Fenomén Barcelona: více než klub
Jak se to projevuje?
Někdo tomu může říkat náhoda, někdo osud. Třeba by fotbalová Barcelona nikdy nevznikla, kdyby jeden švýcarský mladík kdysi dávno dodržel svůj původní plán. Hans Gamper se jmenoval.
Bylo mu dvaadvacet, měl namířeno do Afriky, kde chtěl obchodovat s cukrem. Cestou si ještě udělal zastávku u strýce v Barceloně. Katalánsko se mu zalíbilo natolik, že přijal jméno Joan, do Afriky už nikdy nedoplul a místo toho 22. října 1899 v novinách Los Deportes zveřejnil inzerát, který generacím Katalánců a milionům dalších lidí po celém světě změnil životy: „Kdo by rád začal v Barceloně hrát fotbal, nechť mě kontaktuje v mé kanceláři od úterý do pátku, vždy od deváté do jedenácté hodiny večer. Založíme klub!“
O měsíc a týden později se před gymnáziem Solé sešlo jedenáct zájemců a vznikl FC Barcelona. Fotbalový kolos, který žije už 120 let a ke kterému celý region pyšně vzhlíží.
Co vůbec za tu dobu Barcelona dala fotbalu? Katalánsku? Světu?
Jistě, spoustu hvězd v čele s Lionelem Messim. Taky červenomodré dresy, které Gamper vybral po vzoru Basileje, jíž fandíval jako kluk. A slavný stadion Nou Camp, největší v Evropě. Tam je doma od roku 1957, tam se večer Slavia pokusí o zázrak. Ale to by zdaleka nebylo vše.
Barca, životní poslání
FC Barcelona, to nejsou jen góly, trofeje a fotbalová sláva. Za slavným jménem se skrývá daleko víc. „Pro mnohé Katalánce, ale i pro fanoušky z ciziny, je Barca stylem života. Podporovat ji, to je pro ně poslání,“vysvětluje Tomáš Škurek, prezident českého fanklubu: „Je pro ně největším zdrojem hrdosti, hlavním symbolem jejich země a katalánských hodnot. Tudíž znamená hodně i pro ty, které fotbal vůbec nezajímá.“
Není důvod nesouhlasit. Krédo Més que un club – Víc než jen klub – má koneckonců Barcelona od roku 1968 vepsáno v erbu. Tehdy ho ve svém inauguračním projevu použil nově zvolený prezident Narcís de Carreras. Snad žádný jiný klub nemá takový společenský přesah jako Barca. Málokde se tolik lpí na tradicích, zásadách a historickém odkazu. Když občas zaslechnete, že fotbal je náboženství, může vám to znít přehnaně, ale v Barceloně to platí.
Chcete příklad? Santa María del
Mar, slavná gotická katedrála, během občanské války ve třicátých letech vyhořela. Ještě víc než dvacet let poté chyběly peníze na přestavbu. Až když štědře přispěla fotbalová Barca, věci se daly do pohybu.
Co za to na oplátku chtěla? Maličkost – vitráž s klubovým znakem!
Kdo se pozorně zadívá, na oknech vedle náboženských výjevů objeví i ryze světský: červeno-modro-žluté logo s písmeny FCB a fotbalovým míčem uprostřed. Unikát!
Klubový erb najdete i v díle malíře Salvadora Dalího, který Barce vzdal poctu při výročí pětasedmdesáti let od založení, stejně jako Joan Miró, další slavný umělec. I to je malý důkaz, že význam klubu dalece přesahuje rozměry fotbalového hřiště.
Podobně jako statistiky, které dokazují, že muzeum na Nou Campu je nejnavštěvovanější expozicí ve městě – láká víc než muzeum Antoniho Gaudího, geniálního architekta, jehož stavby určily ráz města. Nebo Pabla Picassa, nesmrtelného malíře.
Barca, ostrov demokracie
Proč vlastně? Už o tom byla řeč: pod písmeny FCB hledejte symbol, ke kterému vzhlíží generace Katalánců.
Klub pro ně představoval a představuje nástroj vzdoru proti španělské vládě, Madridu a v dobách občanské války i proti armádě diktátorského generála Franciska Franka. Vyhrocená derby s Realem
Madrid, Frankovým milovaným týmem, pro ně byla často jediným způsobem, jak se ozvat. Jak protestovat a bojovat za samostatnost, po které hlasitě volají odpradávna. Posledních sto let je jejich hlavní opěrnou silou fotbalový klub: hřiště ohraničené tribunami bývalo i za občanské války pro Katalánce ostrovem demokracie a liberalismu, protože jen tam směla vlát jejich žlutočervená vlajka. „Stadion byl také jediným místem ve městě, kde se smělo mluvit katalánsky,“upozorní Škurek. „V zápasech s Realem se rivalita postupně tak vyhrotila, že je El Clásico dodnes největším zápasem na světě.“Náboj, jaký zápasy Realu s Barcelonou mívají, je výjimečný. Politické pozadí jim dává vyšší rozměr, každé popíchnutí soupeře vzbuzuje vášně a silnými slovy se nešetří. Když Barcelonu vedl anglický kouč Bobby Robson, vypálil: „Katalánsko je stát a Barca je jeho armáda.“Spisovatel Manuel Vázquez Montalbán to vzal opačně: „Protože Katalánsko není samostatné a armádu nemá, vítězství na hřišti mají pro jeho obyvatele podobnou příchuť, jako by pro Atéňany mělo vítězství nad Spartou.“Barcelonská „armáda“se rozrůstá, protože klub je otevřený fanouškům odjinud. Těm, kteří se do města přistěhovali, posloužil, aby se sblížili s novými sousedy. Přilněte k červenomodrým barvám – a v Barceloně se rázem můžete cítit jako doma. A třeba se stát členem klubu. Však i tím je Barca unikátní. Nepatří šejkům, oligarchům nebo zámožné firmě z Asie, ale obyčejným i neobyčejným fanouškům. Těch, kteří ji společně řídí, je 170 tisíc.
Barca, turistická atrakce
Za otevřenost zároveň klub platí daň: postupně ztrácí kus svébytnosti. Ze zápasů Barcelony se stala turistická atrakce, na tribunách často sedávají nesourodé skupiny fandů z celého světa a Nou Camp málokdy připomíná bublající kotel, ve kterém se soupeř uvaří. Když se nehraje El Clásico nebo jiný významný zápas, slyšíte občas místo frenetického fandění jen podivný šum. Dost možná i dnes večer budou slávisté víc slyšet než místní...
Ani dresy, které po léta zůstávaly čisté, už nejsou bez reklam. Sponzorské peníze potřebuje i druhý nejbohatší tým světa. A přece je Barca pořád výjimečná. Díky unikátnímu technickému stylu, kterého se drží od konce osmdesátých let, kdy na lavičku usedl Johan Cruyff. Díky akademii La Masia, která chrlí talenty. Díky Messimu, možná nejlepšímu hráči všech dob. Díky tomu, že kromě fotbalu hájí její barvy i basketbalisté, házenkáři, hokejisté, ragbisté, vodní pólisté či volejbalisté. Ti všichni hrdě reprezentují nejslavnější katalánskou značku. Klub, který je víc než jen klubem. Už 120 let.