Ochrana přírody se zužuje na sbírání odpadků

Lidé by měli více sledovat správní řízení ve svých obcích a „kecat“do územního plánu, říká Petr Stýblo, ředitel kanceláře Českého svazu ochránců přírody.

Po revoluci jsme dokázali dát do pořádku kvalitu vody a minimalizovat kyselé deště. Ale krajina podle Stýbla teď prohrává boj s ekonomickými tlaky a skutečná řešení ekologických problémů chybějí.

Jaký byl život ochránců přírody před rokem 1989 a jaký je dnes?

V předrevoluční době se mnohdy ochránce přírody cítil platnější než dnes. Když se zamyslím nad tím, co ochráncům přírody nová doba vzala, tak je to čas. Před rokem 1989 bylo více času zaměřit se na jiné aktivity než pracovat. Dneska už to tak není, a je to hodně cítit. Náš svaz byl totiž vždycky postavený na dobrovolné práci. Naše organizace měla v roce 1989 asi 27 tisíc členů a stovky základních organizací po celé České republice. Lidé chtěli pro přírodu něco dělat a měli na to čas.

Jak se Český svaz ochránců přírody proměnil po revoluci?

Počet členů v devadesátých letech spadl na tři tisíce. Teď máme zhruba sedm tisíc členů a asi tři sta základních organizací.

Problém je tedy malý zájem dobrovolníků?

Základem naší činnosti byla vždycky dobrovolná práce. Lidé měli čas, tak vyrazili a uklidili někde nějaký nepořádek nebo posekali louku, aby na ní mohly kvést orchideje, jinde přehradili potok, aby okolo něj mohl vzniknout mokřad. Jenže dneska je času málo a to nám bere i členy. Samozřejmě o to víc máme v současnosti profesionálů. V minulosti byli profesionální ochránci přírody v podstatě jenom na ústředí, dnes jsou v regionech docela běžní.

Takže myslíte, že se třeba lidé před rokem 1989 zajímali o životní prostředí více?

Ono to bylo tak trochu součástí odporu k vládnoucí síle. Životní prostředí nebylo téma, o kterém by se předlistopadová politická reprezentace chtěla bavit. Myslím si ale, že nejlepší doba pro ochranu přírody byla u nás v 90. letech. Řekl bych, že dneska je zájem lidí často dost povrchní. Je potřeba rozlišovat životní prostředí a ochranu přírody. Ono se to totiž úplně nepotkává. Za ty roky jsme třeba bezvadně naučili děti třídit odpadky, to je samozřejmě dobře, ale na druhou stranu si nyní děti pod ochranou přírody nedokážou představit nic jiného, a to je špatně. Důležité téma se tak zplošťuje na jednoduchá řešení. Teď je třeba populární vysazování stromů. Ve stylu: Budeme chránit přírodu, vysadíme milion nebo deset milionů stromů, takové ty podivné závazky, které spíš připomínají komunistickou éru. Je to hezké, částečně to smysl má, ale opět je to strašně nebezpečné zúžení problémů, protože hlavní problém u nás nespočívá v tom, že je v Česku málo stromů.

Dobře, ale na druhou stranu, jak jinak by měla vypadat občanská aktivita, která by mohla pomoci životnímu prostředí?

Lidé by na to museli mít víc času. Když třeba někdo vyběhne jednou za rok sbírat odpadky, je to sice pomoc, ale lidé by měli dále přemýšlet. Měli by ideálně začít u sebe a ve svém nejbližším okolí. Je třeba možné přizpůsobit si zahrádku, aby v ní mohli žít motýli a žáby, přestanu na ní například používat pesticidy, ale jde třeba i o to, že když se dělá územní plán, tak by do něj měli lidé „kecat“. Můžou například sledovat správní řízení, která probíhají v jejich obci, protože tam se rozhoduje o tom, jak bude vypadat okolí jejich bydliště. Mohou zabránit tomu, že se támhle něco zabetonuje, vedle vykácejí stromy, z mokřadů se udělá sad jen proto, aby bylo možné někam vysadit ty stromečky.

