Jak se VK Blesk blýskl ve Filadelfii
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Bacha na tu kládu!“zavolal divák ze břehu. „Jakou kládu?“reaguji, ale hned vím, o jakou kládu jde. Najeli jsme na ni v plné rychlosti, na půl minuty na ní uvázl náš dvojskif. Doris štrokovala (štrok = lodivod), já, závodní dráhy znalý, jsem seděl na háčku a loď kormidloval. Sloup elektrického vedení, který pomalu plul napříč řekou, jsem neviděl. Do řeky ho předešlý večer někde nad Filadelfií nahnala bouřka a pořadatelům podzimního distančního závodu Head of the Schuylkill River se nepodařilo ho chytit a vytáhnout. Nebo ho neviděli. Tmavý, nasáklý ochranným olejem byl ponořený těsně pod hladinou. Ani já jsem ho neviděl a varování ze břehu přišlo pozdě.
Moje sestra Doris přiletěla z jejího mnohaletého domova v Dillí oslavit s námi své padesátiny. A se mnou si zajet několik vytrvalostních veslařských závodů. Skifařka byla výborná. Než v půlce 60. let odešla z Prahy, měla za sebou šest let veslování za VK Blesk. Potom v lodi neseděla 27 let. Já jsem trénoval americkou mládež, občas si zazávodil, ale spolu jsme veslovali poprvé. Oba jsme si to pěkně užili a navzdory té kládě jsme dojeli uprostřed pole veteránů, spokojení.
Hodně si pamatuji i z následujícího víkendu, kdy jsme v regatě Head of the Connecticut River jeli proti americkým veteránským špičkám. Jediná šedovlasá posádka, většina našich rivalů kolem čtyřicítky, a tak jsme během 25minutové dřiny museli třikrát uhnout předjíždějícím lodím. I tak to bylo super, oba na to rádi vzpomínáme.
Také vzpomínám na pozdější závod na stejné řece, kdy můj partner byl o 16 let mladší, 40letý bývalý rumunský olympionik Dragos Alexandru, v Americe Alex. Nesmiřitelně soutěživý typ, Alex měl mylnou představu, že bychom mohli skončit v první desítce. Nebral v potaz skutečnost, že o naší lodi se vědělo, že „nejede“, není na rychlost stavěná. A co můj věk?
Bylo mizerné počasí, foukal silný vítr, lodě ve vlnách nabíraly vodu, některé to vzdaly, dvě tři zajely ke břehu vodu vylít, aby mohly závod dokončit. V našich „neckách“jsme měli vodu jen po kotníky.
Vzpomínám na ten brutální fyzický výkon. Vzpomínám, jak lodivod Alex nespokojený se mnou převzal kormidlování lodě a krátce nato jsme minuli bójku na špatné straně a dostali minutovou penaltu. Vzpomínám, že to byl můj jediný závod, který bych býval rád vzdal, kdyby to jen bylo možné. S parťákem Alexem v lodi to nepřicházelo v úvahu.
Ze vzpomínek skáču do současnosti. Vidím fotky, které na webové stránce veslařského svazu doprovázejí článek o říjnovém výletu osmy veteránů z VK Blesk, kteří si nejen zajeli distančák ve Filadelfii (a ten v jejich kategorii vyhráli!), ale i do Bostonu na světově známou regatu Head of the Charles River. Tam je to opravdu zkouška nejen fyzičky. Pět mostů, spousta zatáček, předjíždění, pořád se něco děje. Při letošním nádherném počasí tisíce ze břehu povzbuzujících lidí napjatě čekajících, kdy a kde se kdo s kým srazí, zatáčku nevybere, na plato Cambridge Boathouse najede (jednou to dokázala „moje“osma juniorek), do mostu narazí nebo o pilíř odře vesla (US osma mužů), loď potopí (poprvé hostující Číňané), do jiné lodě najedou (dva skifaři, do sebe zaháklí, hádali se, blokovali dráhu, lidé na mostě se náramně bavili).
Naši „bleskáči“si americký výlet parádně užili. I do New Yorku se podívali, dlouho budou vzpomínat. A třeba se někdy přihlásí na mistrovství USA veteránů a další pěknou medaili si přivezou. V dnešní době, 30 let po získání svobody, i v zemích Koruny české je ledacos možné.