Vítej zpátky v NHL! Nechci být jen kužel
Opět se drápe mezi elitu a tvoří jeden z nejpůsobivějších českých příběhů na startu NHL.
Nedokázal zvednout klíče, které mu upadly na zem. Potíže mu způsobovalo obyčejné nasednutí do auta. Ale ze všeho nejvíc ho drásalo sedm měsíců bez hokejové party a hry, kterou zbožňuje.
„Měl jsem krize,“přikývne Michal Kempný v rozhovoru pro MF DNES. „Teď se ale mám skvěle, protože jsem zase schopný hrát NHL,“říká devětadvacetiletý bek Washingtonu.
Levou nohu ještě dokonale neohne. Občas cítí svaly, které se mu v březnu utrhly od hýždě a srolovaly skoro až ke kolenu.
Na ledě už to ale není znát. Po jeho návratu se Capitals vyšvihli do čela celé NHL. Kempný opět nastupuje vedle extrémně produktivního beka Johna Carlsona. A body kupí i on sám. Po osmi zápasech má bilanci 3+6 a je nejlepším českým obráncem v honosné společnosti.
Kdybyste byl fit dřív, možná byste bodově naháněl i kolegu Carlsona.
To by se určitě nestalo! (směje se) Johny je momentálně nejlepší obránce v lize. Je neuvěřitelné, co předvádí. Vždyť je v popředí celé NHL a věřím, že vyhraje Norris Trophy.
Neštvalo vás, že jste propásl start sezony?
Chtěl jsem ho stihnout, byl to můj cíl, který jsem měl od března v hlavě, celou rehabilitaci a přípravu. Ale nešlo to, necítil jsem se připravený a ani doktoři mi to nedoporučovali. Chtěl jsem být platný a nestát tam jak kužel.
Byl to jediný zádrhel při návratu?
Těch bylo! Objevovaly se v Česku i Americe. Jsem člověk, který chce vyřešit věci ze dne na den, ale zranění vyžadovalo čas a noha dávala signály, že není připravená. Naučil jsem se to vnímat a nechtěl to tlačit, abych něco pokazil.
Učil jste se být trpělivý?
Pomáhalo mi, že jsem kolem sebe měl nejlepší lidi. Kdykoliv jsem mohl zavolat třeba fyzioterapeutovi Martinu Janouškovi, který se o mě staral v Česku, rodině, kamarádům, v Americe zase lidem z klubu nebo spoluhráčům. Probíral jsem věci, které mě sr... (odmlčí se) Říkám to narovinu. Něco někdy nešlo, jak jsem chtěl.
Co třeba?
Některá období byla pomalejší. Třeba když si noha zvykala na zátěž. Některé momenty jsem řešil sám v sobě, něco muselo jít ven. Uvědomujete si, že problémy jsou součást uzdravování. K tomu spousta bruslení, cvičení v posilovně, sezení s fyzioterapeuty. A stále toho bude dost. Je to dlouhý proces, ale teď jsem rád za to, kde jsem teď.
V nejlepším týmu NHL. A vydatný podíl na tom máte i vy.
Nějaké body jsem udělal, ale pro mě je důležité, že se po návratu ustálila hra celého týmu. Měli jsme dlouhý trip, na kterém jsme udělali devět z deseti bodů. Jsme na dobré cestě, ale přede mnou je ještě hodně práce, abych se dostal na úroveň před zraněním.
Omezuje vás noha?
Měl jsem individuální program, vše jsem konzultoval s týmem doktorů a fyzioterapeutů, ale už jsem víceméně srovnaný s ostatními. Můžu hrát zápasy na sto procent, ale noha má pořád určité limity, na kterých musím opravdu pracovat.
Jaké?
Není ohebná jako předtím, pořád je zkrácená a musím dohánět výbušnost, dynamiku, piluju výskoky. I začátky byly rozpačité.
Bál jste se po zranění?
Nebyl to strach, ale respekt. S doktorem jsme řešili, jaká jsou v zápasech rizika a co se může stát. Čekali jsme, než budou minimální, aby se nepřihodilo něco zlého. Nemohl jsem z fleku odehrát 20 minut. Po
domluvě s trenérem jsem první zápas zvládl 14 minut, ale noha stejně dostala záhul a celé tělo bylo šíleně ztuhlé. Teď to stupňujeme, je to dlouhodobý proces.
Vybavíte si nějaký moment, který vás po návratu do NHL překvapil?
V prvních střídáních proti Rangers jsem dostal bombu, klasický hit a já si jen v hlavě řekl: Aha, vítej zpátky! Jinak si nemyslím, že by se hokej změnil ze sezony na sezonu. Po měsících v posilovně nebo trénincích, kdy bruslíte sám po ledě, si spíš návrat užíváte. Berete to jako zadostiučinění. Víc to neřešíte, protože hra, moje pozice i tým zůstal stejný.
Spoluhráči se ale trochu obměnili. Do Washingtonu přišel krajan Gudas nebo Slováci Páník a Fehérváry.
Je fakt, že jsme vytvořili takovou česko-slovenskou enklávu, ještě je tu Kuba Vrána. Gudy a Rišo Pánik tady mají rodiny, takže je nás tady fakt dost a užíváme si společné chvíle.Trávíme spolu hodně času i na cestách, kde se ale stejně promícháme. Nemáme problém jít na večeři s Američany nebo Rusáky.
Učíte spoluhráče nějaká česká slovíčka?
Kluci něco umí. Asi tušíte, jaká slova člověk nejčastěji pochytí. Není to úplně publikovatelné. (usměje se)
Takže třeba takový Alexander Ovečkin umí česky nadávat?
Samozřejmě! (směje se)
Věříte, že stejně jako loni může dovést jako kapitán tým ke Stanley Cupu?
Máme tady tým, který by o něj měl každý rok hrát. Teď se pohybujeme na místech, kde bychom měli být. Měli jsme delší léto než po sezoně, ve které jsme Stanley Cup vyhráli. Bylo víc prostoru se připravit, také kemp byl fakt tvrdý a od toho se všechno odvíjí. Sice přišly nějaké změny a trejdy, ale noví kluci výborně zapadli. Jádro zůstává stejné a chceme se přibližovat našemu cíli.
Ve Washingtonu máme tým, který by měl každý rok hrát o Stanley Cup.
Dovedl byste odhadnout, na kolika procentech je aktuálně vaše osobní výkonnost?
Nechtěl bych říkat nějaká čísla. Jsou situace, ve kterých se potřebuju cítit líp a musím v nich získat herní praxi. Sedm měsíců bez hokeje je znát. Snažím se na to soustředit,
tvrdě pracovat dál a jít za svým.
Zkuste být konkrétnější.
Řeknu to takhle – chtěl bych být jistější v soubojích a při rozehrávce. Hra je rychlá a pro mě jako obránce je důležité, abych tohle zvládal. Věřím, že to bude jen otázka času.