „Francúz“a teď na začátku sezony se mě ptali na správnou výslovnost. Snažili se mě napodobit a myslím, že už to zvládají výborně. Zároveň jsem jim říkal, že mi Frenkúz vůbec nevadil.
Na Twitteru se objevila vaše fotka s někdejším gólmanem
Puppou. Jak se zrodila?
Jako dítě jsem sbíral kartičky hráčů NHL a Daren Puppa byl jedním z mála brankářů, který měl lapačku v pravačce jako já, takže jsem se stal jeho fanouškem. Když jsme přijeli do Tampy, viděl jsem jeho jméno na seznamu hostů. „To je ten brankář?“ptám se našeho kustoda, který s ním shodou okolností kamarádí. „Jako kluk jsem ho měl rád!“A tak on po zápase zařídil naše setkání. Představil nás. Nikdy bych nevěřil, že se s Puppou jednou potkáme tváří v tvář. Bylo to fajn.
Máte další podobný zážitek?
Lepší asi ne. Ale pro člověka, který dřív sledoval NHL jen v televizi, je paráda už jenom vidět na vlastní oči všechny ty arény, velká americká města, hvězdy jako Crosby. Připadám si jako Alenka v říši divů.
Jak vycházíte s Němcem Grubauerem, týmovou jedničkou?
Výborně. Bere mě jako parťáka. Já se ho snažím podporovat, když nechytám. Bavíme se o všem. Probíráme spolu situace, které na ledě vznikly. Funguje to bezvadně.
Jak snášíte pozici jasné dvojky, na níž nejste zvyklý?
Postrádám takový ten lauf, ve kterém chytám jeden zápas za druhým. Na druhou stranu jsem víc odpočatý. Mám hodně času na přípravu. S brankářským trenérem Jussim Parkkilou pilujeme řadu detailů. Čekám, až mě pošlou chytat. Vůči Grubimu necítím nějakou zášť. Myslím, že právě takové chování se ode mne čeká.
Na čem nejvíc pracujete?
Už loni mi Jussi na farmě radil, co mám změnit. Teď jsme v každodenním kontaktu. On je klasický vyznavač finské školy. Poctivý a důsledný. Když po mně něco chce, připomíná mi to pořád dokola. Už jsem se přesvědčil, že jeho tipy v Severní Americe zabírají. Musel jsem třeba změnit svůj široký postoj, abych zabíral víc místa pod horní tyčkou.
Co dál?
Upravuju pohyb. Učím se číst situace a předvídat jejich vývoj, protože se v NHL všechno děje děsně rychle. Někdy musím být před hrou. Jussi mi ukazuje určité stopy a vzorce, které rozeznávám a připravuju se na ně.
Jako třeba?
Když soupeř vjíždí do naší třetiny, musím se dívat, zda jede sám, nebo s sebou má další hráče. Jestli jedou ve vlnách. Jestli má komu puk shodit, nebo dát do strany. Podle toho si vyjedu, abych se případně s přihrávkou stačil přesunout a nemusel se moc roztahovat nebo skákat – dohánět situaci opožděně.
Takže v Americe studujete hokejovou univerzitu?
Jo, napadlo mě, že mi hodně prospělo už jenom to, že jsem se sem dostal. Co se naučím, můžu využít později v kariéře nebo případně jako trenér brankářů. Co vidím a slyším, beru si k srdci.
Jak jste o víkendu snesl svou první porážku v sezoně v partii s Anaheimem?
Vždycky chci vyhrát, takže mě samozřejmě mrzela. V hokeji se ale stává, že puk trefí hůl nebo chránič hráče přede mnou a odrazí se do brány, ačkoliv jste v naprosto správné pozici. Nedělal jsem z jednoho výsledku vědu.
Před vámi se strhlo několik divokých skrumáží, které se v Evropě nevyskytují tak často. Jak se v nich orientujete?
Bylo fajn, že jsem si na ně mohl zvyknout loni na farmě. Stává se, že někdo nahodí puk a všichni za ním naskáčou a napadají do brankoviště, snaží se ho jakýmkoliv způsobem dotlačit za čáru. Gól, jaký by rozhodčí Evropě ani náhodou neuznali, tady leckdy platí a nikdo neprotestuje.
Co v takových melách potřebujete udělat, abyste obstál?
Musím být ostražitější, někdy se snažím držet pozici na hranici brankoviště, necouvat, jen tak se nevzdat.
Nejste dvoumetrový a devadesátikilový kolos. Jak se vám s útlou postavou zápolí s clonícími a dorážejícími útočníky?
Oni do mě nesmějí vrážet nebo strkat. To si rozhodčí ohlídají. Pro mě je hlavní neztratit z dohledu puk. Pořád přede mnou někdo parkuje, ti chlapi se nebojí, že je trefí puk. Ale taky se snažím hledat a hájit co nejvhodnější pozici, abych mohl udělat zákrok.
Jak se hra zrychluje, roste počet otřesů mozku u brankářů po kolizích se soupeři. Vnímáte to nebezpečí?
Musím říct, že mi někdy zatrne, když jako náhradník koukám na Grubiho a vidím, kdo na něj všechno přistál. Na ledě se ale soustředím jenom na puk. Natáhnu se pro něj a nevnímám, že se na mě zrovna řítí pár těl. Určitě neuhýbám a občas to na mě prostě popadá, no.