To by asi v 80. letech nešlo.

Ano, dnes na to lidé právo mají. To dřív neexistovalo. To, že se dnes můžete díky zákonu na ochranu přírody z roku 1992 účastnit správních řízení, je hrozně důležitá síla. Je to klíčové pro moderní způsob ochrany přírody, který je postavený na zapojení veřejnosti. Teď hrozí, že o tato práva znovu přijdeme. Začíná tady převažovat v uvozovkách ekonomická lobby nad ochranou přírody a životním prostředím. Pociťujeme to skutečně velice silně. To, co jsme vybojovali v devadesátých letech, v posledních zhruba pěti až osmi letech začínáme ztrácet.

Tak buďme konkrétnější. Ekonomické tlaky – to je třeba výstavba dálnic?

Proč zrovna dálnic? Máte pravdu, že nám lidé říkají: Jo, vy blokujete ty dálnice. Bohužel. Neumíme zabránit tomu, aby si to o nás část veřejnosti myslela. Neblokujeme! Především jde o to, že se účastníme stovek až tisícovek správních řízení, která nejsou o dálnicích, ale o tom, jak bude vypadat moje obec a její okolí. Jde o to, jestli se třeba změní územní plán a postaví se na louce paneláky, nebo se jinde pokácejí stromy, vybetonuje se plácek a na něm vyroste supermarket, nebo jestli se někde pokácí stoletý strom jenom proto, že někomu padá listí do okapu. To jsou všechno reálné věci, kde místní mohou sehrát pro přírodu významnou roli, a teď by o tuto roli mohli přijít.

Jak to myslíte?

Před pár dny vláda projednávala návrh ministerstva dopravy, který se týká velkých staveb a který je úplně absurdní. Podle návrhu do staveb, které stát určí jako významné, nebude moci zasahovat veřejnost ani státní ochrana přírody, dokonce ani obce. Zbude tam na rozhodování jenom investor a stavební úřad, jinak nikdo. Jsou to tlaky, kterým neustále ustupujeme a se kterými prohráváme. To je špatně. Podívejte se třeba, jak kolem Prahy mizí příroda a krajina a jak vznikají podivné areály s podivnými stavbami. Všechno se vybetonovává, což má samozřejmě vliv nejenom na rostliny a živočichy, ale i na vodu.

To vypadá, že ochrana přírody je dnes pod větším tlakem než v 90. letech.

Stoprocentně ano. A z toho soudím, že jí veřejnost nepřikládá takovou váhu jako dříve. Kdyby se o ochranu přírody skutečně zajímala většina lidí, tak by si druhá strana takový tlak nemohla dovolit. Určitě by to zkoušela, ale nevyhrávala by.

Když se podíváte na blok uplynulých třiceti let, je tam nějaký úspěch, kterého si obzvlášť ceníte?

Určitě se podařila spousta věcí. Ne vždy v tom hrála roli dobrovolná ochrana přírody, ale obecně je tady několik úspěchů. Primárně byl milníkem zmiňovaný zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992, podařilo se vyčistit vody, v 80. letech byly naše toky skutečně zoufale znečištěné, dneska máme v drtivé většině vodní toky s bezvadnou vodou. Minimalizovaly se kyselé deště, které likvidovaly v pohraničních horách lesní porosty. Podařilo se vytvořit hustou síť chráněných území. Podařilo se toho hodně.

Některé problémy se tedy vyřešit podařilo, na druhou stranu se začaly projevovat problémy nové. Co považujete za největší současné ohrožení pro kvalitu životního prostředí u nás?

V současné době je to zabírání krajiny na základě myšlenky, že potřebujeme podpořit zaměstnanost, růst hrubého domácího produktu a investice. Abychom se měli lépe, tak si zničíme krajinu. Na půdě vznikají skladiště, což je prezentováno jako přínosnější než pole, které tam bylo předtím. A stát to jednoznačně podporuje. Zábory zemědělské půdy jsou dnes pro investory jednodušší a levnější, než byly před patnácti lety. To je první problém. Dalším problémem je samozřejmě stav zemědělské krajiny. Ta dnes není v dobré kondici a neumím si představit, že by to bylo něčím jiným než hospodařením zemědělců.

Jak se zemědělství změnilo?

Problém je chemizace, velké lány, nevhodné osevní postupy, to, že se neoře, to je také velký problém. V podstatě to znamená, že se dnes nakypří jenom horních několik centimetrů půdy a pod ní je hlína, která má spíš parametry betonu, nic v ní nežije. Nahoře je chemie, která vyživí rostliny tak, aby nepotřebovaly půdu, která je pod nimi. A když zaprší, voda se nevsákne a steče.

Byla tedy zemědělská krajina před rokem 1989 v lepším stavu než dnes?

To vám neřeknu. Nevím. Nikdo to nezkoumá. Vidím jenom důsledky. Pamatuji si z dob socialismu a ještě z počátku devadesátých let zemědělskou krajinu, ve které na polích běžně hnízdily čejky, kolem polí běhala hejna koroptví, bylo v ní spousta zajíců. Dneska jsou tam místo toho divočáci, kteří jsou neuvěřitelně přemnožení. Invaze, se kterou si nikdo neví rady. V obrovském množství se pěstuje kukuřice, úžasný úkryt pro divočáky. Drží se v ní celý rok, mají tam dost žrádla a myslivec nemá šanci se k nim dostat.

Silným tématem je v poslední době návrat vlků a obecně velkých šelem do volné přírody. Nevypovídá to třeba o tom, že se životní prostředí u nás zlepšuje?

My o přírodě opravdu v podstatě nic nevíme. Můžeme říkat, že je návrat vlků úspěchem ochrany přírody, ale ona ta příroda i živočišné druhy si dělají, co chtějí, bez ohledu na to, co chceme my. Třeba v Itálii byli vlci vždycky a nemůžu říct, že by tam měli špičkovou ochranu přírody. Vlk do české přírody podle mě patří, na druhou stranu třeba šíření bobra nevidíme úplně rádi, i když je celoevropsky chráněný. Úspěchem ochrany přírody by bylo, kdyby na našich polích běžně žili skřivani a koroptve, kdyby nebyli přemnožení divočáci a srnky, kdyby fungovala přirozená obnova lesa.

Vidíte teď na obzoru nějaký problém životního prostředí, který dnes nevnímáme a o kterém se v následujících letech bude mluvit?

Myslím si, že s tím, jak u nás příroda ubývá, tak bude zároveň stoupat na žebříčku hodnot. Nevíme, co udělá sucho a klimatická krize, asi zmizí spousta prvků, které chráníme, aniž bychom proti tomu mohli cokoliv udělat. Řekl bych, že nejvíc nás bude ohrožovat nedostatek vody, proti kterému stát do dnešní doby nic pořádného nedělá. Samozřejmě kromě jednoduchých „řešení“, jakými jsou právě vysazování stromků, sbírání odpadků a stavění přehrad. Přehrady jsou přitom primitivní řešení, které politiky napadne, které se asi velké části voličů líbí, ale které je z hlediska jímání vody úplně nesmyslné a zbytečné. Naopak může být škodlivé pro krajinu.

Jaké jsou teď hlavní úkoly ochrany přírody třeba na dalších dvacet let a jak bude tuzemská krajina v té době vypadat?

Za dvacet let situace myslím nebude tak hrozná, jak si ji možná dnes představujeme. Musíme umět lidem vysvětlit problémy, které jsou složité, prostě proto, že příroda je složitá. Ve chvíli, kdy budeme mít větší podporu veřejnosti, už se nebude říkat: Aha, to jsou ti, co se přivazují ke stromu. To je přístup, který je extrémní a nás se netýká. Ochrana přírody je o něčem jiném a musí se dělat ve spolupráci s lidmi.